sobota, 17. listopad 2018

Tomáš Brauner mezi Plzní a Zlínem

Napsal(a) 

Tomáš Brauner, foto FBM Tomáš Braunerfoto: FBM

Na začátek Smetanova Má vlast a po ní do jara více než desítka společných koncertů. Tomáš Brauner nastoupil od této sezony na místo šéfdirigenta Filharmonie Bohuslava Martinů ve Zlíně se smlouvou na čtyři roky. U Plzeňské filharmonie, kterou doposud vedl, zůstává hostujícím dirigentem. Pozvání má na příští měsíce a roky k pražským orchestrům i do ciziny. Pokračuje také jeho práce v operních divadlech. O tom všem, ale i o mentalitě muzikantů je rozhovor, který HARMONII poskytl letošní čtyřicátník na samém konci prázdnin během dvojího hostování na Litoměřických svátcích hudby.

Jste pomyslně na cestě mezi Plzní a Zlínem. Jaké rozdíly vidíte mezi oběma městy, mezi oběma orchestry? Plzeňská filharmonie zkouší v Plzeňském rozhlase, ale koncerty má převážně v Besedním domě. Někdy se také hrává v Pekle, o němž se říká, že je to báječný sál; ale je v dost bídném stavu a čeká se na případnou opravu. Ideální by nicméně bylo, kdyby se v Plzni postavil nový koncertní sál. Například v Polsku naplno využili evropské dotace a vzniklo tam několik nádherných sálů. Proč to nejde tak dobře u nás, je jen velkou záhadou. Na druhou stranu, zkoušet někde a hrát jinde není úplně neobvyklé. Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu také nezkouší tam, kde hraje. Ale nic to nemění na skutečnosti, že Plzeň by takovou kulturní injekci potřebovala. Velké kulturní město by si nový sál zasloužilo.

A Zlín? Rozdíl je ten, že ve Zlíně nový koncertní sál už několik let je. A je krásný. Filharmonii se v něm daří dobře, má krásné zázemí. Myslím, že se zde zabydlela a cítí se dobře. Konají se zde i koncerty komorní a také klavírní recitály, jen se trochu promění pódium – a i to je pro publikum vždy zajímavé.

Rozdíly mezi orchestry? Jeden rozdíl může mít vliv především z dramaturgického pohledu. Filharmonie Bohuslava Martinů je trochu větší orchestr. Samozřejmě výpomoci se berou tam i tady dle potřeby a mnohdy to vyžadují některé komplikované partitury. V Plzni se nedají tak často provádět některé velké symfonické kusy, například Mahlerovy symfonie nebo Straussovy partitury. Přišly by ekonomické dopady – náklady na výpomoci a jiné. Ve Zlíně si lze dovolit trochu víc. To je první rozdíl, který dirigent může vnímat. Ale ano, každý orchestr je něčím specifický.

Má charakter, svého ducha? Pro české orchestry je společné, že koncert je vždy tím opravdu nejlepším. Hráči se dokáží vzepnout k mimořádné koncentraci, orchestr na koncertě nabídne vždycky něco fascinujícího, to nejlepší. Například některé orchestry v západních zemích hrají precizně a uhlazeně hned od první zkoušky. Je potom na nás, na dirigentech, jak dokážeme využít kvalit orchestru a svou cestou dovést koncert k tomu nejlepšímu pocitu, zážitku a radosti z hudby. Vždycky mě příjemně překvapí, že orchestry u nás tohle mají. Potěší mě to a mám z toho vždy velkou radost. V Plzni jsem navázal s hudebníky velice krásný a osobní vztah. Mám dojem, jako kdybychom se znali celá léta. Na jednu stranu mě upřímně mrzí, že končím, ale těší mě o to víc, že se budeme dál vídat na společných koncertech.

Dovolí vám Zlín pustit se třeba i do větších partitur? Dostal jsem od pana ředitele Němého volnou ruku co se týká dramaturgie v mé nové sezoně. Připravil jsem program koncertů pro abonentní řady a samozřejmě jsem nahlížel na to, co si mohu z hlediska programové nabídky dovolit. Nůžky trochu rozevřít. Má snaha je a bude, aby se na programu filharmonie objevily skladby, které se v posledních několika letech nehrály. Společně s novým dramaturgem Tomášem Koutným bych se rád zasadil o více soudobé hudby. Dát „šanci“ mladým nadějným skladatelům a rozvíjet tak něco, co vzniká nebo ještě v autorově hlavě ani není. V každé sezoně bychom rádi oslovili jednoho skladatele či skladatelku pro vznik nové skladby, jen pro filharmonii. Věřím a pěvně doufám v obohacení a zpestření každé sezony.

, foto FBM foto: FBM

Hovoříte o úplných novinkách. Ale co klasika dvacátého století, kterou jste už zmínil. Byla by spíše česká, nebo světová? Začínáme českými skladateli. Ono jich je poměrně dost a skvělých. Ale máme v plánu takzvaně novější hudbu. Tedy skladatele, kteří z různých důvodů byli buď na indexu, či jen čekají na svůj objev. Například Miloslav Kabeláč, Vítězslava Kaprálová.

A naopak klasicismus? Repertoár, o němž se říká, že jeho hraní je pro každý orchestr hygienou? Máte pravdu, jde o zdravé vystřízlivění z romantického patosu. Stmeluje orchestr, učí hudebníky se navzájem více poslouchat, tříbí zvuk a provokuje k větší preciznosti. Vyhnout se klasicismu by byla velká chyba!

Co je vašemu muzikantskému srdci nejbližší? Mnohokrát jsem nad takovou otázkou přemýšlel… Musím říci, že rád objevuji nové a že téměř v každé skladbě najdu něco nového, co mě zaujme natolik, že se pak doslova zahltím informacemi a hudbou. Ale co mám opravdu rád, jsou pozdní romantici, jako je Rachmaninov, Mahler, Wagner, Bruckner… Anebo Richard Strauss. Zde mám velkou slabost. Ale když přijde něco nového, velice rád to vítám. Vyjádřil bych to tak, že se těším z každé nové věci, která přichází. Rád se učím novému.

A opera? Operu miluji, jde o mou slabost. Chystám se v této sezoně na dvě premiéry. Pucciniho Triptych v Ostravě. S Národním divadlem moravskoslezským soustavně spolupracuji již šestým rokem. Je přede mnou nádherný titul, jsem moc rád. Dostal jsem i pozvání do Slovenského národního divadla v Bratislavě, kde mě čekají dvě ze tří duchovních podobenství od Benjamina Brittena. V jednom večeru zazní Rieka čajok a Rozpálená pec, v originále Curlew River a The Burning Fiery Furnace. Dva tituly, které se v našem prostředí hrají minimálně, mimořádně zajímavé svou celkovou atmosférou a dramaturgickým počinem.

Rozumím tomu tak, že byste se chtěl opeře věnovat ještě víc? Začínal jsem po studiích v opeře v Plzni. Byl jsem tam šťastný. Dostalo se mi jedinečné příležitosti dirigovat – a ne jen přihlížet. Co si může mladý dirigent víc přát. Nastudoval jsem přes pětatřicet operních titulů. Hostuji v Národním divadle. Zkrátka operu miluji. Už jako student jsem si vysnil velké operní tituly, Tosku, Madamu Butterfly, Otella… Tituly, které už mě od té doby potkaly, a jsem za to nesmírně vděčný. Podle mého je opera tou největší školou pro každého dirigenta. Disciplína se svými zákonitostmi. Sbíráte cenné zkušenosti, ze kterých pak můžete čerpat v dalším profesním růstu.

Koncerty jsou snazší? To bych neřekl. V opeře je víc složek, které hrají ve finálním představení nedílnou a důležitou součást celého provedení. Příprava operní premiéry je delší a celkově se pak představení plánují v delším časovém horizontu. U nás v operních domech není systém takzvané stagiony, jako tomu bývá ve světových operních metropolích - tedy opera se nazkouší a odehraje se několikrát v jednom uceleném bloku, například v jednom či dvou měsících - ale repertoárových divadel, který přináší určité své specifikum. Reprízy oper jsou po delších či kratších přestávkách… A koncerty? Ty jsou jinak stavěny. Program koncertu se připravuje v mnohem kratším časovém úseku. Mnohdy různorodý program musí být rychleji nastudován, a tudíž vyžaduje větší flexibilitu hráčů a zvládnutí mnohdy velice těžkých partů. Vše pak musí směřovat právě k vrcholu – tedy k jedinečné události – koncertu.

Takže jsou koncerty snazší jen v uvozovkách? V uvozovkách jen možná.

Tomáš Brauner (1978) vystudoval hru na hoboj a dirigování na Pražské konzervatoři. V roce 2005 absolvoval Hudební fakultu Akademie múzických umění v oboru dirigování a pak studijní stáž na vídeňské Universität für Musik und darstellende Kunst. O pět let později se stal laureátem Mezinárodní dirigentské soutěže Dimitrise Mitropoulose v Aténách. Uměleckou dráhu zahájil v opeře Divadla J. K. Tyla v Plzni. Mezi lety 2013–2018 zastával pozici šéfdirigenta Plzeňské filharmonie a počínaje rokem 2014 se stal také hlavním hostujícím dirigentem Symfonického orchestru Českého rozhlasu v Praze. Od září 2018 je šéfdirigentem Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín.

Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII XI/2018 (koupit)

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.