neděle, 10. červenec 2011

Václav Talich - od umělce vždy žádám nemožné 2. díl – učednická léta a léta putování

Napsal(a) 

Václav Talich - Největší český dirigent zemřel před 50 lety Václav Talich - Největší český dirigent zemřel před 50 lety

Václava Talicha jsme opustili v Berlínské filharmonii. Jednadvacetiletý houslista, absolvent Pražské konzervatoře, v ní jako koncertní mistr strávil přelom roků 1903/1904. Fascinován uměním šéfa orchestru Arthura Nikische se i on rozhodl být dirigentem...

Těžko říct, jak přesně si Václav Talich představoval svoji cestu za dirigováním. Možná chtěl být ještě několik let berlínským filharmonikem, sledovat ostřížím zrakem Arthura Nikische i jiné dirigentské mistry při práci, učit se od nich a pak se jednou sám chopit taktovky. Zasáhl ale osud. Talich onemocněl tuberkulózou a musel z Berlína narychlo odejít. Na jaře 1904 je zpět v Klatovech, ale zotavuje se i v Oselci u Nepomuka. Na zámku hudbymilovného hraběte Boos-Waldecka se věnuje komorní i čtyřruční hře. O dirigování se mu může jen zdát. Nic na tom nezmění ani další nabídka: být koncertním mistrem orchestru Městské opery v Oděse. Talich se tam odjíždí doléčit, ale tajně doufá, že se objeví i dirigentská příležitost.

Rusko

„Zvláštním dojmem působí tato ruská Paříž. Domy nízké, ponejvíce jednopatrové, ulice (rozděleny v jednotlivé kvartály, tj. za každým čtvrtým rohem je ulice) velice široké, vysazené po obou stranách stromy,“ psal Talich na podzim 1904 o svých prvních dojmech jednomu z klatovských přátel. „Šli jsme k přístavu. Znám sice přístav v Hamburku, zdejší však přec jen zdá se mně velkolepější. V tmavomodré hladině brázdí stožároví velikáni, každou chvíli ozve se z některé strany signál, a večer ... večer – Bože!, to už se nedá ani popsat. Sta světel, občas zář reflektorů – nu, to se musí vidět.“ Vysloveně pozitivně viděl Talich i práci v divadelním orchestru. Psal o ní jako o nejkrásnějším angažmá na světě: „Jest zde ruské drama, i odfidláme v entreaktech nějaké hlouposti a je po práci. Zkouška jednou za týden. 15. prosince přijede italská opera, potrvá 3 měsíce, a pak není nic. Práce tedy vlastně pouze tři měsíce.“ Na setkání s italskou operou v Oděse Talich vzpomínal ještě po letech. „Tehdy jsem se naučil oceňovat díla italského génia Giuseppe Verdiho. Ne pouze Otella, nýbrž také Troubadoura a zejména Rigoletta. Tato díla znamenala pro mě první korekturu pražského estetického stanoviska k dílu tohoto mistra italské národní hudby.“ Talich tady naráží na odmítavý postoj vůči italské opeře především u estetika a muzikologa Otakara Hostinského (třeba o Nabuccovi napsal v roce 1869: „...jest to hudební nesmysl nejvyšší potence...“) a jeho následovníků, hlavně Zdeňka Nejedlého. V pozadí těchto stanovisek byla snaha definovat směr, kterým by se ubírala česká národní opera. Tehdejším slovníkem znělo jádro sporu zhruba takto: buď být pokrokový a moderní jako Wagner a jeho hudební drama, nebo tradiční a konzervativní jako vlašská (= italská) produkce...

Ale zpět do Oděsy, kde byl Talich svědkem mnohem ostřejších a nebezpečnějších sporů. V roce 1905 vypukla rusko-japonská válka: „Válečné neúspěchy v tažení proti Japoncům projevovaly se revolučním duněním v širokých masách. Tak došlo i k památnému přistání křižníku Potěmkin v oděském přístavu a k bombardování města. Se svým učitelem ruštiny, který byl revolucionář a jen o něco málo starší než já, byl jsem stále smluven, jak svědčit a vypovídat, kdyby on při své krajně nebezpečné práci v továrnách a mezi lidem byl zatčen.“

Václav Talich - Největší český dirigent zemřel před 50 lety Václav Talich - Největší český dirigent zemřel před 50 lety
Talich ani moc neváhal, když dostal nabídku, aby se stal profesorem houslové hry na hudebním učilišti v kavkazském Tiflisu (= dnešní Tbilisi). Přijel tam po letních prázdninách, které strávil v Klatovech, ale klidu si moc neužil. Na podzim 1905 totiž „došlo na jihu k zoufalému tatarsko-arménskému krveprolití, které se opakovalo později přímo v Tiflisu, bojovalo se kolik dnů, v noci hrůzně svítily hořící domy v tatarské čtvrtí – boj byl zvláště pro ubohého středoevropana děsivý a plný strašlivých krutostí; ruské úřední kruhy se jen dívaly a k mé hrůze i překvapení nezakročily, až když se k městu blížily silné tatarské posily, vzpomněla si vláda na svou povinnost a zamezila událostem ještě horším.“

Jednu veledůležitou uměleckou událost v Talichově životě ale pobyt v Tbilisi přinesl. Třiadvacetiletý houslista tam na jaře 1906 debutoval jako koncertní dirigent. Na jednom ze čtyř symfonických koncertů, které se ve městě ročně pořádaly, byl potřeba dirigent, který by spolu s orchestrem doprovodil skladatele a pianistu Leonida Vasiljeviče Nikolajeva v jeho vlastním klavírním koncertu (Nikolajev jinak všechny ostatní koncerty sám řídil). Talich sebral odvahu a nabídl se, že koncert oddiriguje. Kromě Nikolajevovy skladby musel nastudovat například ještě 2. symfonii V. S. Kalinnikova. Ledově klidný rozhodně nebyl... „Nepřejte si vidět moje rozčilení. Usedl jsem u stolu před dobře naplněným samovarem, ruce se mi roztřásly a tak mě našlo ráno ještě utopeného v práci. V 11 hodin dopoledne jsem měl vyučovací hodiny ve hře na housle na učilišti. Probdělá noc nalomila ovšem můj optimistický elán, a když jsem potkal před ústavem svého přítele, znamenitého cellistu Adolfa Polívku, přiznal jsem se mu s těžkým srdcem, jaký kámen jsem včera uvalil na sebe a jak mě dnes nepříjemně tíží. Ale drahý Adolf byl nelítostný a postavil mně před oči rozhodnutí, zda riziko dirigovat bude pro mne nevýhodnější než odvážně utéci z daného slibu. Výsledek? Koncert jsem řídil. Nejvýznamnější tehdy tifliský kritik napsal, že by si bylo přát, aby napříště Talich řídil koncerty a Nikolajev obšťastňoval obecenstvo svým pianistickým uměním.“ A ještě jeden hlas prý tehdy zazněl – z orchestru: „Vy sice nic neumíte, ale vy JSTE DIRIGENT!“ Na podzim 1906 Talich přijel do Prahy („Zde už nebylo kozáckých prohlídek, ani nelétaly každý týden útržky vrhaných pum...“ ), zpátky na Rus už se mu vůbec nechtělo.

Pražská všehochuť s výpadem do Tábora

V Praze se sice nestřílelo, ale všechna dirigentská místa byla zabraná. Orchestru Národního divadla vládl Karel Kovařovic, Českou filharmonii řídil Vilém Zemánek a ve Vinohradském divadle pracoval s tamním orchestrem Ludvík Vítězslav Čelanský. „Nečekalo na nás ani Národní divadlo, ani Česká filharmonie,“ vzpomínal po letech Talich „aby nás pohýčkaly ve své měkké náruči – snad právě proto jsme nechodili s unuděnými ústními koutky předčasně uzrálých „mistrů“ v nadneseném poznání vlastní důležitosti, poněvadž život, opravdu celý život ležel před námi jako nepopsaná kniha a bylo se opravdu co těšit na jeho nečekaná překvapení. S oním pravým odhodláním v srdci zaklepal jsem tu, zaklepal onde, ale všude jsem se setkával s nedůvěřivým pokrčením ramen, že by ten osmahlý jinoch neznámého jména, kterého mnozí tehdy psali s dvojitým „l“, mohl a měl dokonce právo dirigovat.“ Jinoch „Tallich“ nemá na vybranou, a tak se stává korepetitorem v pěvecké škole Maruše Langové (žákyně Františka Pivody, mimochodem zastánce italské opery...). Po narukovavším Otakaru Šourkovi přebírá na sezonu 1906/1907 vedení sboru Smetana. A co je nejdůležitější: od října 1907 se stal dirigentem Orchestrálního sdružení, tělesa složeného sice z hudebních amatérů, ale výborně disponovaných, takže se s nimi mohl věnovat repertoáru, který už stál za řeč. V sezoně 1907/1908 Talich nastudoval programy s díly Karla Bendla, Franze Schuberta, Antonína Dvořáka, Jaroslava Novotného, Zdeňka Fibicha, Bedřicha Smetany či Ludwiga van Beethovena. (Po Talichovi pak vedení Orchestrálního sdružení převzal Otakar Ostrčil.) Václav Talich přestával být neznámý, začal vstupovat do pražského hudebního života. A nejen do něj.

Václav Talich - Největší český dirigent zemřel před 50 lety Václav Talich - Největší český dirigent zemřel před 50 lety
V prosinci 1907 dostal nabídku dirigovat koncert táborského spolku, nazvaného později podle svého zakladatele „Bolech“. Orchestr posílený o některé členy České filharmonie hrál pod Talichovou taktovkou Dvořákovu VIII. symfonii, Griegův pochod ze svity Sigurd Jorsalfar a v Beethovenově IV. klavírním koncertu doprovodil Jana Heřmana. Co psaly místní tiskoviny „Jiskra“ a „Tábor“ o čtyřiadvacetiletém dirigentovi? Například že: „Spolek pozval mladého, velenadaného profesora Talicha, aby dirigoval orkestr. Uvážíme-li, že v Praze mladý dirigentský talent nemá šanci proniknout prostě proto, že nemá orkestr (pan Talich jej šťastnou náhodou našel), vynikne čin ten ve světle ještě jasnějším.“ Anebo že: „P. profesor Talich z Prahy osvědčil se plnou měrou jako temperamentní, svých cílů si vědomý dirigent. (...) P. Prof. Talich a p. Heřman poctěni byli vavřínovými věnci se stuhami.“

Pražským rokem 1906 vstupují do Talichova života lidé, kteří ho pak budou provázet mnoho let. Hudební kritik a organizátor Otakara Nebuška nebo klavírista Roman Veselý, který Talicha seznámil s jedním z životních přátel – se skladatelem Josefem Sukem. „V kterémsi koncertě seznámil jsem se s Romanem Veselým a společně jsme si pak hrávali občas houslové sonáty. Za jednoho takového odpoledne, kdy jsme měli právě rozehránu Brahmsovu sonátu, vešel Suk – a od té doby byli jsme už nerozluční v dobrém i zlém. Jeho pomocí utišil jsem hladovějící žaludek, jeho pomocí vešel jsem v častý praktický styk s Českým kvartetem...“

Lublaň – Lipsko – Milán – Plzeň

Na jaře 1908 se Talich dověděl o volném místě kapelníka ve slovinské Lublani. Člověk na tomto postu se měl věnovat symfonickému, opernímu, ale i operetnímu repertoáru. Talicha doporučil Josef Suk a vzhledem k tomu, že jeho slovo mělo mezi slovinskými hudebníky velkou váhu (mnozí se školili na Pražské konzervatoři), lublaňský spolek Glasbena matica nakonec pětadvacetiletého Čecha pozval. Na podzim 1908 stál Talich u založení Slovinské filharmonie (měla 36 hráčů) a začal s ní ambiciózně pracovat. Na některých koncertech sice zněl Offenbach nebo Sarasate, ale stále více přibývalo takových, kde si lublaňské obecenstvo mohlo poslechnout třeba Dvořákovo Te Deum, Schubertovu Nedokončenou, Fantazii z opery Lohengrin Richarda Wagnera atd. Zajímavý byl ale také koncert 14. března 1909, kde zazněl mimo jiné Čajkovského Klavírní koncert b moll. Sólistkou byla tehdy třiadvacetiletá Vida Prelesniková (1886 – 1976), rovněž odchovankyně Pražské konzervatoře, která se 30. července 1910 stala paní Talichovou.

Během pobytu v Lublani Talich neztrácel kontakt s Prahou. V lednu 1909 si do ní i přímo zajel na premiéru Sukovy hudební básně Pohádka léta. Nejen jako posluchač: „... na rudolfinských varhanách jsem pomáhal černit noc hlubokou prodlevou pedálu a zrození jitra jsem oslavil vyzváněním na klavíru k plné spokojenosti (...) autora.“ (V programu koncertu byl uveden jako „Talich z Lublaně“.) V létě 1909 dostal Talich nabídku Vinohradského divadla, aby se v něm stal kapelníkem. Jeho uvažování o této nabídce, jak jej zachycuje následující dopis Vidě Prelesnikové, je pozoruhodné: „Ze stanoviska kariéry je pro mne rozhodně výhodnějším, dostanu-li nutnou praxi někde v cizině, abych po nějaké ještě době mohl se vrátit do Prahy jako hotový člověk, jenž má svá léta učednická absolvována. A právě pro tato léta dozrávání jsou místa, jako je v Lublani, neocenitelná. Mohu si zde dovolit různé experimenty, jež bych si v Praze dovolit nesměl – tam by mně jistě každý nezdařený pokus počítali za chybu, kdežto zde v nedostatku hudebně kvalifikovaných lidí jsem to jedině já, který vím, zda jsem chybu udělal či nikoliv.“ A ještě jeden moment, týkající se Talichových úvah o hledání vlastní osobitosti a originálního

Václav Talich - Největší český dirigent zemřel před 50 lety Václav Talich - Největší český dirigent zemřel před 50 lety
interpretačního pohledu, což je jedno z klíčových témat celého jeho života. Proč tedy Lublaň? „Není konečně k zahození i to osamocení, jež je mně v Lublani údělem. Nemaje vzorů, musím žíti více ze sebe, víc individuálně, když všecko, co udělám, je Václav Talich. Nekopíruji, jsem nucen tvořit pouze originály. Znovu vrací se mně vždycky myšlenka (...), že si totiž tady připadám jako Kristus na poušti: buď budu míti dosti síly, abych mohl po odbytém postu jíti kázat jiným, aneb podlehnu svodům ďábla. A tahle vinohradská nabídka připadá mně zrovna jako svádění ďáblem, jenž mne chce vytrhnout z místa, kde se mohu rozvíjet jako kapelník divadelní i jako kapelník symfonický, aby ze mne udělala kapelníka jen divadelního. Proto myslím, že bude lépe, zůstanu-li zde.“ Talich tedy v sezoně 1909/1910 v Lublani zůstal. Věnoval se práci ve filharmonii, ale s přáteli také založil smyčcové kvarteto. A přece se do jeho života vkrádala nespokojenost. Nejen s repertoárem, který byl nucen při některých populárnějších produkcích dirigovat, ale také nespokojenost se sebou samým. Pocit, že pro dráhu skutečně špičkového dirigenta mu ještě něco chybí, vyústil v rozhodnutí odebrat se na nějaký čas na studia.

Od jara do konce roku 1910 pobyl Talich v Lipsku, přičemž studoval dirigování, hru na klavír a – u skladatele Maxe Regera – kontrapunkt: „Ve škole známý již obrázek,“ píše Talich nedlouho po příjezdu svojí nastávající do Lublaně.Mistr sedí za pultem, a žáci stojí kolem něho. Je něco docela milého v těch hodinách, vidím příčinu té milosti v tom, že hodinu vede umělec a ne profesor. Když na mne přišla řada, předložil jsem mu svých 30 chorálů. Zkorigoval jich jen asi 8, ostatní si nechal na příště. Dostal jsem ovšem zas novou úlohu.“ Hlavním lipským magnetem byl ale pro Václava Talicha tolik obdivovaný Arthur Nikisch, který působil jako šéf tamního Gewandhausorchestru. Talich měl volný přístup na jeho zkoušky a také příležitost s ním diskutovat o všemožných uměleckých problémech. „Řekl mně, že není zapotřebí litovat studia houslí, klavír že ve svém mládí vždy mám ještě dost času dohonit, a jsem-li houslista, může mně to jako kapelníku jen prospět. On prý, slyší-li neznámého mu dirigenta, po několika okamžicích již pozná, je-li dotyčný houslista či klavírista, neboť houslistovi orchestr zpívá, kdežto klavíristovi obyčejně zní suše. A dostat z orchestru ono zpěvné je konečně hlavní úloha kapelníkova, všecky nástroje musí zpívat, dokonce i bubeník musí do jisté míry melodicky tlouci svůj buben.“ Koncem roku 1910 stál Václav Talich před otázkou, kam dál. V hledáčku měl Vídeň, ale také Paříž či Milán. Nakonec zvítězila možnost více se přiblížit italské opeře, s níž se poprvé setkal pár let předtím v Oděse: „Prožil jsem několik měsíců v Miláně, kde jsem obdivoval vynikající dokonalost opery Teatro della Scala za řízení Tulio Serafina.“ Jeho hlavním dirigentským průvodcem byl ale Arturo Vigna. Talich s ním byl domluvený, že budou postupně a detailně probírat jednotlivá operní díla. Atmosféra jejich „lekcí“ byla umělecky bouřlivá: „Dnes měli jsme opět hodinu u Vigny. Hrál dnes sám také na klavír, zpíval, dirigoval... Báječně! Je neuvěřitelno, kolik je ještě temperamentu v tomhle asi padesátiletém muži. Rozčiluje se, jako kdyby měl zrovna generální zkoušku. Tak mě nakazil, že když jsme od něho odcházeli, zpíval jsem si celou cestu tak divoce, že jsem jistě musil být nápadný lidem, kteří nás potkávali...“ Po roce studií se Talich znovu vrací do Lublaně, kde může uplatnit svoje nejnovější italské poznatky. Byl angažován do Slovinského zemského divadla a první věcí, kterou nastudoval, byl v říjnu 1911 Verdiho Rigoletto. Později také Smetanovu Prodanou nevěstu, Bizetovu Carmen či Dvořákovu Rusalku. Díky přímluvě Josefa Suka odchází Talich v březnu 1912 ze Slovinska, aby se stal dirigentem opery v Plzni. Jako nástupní operu zvolil Smetanovu Prodanou nevěstu. A v říjnu 1912 se manželům Talichovým narodil syn Václav.

(Citace Talichových dopisů z Oděsy, Lublaně, Lipska a Milána jsou uvedeny podle knihy Milana Kuny „Václav Talich – Šťastný i hořký úděl dirigenta“.)

Petr Kadlec

Hudební publicista, popularizátor a organizátor zejména v oblasti symfonické hudby. Vede edukační programy v České filharmonii.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.