Když Igor Levit debutoval ve svých 26 letech nahrávkou Beethovenových pozdních sonát, zjihla i jinak velmi přísná britská kritika. Nedivím se. Skladby, ke kterým mnozí umělci sbírají léta odvahu, představil klavírista v dechberoucím provedení a s nevysvětlitelnou vnitřní zralostí, u níž číslovka 26 vypadala jako rozverný omyl či hříčka přírody. Každým dalším snímkem, ať už to byly Partity J. S. Bacha, Beethovenovy Diabelliho variace spolu s variacemi The People United Will Never Be Defeated! Frederica Rzewského nebo existenciální album Life, dával Levit najevo, že nehodlá natáčet nic, co by nemělo osobní kontext, a pokud je to Bach a Beethoven, pak východiskem není ani pýcha, ani strategie, ale vnitřní přesvědčení. Kdo umělce trochu sleduje, dobře ví, že se při prezentaci svých názorů neohlíží na měnící se počty fanoušků. S odstupem čtyř let se k Beethovenovi vrátil a ve dvou lokacích natočil zbývajících 27 sonát. Celý komplet, jehož součástí je i debutový snímek pořízený v Berlíně, firma logicky nasměrovala k roku skladatelova velkého výročí. Očekávání byla velká. Do jaké míry se naplnila, závisí obzvlášť v tomhle případě na úhlu pohledu, z něhož budeme projekt posuzovat.
Než se vydáme na hodnotící rozcestí, je třeba upozornit na zvuk nahrávek, jež byly pořízeny v sálech bez publika, jako by šlo o živý koncert (přestože se natáčelo vždy několik dnů a stříhalo). Musíme rychle zapomenout na digitální dokonalost a zvyknout si na oblý, vyrovnaný, měkký, akustikou prodchnutý zvuk klavíru a sem tam – ale opravdu jen výjimečně – chvění stlačeného pedálu nebo sólistův dech. Igor Levit, pro kterého je komunikace s posluchačem jednou ze zásadních součástí interpretace, nás zve k beethovenské odysee a zjevně chce, abychom ji prožili co nejautentičtěji a nejintimněji.
Podíváme-li se na komplet (sonáty jsou řazeny postupně podle čísel) aniž bychom zkoumali umělcův komentář, vyvolá nutně rozpaky. Zvláště v raných sonátách jsou tempa krajních vět „přepálená“, za všechny jmenuji č. 3 C dur op. 2/3, č. 4 Es dur op. 7, č. 5 c moll op. 10/1, č. 6 F dur op. 10/2, Sonáta č. 10 G dur op. 14/2 je v první větě velmi málo zpěvná, a tak bychom mohli pokračovat. Sólista si díky své fenomenální technice může troufnout na extrémní tempa (nejvíc asi budou posluchače rušit nadmíru svižná allegretta), jež staví do ostrého kontrastu s větami pomalými. Na první pohled by se mohlo zdát, že je Levit „dítětem své doby“ a následuje jeden ze současných interpretačních trendů převážně mladých umělců: vyeskalovat tempa do extrému, tím vytvořit výrazné odstíny a vyvolat silné emoce. To bychom ale nesměli znát nahrávku Artura Schnabela z let 1932–1935, který hraje ve svých 52 letech některé sonáty ještě o něco rychleji než Levit. Jak vzdáleně znějí mnohdy jejich interpretace od historicky poučeného Andráse Schiffa, vřelého Claudia Arraua nebo drobnokresbou oplývajícího Daniela Barenboima. Levitův a Schnabelův Beethoven je sice strhující, vášnivý, temný, současně citový a nadprůměrně inteligentní, přesto jako by mu do plné výpovědi něco chybělo, jako by tahle exegeze hudebního „Nového Zákona“ místy cosi postrádala. Přitom tušíme, že ani jeden netrpí povrchností nebo touhou honit se za laciným efektem. Pokud v nás Levitovo pojetí okamžitě nezarezonuje, můžeme tady buď skončit, anebo k němu zkusit najít cestu. A k tomu pouhý online poslech nestačí. Lze polemizovat o tom, že interpretaci žádný komentář v bookletu nezachrání, v tomhle případě se ale přimlouvám za výjimku.
Interpretačním východiskem je pro Igora Levita svoboda – nikoli anarchie. Svoboda bez absence nátlaku, svoboda podle vzoru jazzového pianisty Thelonia Monka („Na klavíru nejsou žádné špatné noty.“) a myšlenek Ferruccia Busoniho (Návrh nové estetiky hudebního umění, 1907), pro kterého je hudba nespoutané, skoro „nehmotné“ dítě: „Je průhledné. Je to znějící vzduch. Je to téměř Příroda sama. Je svobodné.“ Vedle svobody je pro Levita zásadní a jediný způsob, jak hrát, úplné osobní ztotožnění se s hudbou, přičemž jeho vlastní „já“ vede se skladatelem a posluchačem respektující, někdy provokující dialog. Zároveň sólista přiznává, že je „rychlý v přemýšlení a jednání“ a vyznává se, že je pro něj Beethoven skladatelem číslo jedna od puberty a že k jeho vzorům – jak se dalo čekat – patří Artur Schnabel. Ve vztahu ke skladateli používá sólista slova jako divoký, násilný, dramatický, temný, nebezpečný, odstředivý, turbulentní a vedle toho řád, spojení a bezpečí. Jak vidno, hloubka a šíře Beethovenovy hudby je Igoru Levitovi jasná a svou interpretaci dokáže obhájit na vysoké intelektuální úrovni. Myslím, že to úplně nefunguje v raných sonátách a zčásti v sonátách středního období, vychází to ale stoprocentně v sonátách pozdních, v jejichž komplikované struktuře se sólista (připomeňme že v nahrávce z roku 2013) pohybuje jako ryba ve vodě. Celý komplet nás ani pak nemusí oslovit, osobně dávám přece jen přednost komplexnímu Schiffovi nebo Barenboimovi, určitě si však zaslouží respekt pro odvahu, risk, autentičnost a pravdivost. Je ryzí. Natočí-li Igor Levit třeba za dvacet let tento komplet znovu podobně jako Rudolf Buchbinder, uvítám to. Tuším totiž, že vyvolá další otázky. A to je dobře.
Igor Levit / klavír. Text: N, A. Nahráno: 2/2013, Berlín Siemensvilla (CD 8, 9); 2017-2019, Neumarkt, Historisches Reitstadel, Hanover, Leibniz Saal. Vydáno: 2013, 2019. TT: 725:00. 9 CD. Sony Classical 19075843182.
