Kvarteto Martinů (Lubomír Havlák , Libor Kaňka , Zbyňek Paďourek , Jitka Vlašánková ) patří již dávno k nejzajímavějším českým komorním souborům. Ještě jako Havlákovo kvarteto získalo mezinárodní uznání a ocenění. Koncert v rámci 119. sezony ČSKH v Dvořákově síni Rudolfina 23. 10. opět potvrdil, že kvarteto Martinů je významným a osobitým představitelem úspěšného pokračování tradice české kvartetní interpretace. Beethovenův Smyčcový kvartet f moll op 95 zazněl v přesvědčivém zvýraznění typicky bouřlivého vzdoru i toužebného očekávání. Toto členité dílo několika dramatických vrcholů i ztišení je náročné nejen technicky. Je třeba jej zahrát jakoby jedním tahem, v jednom celistvém oblouku. Tento základní předpoklad dokonalého účinku interpreti splnili a jejich pojetí vykreslilo hudební obraz ve velmi zřetelné podobě. Smyčcový kvartet č. 3 „Galerie JK“ Jana Málka (1938) je jistě zajímavým příspěvkem soudobé komorní tvorby. Název označují iniciály jmen tří českých výtvarníků. Jednotlivými větami skladatel vyjadřuje své dojmy z jejich obrazné řeči. Tři věty kvarteta jsou JK 1 (Jiří Kovařík), JK 2 (Jaroslav Koch) a JK 3 (Jan Kavan) . Zjednodušeně mohu popsat: v JK 1 jsem slyšel prvky folku, minimalismu i tradičního pojetí, JK 2 zapůsobil téměř elektronickou barvou zvuku a nápaditými pizzicaty, JK 3 se vyznačovalo rytmičností, energickým tématem a barvami sul ponticello. Místy až brutální zvuk se střídal s něžnými šepoty. Škoda že součástí tohoto zajímavého opusu nebyla i prezentace (reprodukce) obrazů tuto hudbu inspirujících. S dokonalým provedením kvarteta Martinů by to ještě více umocnilo účinek díla. Klavírní kvintet g moll op. 30 Sergeje Tanějeva je jedním z nejvýznamnějších a nejhranějších děl autora. U nás tomu tak však není. Tento ruský skladatel je v Čechách, na rozdíl od jeho současníka Čajkovského, hrán velmi zřídka. Jeho hudební jazyk je také originální a dle mého mínění mnohdy harmonicky i barevně zajímavější. Umí být poetický, žertovný i mužný, neupadá však ani do přílišné sentimentality, ani imperiální patetičnosti. Někdy ovšem i Tanějev neodolal svodu tónového „přehuštění“ partitury. Hustá sazba partitury určitě zajímavě vynikne na studiové nahrávce, v sále Rudolfina však občas nastávalo trochu nepřehledné, byť zvukově zajímavé slití tónů. Úvodní věta s meditativním začátkem chvílemi připomíná atmosféru světů Brahmse či Rachmaninova. Na druhou větu s virtuózními pizzicaty navazuje Largo, které pokládám za nejpůsobivější část díla. Úchvatná passacaglia nesená dvoutaktovým ostinátním tématem se vine všemi hlasy v sugestivním klenutí; kvintet uzavírá kontrastní Finale. Klavíristka Olga Vinokur je nesporně skvělou interpretkou a má jak na přesvědčivém provedení, tak na uvedení díla zřetelně lví podíl. S kvartetem Martinů vytvořila souznění strun jednolitého tělesa. Za dva roky uplyne sto let od úmrtí Tanějeva. Bylo by dobré při té příležitosti více připomenout tohoto významného skladatele, jenž byl i blízkým přítelem české kultury a českých umělců.
Musím se na závěr opět zmínit o zvláštním jevu. Nyní v Čechách působí takové množství skvělých smyčcových kvartet špičkové úrovně, jaké dosud žádná předchozí doba nepoznala. Je to hlavně důsledek pečlivé kantorské práce a příkladu členů několika proslulých českých smyčcových kvartet nedávné minulosti. V dnešní velmi komerční a utilitaristické době však pro ně v naší zemi vůbec není snadné najít odpovídající podmínky a možnosti uplatnění. Současnou existenci jim často umožňuje díky jejich umělecké kvalitě a jedinečnosti jen zájem a poptávka světových pódií. Ve vzrůstající konkurenci a počtu světových špičkových souborů je však i toto stále náročnější. Narozdíl od jiných vyspělých (či rychle vyspívajících) zemí, současný český stát oblast kultury macešsky trvale přezírá. Jeho podpora kultury je stále mizivější a žádný jiný výklad to nezdůvodní, než že kulturní úroveň našich politických představitelů je obecně na nižší než předrozvojové úrovni. Stačí porovnat OECD nám doporučené procento HDP na kulturu s tristní skutečností. Totéž platí o školství a vědě. Ani jeden z těchto segmentů vytvářejících civilizaci se nikdy a nikde nemůže trvale udržovat a vyvíjet bez aktivní a dostatečné podpory z veřejných prostředků státu. V současném prostředí i soukromé dotace spíše směřují k zábavě a gladiátorským institucím. Pokud se toto vše nezmění, můžeme být poslední, kteří mohou zažít tak bohatou kulturní nabídku včetně výše zmíněné. Využívejme ji proto vrchovatě.
