Izraelská filharmonie patří mezi orchestry se zajímavou historií. Vytvořil ji Bronislav Huberman v roce 1936 hlavně z imigrantů, tehdy ještě pod názvem Palestinský symfonický orchestr. Zahajovací koncert řídil Arturo Toscanini. Po vzniku samostatného Státu Izrael přijal orchestr dnešní název. Z řadového tělesa na orchestr mezinárodní kvality jej vytvaroval mezi lety 1977 až 2019 šéfdirigent a hudební ředitel Zubin Mehta, čímž v délce angažmá překonal i Herberta von Karajana u Berlínské filharmonie. Od roku 2020 ji vede Lahav Shani, společně pak uvedli na festivalu Dvořákova Praha v Rudolfinu 10. a 11. 9. dva programy.

Válečné requiem Benjamina Brittena je zvláštní dílo – historií, obsahem i pacifistickým paradigmatem. Coby protiválečný a proukrajinský apel zaznělo 21. února tohoto roku v Rudolfinu, a bylo to hudebně více než uspokojující. V neděli 3. září zorganizovala společnost Prague Sounds jeho opětovné provedení téměř beze změn, na velmi podobné úrovni a s podobným étosem ve Vladislavském sále Pražského hradu. Možná by stačilo odkázat na moji reflexi na tomto portálu, ale kontext reprízy se natolik vymykal z běžné koncertní praxe, že si komentář zaslouží.

Léto je čas hibernace členů orchestrů a divadel, možná vyjma přivýdělku na českých hradech a zámcích a v cizině, takže stagnace útočí nejen na politické redakce. Měl jsem tedy po delší době trochu více času si všímat nejen produkce nosičů hudby, ale i médií, která z podstaty svého statusu, filozofie nebo z důvodů komerčních nějak reflektují svět klasické hudby. Nemá-li televizní divák možnost sledovat zahraniční kanály typu Arte nebo Mezzo, je odkázán hlavně na ČT art. Na to, jak je veřejnoprávní televize ekonomicky i personálně zvýhodněna, přišla mi nabídka kupodivu kvalitou nevyrovnaná. Dramaturgie je schopná střídat olympské počiny s úrovní, která je těžko pochopitelná. Podstatně chudší TV Noe, jež bojuje o svůj chléb vezdejší, umí občas nabídnout pořady mimořádně zajímavé, bohužel leckteré koncerty mají neobhajitelnou kvalitu. Překvapivě dobře si vede křesťanská rozhlasová „konkurence“ Proglas.

Hudebněvizuální večer Letních slavností staré hudby 2023 v pražském kulturním centru Vzlet v centru Vršovic (29. 7.) rafinovaně potvrdil, že festivalové idea symbolické oslavy múz je správná. Tentokrát na vše dohlížela z Olympu Terpsichoré, múza tance. Nebylo náhodné, že se vše točilo kolem polského souboru Cracovia Danza Ballet (umělecká vedoucí Romana Angel), jehož filigránsky dokonalé umění se pokusila podpořit Capella Ornamentata, řízená cinkenistou Richardem Šedou. A bylo přirozené, že večer podepřel pražský Polský institut, což je třeba pochválit.

Nevím, jestli je to vějířem dětí kolem mě a přemýšlením o jejich osudu, nicméně už hodně dlouho vnímám problémy českého školství – losování o přijetí do konkrétní školky a základní školy, boje o střední školu, změny koncepcí, které mi připomínají špatné jarní počasí, difúznost, problémy financování a kvality škol vysokých. Z tohoto pohledu je na tom mnohovrstevnatá hudební edukace vlastně relativně dobře. Základní hudební školství se už politici bojí ohrozit či „transformovat“, jak k tomu měli nakročeno před rokem 2000, protože by ztratili statisíce voličů, máme bohatou síť konzervatoří, několik báječných uměleckých gymnázií, vysoké školy, které sice mají pedagogicky proměnlivou úroveň, ale počtem vyhovují. Chybí však štědrá státní podpora talentovaným hudebníkům… A pak je tu důležitá iniciující nadstavba – například MenArt, žebříček soutěží od nejmenších muzikantů po třicetileté ambiciózní rychlíky, které mohou svou bojovou podstatou vystřelit k nebesům nebo rozemlít v prach. Pro cizelování ryzích talentů jsou mi sympatické různé kurzy, výjezdy do ciziny, stipendia atd. 

„Memento homo, quia pulvis es et in pulverem reverteris – Pomni člověče, že prach jsi a v prach se obrátíš.“<Moje úvaha by mohla mít k citaci z knihy Genesis, některými novináři notně zprofanované, podtitul: Apollónův harém a biblické memento. Občas si člověk ve shonu života na biblická slova vzpomene, například v umění jsem to měl s odchody malíře Rady, pěvkyně a herečky Červené, dirigentů Bělohlávka, Kubelíka, Neumanna a Peška, houslistů Macháčka, Suka a Vlacha, klavíristů Moravce a Páleníčka, cellisty Kohouta, publicistů Freemanové, Matznera, Pilky… Kupodivu mě to napadá jako memento i u hudebníků v plné síle – cellisty Viléma Vlčka, nového laureáta Ceny Jiřího Bělohlávka pro mladé hudebníky do třiceti let, Magdaleny Kožené, jež nepřehlédnutelně oslavila padesátiny, osmdesátníka Johna Eliota Gardinera, jemuž zásluhy už nikdo neodejme a který úspěšně bojuje nejen s věkem, ale i s mnohem mladší a občas kreativnější konkurencí.

„Závratně blízko? Copak může blízkost působit závrať? Může. Když se severní pól přiblíží k jižnímu na pouhý dotek, zeměkoule zmizí a člověk se ocitne v prázdnu, které mu zamotá hlavu a vábí ho k pádu.“ (Milan Kundera) Jedno z klíčových slov, které mě celý život provází, je dotyk alias dotek. Nemusím vás přesvědčovat jak životodárný, dobrý, inspirující, neutrální, nepříjemný, špatný může být dotyk fyzický. Stejně důležité jsou však dotyky duchovní, kulturní, umělecké.Pánbůh mi před 66 lety nadělil jen múzický talent, takže hudební dotyky, od empirie k iracionálnu, byly pro mě vždy důležité a byly jich tisíce. Pro dítě i dospělého jsou důležité samozřejmě fyzické dotyky. Z dětství si vybavuji úžasný pocit, když jsem měl v šesti letech poprvé v ruce housle, a o šest let později violu. Existenciální vzrušení jsem pak zažil v 90. letech, když jsem měl několik minut v ruce stradivárky Anne-Sophie Mutter… Když už jsem u nástrojových dotyků, dodnes jsou ve mně vzpomínky na první dojem z varhan v pražském kostele sv. Jakuba, nástrojů Smetanova kvarteta, Josefa Suka, Henryka Szerynga, a zvláště pak na dotyk houslí Josefa Antona Laskeho, na jehož nástroj jsem hrával na konzervatoři.

Mezi 20. a 22. červnem 2023 jsem vyslechl tři neobyčejné koncerty, jež si dovolím sumarizovat.

Smetanova hudební, výtvarná a nově i poetická Litomyšl prolíná doslova do celého města, a to včetně zahrad. Více o tom Iva Vrátilová z organizačního týmu festivalu.