Dirigentka Giedrė Šlekytė patří k dalším velkým hudebním talentům novodobé historie pobaltských republik. Rodačka z Vilniusu, jež má ve svém repertoáru mimo jiné i tři české opery, aktuálně diriguje v cyklu Musica non grata v rámci svého vůbec prvního angažmá v Praze komickou operu Šaty dělají člověka Alexandra Zemlinského. Náš rozhovor jsme začaly spontánně v kuloárech Státní opery. V zákrutách zdejších chodeb se i naše rozmlouvání postupně zatoulalo do nejrůznějších zákoutí.

Temperamentní čtyřicátník, který působí druhým rokem na postu šéfdirigenta Královské liverpoolské filharmonie, evidentně žije naplno každou minutu svého života a stejně přistupuje i k hudbě. Jeho umělecké začátky jsou spojeny s El Sistema – hudebně-vzdělávacím projektem, který v roce 1975 založil ve Venezuele José Antonio Abreu. Následující rozhovor poskytl Domingo Hindoyan během ranního joggingu.

Martin Čičvák ve Státní opeře zrežíroval v rámci cyklu Musica non grata operetu Ples v hotelu Savoy Paula Abrahama. Diváci odcházejí z představení nadšeni, kritiku rozdělil. Opět se tak vynořila otázka, jakou estetiku vlastně chceme na našich divadelních scénách vidět a co je smyslem divadla. Jedno z témat rozhovoru tak bylo na světě – vedle Stanislavského, písně Billie Jean nebo mnohaleté spolupráce s Jurajem Kukurou.

Státní opera uvede od 12. do 24. června v rámci cyklu Musica non grata čtyři představení opery Erwina Schulhoffa Plameny, a to v české verzi na zrekonstruované libreto Karla Josefa Beneše. Hudebního nastudování tohoto titulu se ujal dirigent Jiří Rožeň. Není to jeho první setkání s „entartete Musik“, v listopadu loňského roku na sebe upoutal pozornost provedením dvou operních jednoaktovek Sedm smrtelných hříchů Kurta Weilla a Očekávání Arnolda Schönberga. Do Státní opery se vrací po úspěšném debutu s BBC Symphony Orchestra v Londýně. O připravované inscenaci Plamenů jsme si spolu povídali těsně před zahájením prvních zkoušek.

Je introvert, tichý a nenápadný, ovšem pouze do chvíle, než vstoupí mezi herce. V ten moment se prostor zcela zaplní jeho představami. Přes touhu dostat ze všech to nejlepší zůstává stále laskavý a pozorný, byť budí spíše dojem, že se jeho mysl pohybuje v jiné časoprostorové dimenzi. Jako by neustále analyzoval situaci s vidinou dokonalého celku. Timofej Kuljabin. Tento vzácný talent připravil ve Státní opeře v rámci projektu Musica non grata mysteriózní operu Vzdálený zvuk Franze Schrekera (Představení: 26. a 29. března, 3. a 10. dubna 2022). Pod obrovským tlakem, kterému čelí všichni ruští občané, kteří se veřejně vyslovili proti ruské invazi na Ukrajinu. Následující řádky však nejsou ódou na lidskou statečnost, ale sondou do života člověka obdařeného mimořádným talentem, který citlivě vnímá svět, ve kterém dnes žijeme.

„Prosím, pojďme si tykat!“ požádá mě Javier Lupiáñez okamžitě, jakmile se objeví jeho tvář na monitoru. Sympatický Španěl vystoupil v říjnu se svým Ensemble Scaramuccia na Lednicko-valtickém hudebním festivalu, kde prezentoval své vivaldiovské objevy z takzvané Pisendelovy sbírky, uložené přes dvě století v nenápadném Kabinetu č. II v Drážďanech.

Fabio Biondi, absolutní pojem ve světě staré hudby. Když mi na konci rozhovoru sdělil, že u nás bude hrát poprvé, na chvíli jsem si pomyslela, zda nedošlo k chybě v překladu. Lednicko-valtický hudební festival je prvním pořadatelem v této zemi, který Fabia Biondiho a jeho soubor Europa Galante, držitele tří nominací na Cenu Grammy s miliony prodaných desek po celém světě, pozval do České republiky. Navíc s hudbou Antonia Vivaldiho, skladatele, jehož popularita eskalovala v posledních třiceti letech nemalou měrou právě díky Europa Galante.

Další sychravý den. Stojím před Rudolfinem a vyhlížím mladou dámu, kterou znám jen z fotografií a několika rozhovorů na YouTube. V hlavě si přehrávám fakta. Eva Zavaro, houslistka, dvacet tři let. Otec skladatel, matka houslistka. Zázračné dítě. Cena George Enesca 2016, vítězství v Mezinárodní soutěži Johannese Brahmse 2018, Cena Vadima Repina. Letos končí svá studia v Mnichově ve třídě Julie Fischer. 8. března bude debutovat v sezoně PKF – Prague Philharmonia, poprvé se na jednom pódiu potká s Jiřím Rožněm. Jaká asi bude? Dokáži se jí přiblížit? Konečně se potkáváme a z rudolfinských schodů míříme do oblíbené kavárny přes ulici. Rozhovor začíná a já se pomalu a se vzrůstajícím obdivem nořím do světa nekompromisního mládí, jenž zahanbuje svou upřímností a inspiruje zároveň.

„Pokud nejsme odvážní, skončíme pouze u toho, že jsme hezcí. Být jen hezký pro mne není samo o sobě zajímavé,“ metaforizuje své chápání hudby britský dirigent Harry Bicket. Sympatický, vzdělaný a na první pohled kultivovaný umělec se ve světě hudby prosadil především v oblasti interpretace hudby 17. a 18. století. V roce 2007 převzal od Trevora Pinnocka vedení předního britského starohudebního ansámblu The English Concert, aby jeho repertoárové těžiště otočil o sto osmdesát stupňů k dílům vokálně-instrumentálním. Strategie, která mu přinesla cennou rezidenci v Carnegie Hall, pravidelnou spolupráci s Wigmore Hall a Barbican Center nebo účinkování na BBC Proms. Jeho korunními pěvci jsou Joyce DiDonato, Ian Bostridge a Renée Fleming, která stála u jeho debutu v Metropolitní opeře v roce 2004; jeho královskou disciplínou pak opery Georga Friedricha Händela, jež mu otevřely dveře do již zmiňované MET, Královské opery Covent Garden v Londýně, Bavorské státní opery či na slavný operní festival v Glyndebourne. Od roku 2018 je rovněž uměleckým ředitelem Opery v Santa Fe, kde si kompenzuje svou druhou vášeň pro hudbu 20. a 21. století. Osmého května představí v sezoně PKF – Prague Philharmonia hudbu Jeana-Philippa Rameaua, Christopha Willibalda Glucka a Ludwiga van Beethovena. Bude to jeho český debut.