Občan Igor Levit

Když klavírista Igor Levit vystoupil před sedmi lety v programu BBC Radio 3 New Generation Artist, bylo hned po zaznění prvních pár tónů jasné, že tenhle čtyřiadvacetiletý mladík nepřišel předvést svou zázračnou prstovou mechaniku, ale představit se jako komplexní hudební osobnost. Učinil tak nevšedním způsobem: Chaconnou Johanna Sebastiana Bacha BWV 1004 v Brahmsově úpravě pro levou ruku, tedy náročnou, více než patnáctiminutovou a dosti málo hranou skladbou. Byla to troufalost? Drzost? Naivita? Nikoliv. Jen prostá samozřejmost umělce, který naprosto přesně ví, co dělá, proč to dělá, a to s téměř uhrančivým účinkem. Nejednomu posluchači zablikal v tu chvíli v hlavě pokyn: sledovat! a následující vývoj Levitovy kariéry dal téhle spontánní výzvě za pravdu.

Igor Levit se narodil v roce 1987 v Nižném Novgorodu (stejně jako jeho mladší kolega Daniil Trifonov) v rodině inženýra a učitelky klavíru. Svou hudební cestu zahájil standardně: na klavír začal hrát ve třech letech, první koncerty absolvoval v rodném městě, jako osmiletý chlapec se s rodiči odstěhoval do Hannoveru, kde se mu otevřelo více příležitostí. V letech 1999-2000 studoval na salcburském Mozarteu u pianisty, dirigenta a skladatele Hanse Leygrafa (1920-2011) a poté deset let na Hochschule für Musik, Theater und Medien v Hannoveru. Než zazářil v mezinárodním měřítku, měl za sebou řadu soutěžních úspěchů. V roce 2004 si přivezl druhou cenu z mezinárodní soutěže Maria Callas Grand Prix v Athénách, první cenu z Mezinárodní soutěže klavírní akademie v japonském Hamamatsu a druhou cenu ze soutěže Kissinger Klavierolymp v Bad Kissingenu. O rok později zaútočil na první místo v Mezinárodní Rubinsteinově soutěži v Tel Avivu. Zde sice zvítězil Alexander Gavrylyuk a Levit obdržel druhou cenu, přesto však neopouštěl Izrael s prázdnou: získal cenu za nejlepší provedení komorní hudby, za nejlepší interpretaci soudobé skladby a cenu publika.

, foto Robbie Lawrence

Dýchání s Beethovenem

V roce 2012 podepsal Igor Levit smlouvu s firmou Sony. Jakmile padla otázka na obsah prvního snímku, pianista bez váhání předložil svůj plán: Beethovenovy sonáty, a to rovnou ty nejnáročnější (č. 28-32), jež bývaly doménou starších, zralejších interpretů. Podíváme-li se do historie a zaměříme se při tom na Sonátu č. 29 B dur Hammerklavier op. 106, která je nesmlouvavou zkouškou interpretových sil, odolnosti a pochopení, nepřekvapí nás, že Artur Schnabel ji natočil v 63 letech, Wilhelm Kempff v 59 letech, Emilu Gilelsovi bylo při natáčení 67, Stephan Kovacevich se přiznal, že mu dlouho připadala nedostižná, a proto si na ni troufl, teprve když překročil šedesátku. Studoval ji intenzivně dva roky. V o něco mladším věku ji nahráli Daniel Barenboim (44), Alfred Brendel (31) a Maurizio Pollini (34). Jenže Levitovi bylo teprve 26 a měl touhle nahrávkou oznámit tvrdě konkurenčnímu hudebnímu světu, že do něj chce vstoupit a nehodlá stát kdesi opodál.

Na otázku, proč právě Beethoven a jeho pozdní dílo, pianista HARMONII odpověděl: „S Beethovenem to bylo snadné, jelikož je středem mého hudebního života. Nepochyboval jsem vůbec o tom, že se právě on stane hlavním autorem mého prvního alba, a pozdní sonáty byly správnou volbou, protože zapadly do plánu mých koncertních vystoupení. Nikdy jsem toho nelitoval. Ani jednou. Připadalo mi tehdy prostě správné a nutné, abych je natočil.“ Že to bylo opravdu správné a nutné potvrdila také odborná veřejnost. BBC Music Magazine napsal, že „Igor Levit vytvořil nový standard, jež bude těžké překročit,“ deník The Guardian chválil vyváženost, zralost a krystalické tóny, časopis Gramophone zdůraznil, že se nejedná o debut ledabylý nebo arogantní, nýbrž skutečně významný.

, foto Robbie Lawrence

Vstup do Bachovy svatyně a variační triumf

Pianista mohl klidně s Beethovenem pokračovat dál, jenže jeden skok přes pomyslný Taxisův příkop mu nestačil a rozhodl se ho zopakovat. Vkročil do Bachova hájemství, natočil Partity BWV 825-830, jež časopis Gramophone vyhlásil nahrávkou měsíce a v recenzi chválil Levitovu úhozovou zpěvnost nebo přirozené zdobení.

Životní zaujetí Beethovenem, prohmatání Bachovy hudby z mnoha úhlů a obdiv k Fredericu Rzewskému vyústily v roce 2015 v komplet tří CD na téma variace: mystické Goldbergovy Johanna Sebastiana Bacha, životně důležité Diabelliho Ludwiga van Beethovena a Rzewského politicky angažované The People United Will Never Be Defeated! Opětovným natočením Rzewského variací právě v roce 2015 dal Levit tomuto dílu záměrně zcela nový obsah a za komplet byl oceněn Gramophone Award 2016.

Co dělá, když nehraje

Pokud Igor Levit zrovna nehraje na klavír, netweetuje nebo nedává fotky na Instagram (kde vystupuje pod přezdívkou @igorpianist), pak cestuje, vídá se s lidmi, které má rád, neúspěšně se pokouší vařit a prý docela slušně hraje kulečník. Na svém oficiálním webu uvádí, že je občan, Evropan a klavírista, a přál by si, aby ho tak lidé vnímali, tedy přestali ho nazývat německým umělcem ruského původu nebo židovsko-ruského původu atd., ale prostě jen klavíristou. Do budoucna má mnoho plánů, „tolik, že by se mi to ani nevešlo do mailu,“ a moc rád by se znovu podíval do Prahy, kterou navštívil někdy v dětství.

Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII I/2019 (koupit)

Sdílet článek: