Lidský hlas je nástroj křehký a snadno prozradí stav a osobnost svého nositele. Tenoristu Štefana Margitu provázela štěstěna v přípravě na pěvecké povolání od samého počátku, ale stejně musel přidat hodně píle a úsilí. Jeho životním snem bylo vstoupit na scénu newyorské Metropolitní opery a svého snu dosáhl. Vlastně se do Met teprve chystá. V roce 2008 zde bude zpívat roli Luky Kuzmiče Janáčkovy opery Z mrtvého domu za řízení nikoho menšího nežli je Jukka Pekka Sarastre.
Nelitujete, že místo vaší kultovní role Lacy budete v Met zpívat Luku Kuzmiče? Zpívat v Met, to je samo o sobě velká pocta. Metropolitní chystá Jenůfu s dirigentem Jiřím Bělohlávkem, ovšem přesně v době mých zkoušek na operu Z mrtvého domu, v rámci festivalu Wiener Festwochen v Theater an der Wien, s Pierrem Boulezem. To se samozřejmě nedá odvolat. Myslím si ale, že všechno je, jak má být, všechno má mít svůj čas a nic se nemá přeskakovat.
Co je nového v katalogu vašich operních postav? Vrhám se pomalu na Wagnera. První zkouškou byla vloni v milánské La Scale střední role Waltera v Tannhäuserovi, která mi vynesla ve stejném divadle pro letošní únor nabídku na roli Kudrjáše v Kátě Kabanové. Dirigentem byl Sir John Eliot Gardiner. Vzápětí pak přišla nabídka na Tannhäusera, ale s ním bych také ještě počkal. I zkušení tenoristé mají s tou postavou velký problém. Teď se ozvali ze San Franciska na roli Logeho ve Zlatu Rýna, na Parsifala a na Erika v Bludném Holanďanovi, a to s radostí přijímám. Tady je moje hranice, kterou zatím nechci překročit.
Pokud vím, máte ještě něco nového! Je to mé písňové CD na značce Arco diva, „Slzy a úsměvy“, nahrané společně s Gabrielou Beňačkovou. Přináší ve slovenštině a maďarštině zpívané opusy Mikuláše Schneidera-Trnavského Slzy a úsměvy, Bély Bartóka Magyar Népdalok (Maďarské lidové písně) a přenádherný cyklus Sylvie Bodorové, Sadaj slnko, sadaj, pro dva hlasy, harfu a klavír. Spolupracovali na něm harfistka Kateřina Englichová a pianistka Katarína Bachmannová. Písňových recitálů je dnes velmi málo a je stále obtížnější je prosadit. A tak jsme se s vydavatelem Arco diva, Jiřím Štilcem, domluvili na velkém zářijovém písňovém turné po republice, které by ten zájem pomohlo povzbudit.
Pro tak velké turné musí být dost sil a hlasu? Jsem přesvědčen, že když se zpěvák rozhodne dělat turné, nemůže mít současně angažmá v divadle a nemůže skákat mezi obojím, třebaže mnoho zpěváků to tak dělá. Pak je ale jejich kariéra krátká. Hlas máme jenom jeden a ten se měnit nedá. To si pečlivě hlídám.
Jste ke svému hlasu opravdu velmi pozorný? Jedinou radou je zpívat správnou technikou, jinak se hlas ničí. Čím je člověk starší, tím je to náročnější. Nejhorší jsou dálkové přelety přes časová pásma, ta mě rozhazují. Já lítám raději o dva až tři dny dřív. Je třeba si odpočinout, jinak se to na výkonu odrazí.
Co dělá vašemu hlasu dobře: procházky, pobyt v přírodě, cvičení? To nejlepší je pro mne moře. Zpívám od dvaaosmdesátého roku a nikdy se nestalo, abych přijal nabídku zpívat o divadelních prázdninách. Vždycky dodržuju dva měsíce volna, protože po nabité sezoně si hlasivky potřebují odpočinout. Držím se hesla Mirelli Freni, že největším uměním v kumštu je, říkat ne.
Byl jste od mládí pro svůj obor správně připravován? Začal jsem docela pozdě. Studoval jsem na umělecko-průmyslové škole v Košicích obor fotografie a chtěl jsem se dostat na vysokou školu do Prahy, jenže to nešlo. Tehdy se vrátila ze Švýcarska na košickou konzervatoř Lydie Somorjaiová a vzápětí mě začala učit. Technicky mi dala dobrý základ, neměla ale potřebné zkušenosti z operní praxe a přes určitou hranici nemohla dál. Najednou jsem cítil, že se můj vývoj zastavil. Poté, co jsem vyhrál soutěž Pražského jara, nastoupil jsem v roce 1986 do pražského Národního divadla. Cítil jsem své nedostatky, ale měl jsem štěstí. Bývalá sólistka Národního divadla, Miloslava Fiedlerová, mi je pomohla vyřešit. Stal jsem se současně „dítětem“ Zdeňka Košlera. Angažoval mě na Kouzelnou flétnu, Tita, Zásnuby v klášteře a do Dona Giovanniho. Byl to úžasný člověk.
Čím je dnes vaše pěvecká technika spolehlivá? Zastávám názor: nepřeskakovat dobu a repertoár. Člověk musí vědět, na co ve svém věku momentálně má. Nikdy bych nevzal roli, o níž bych věděl, že ji udělám jen na sedmdesát procent. Naučil jsem se takové nabídky odmítat.
Připomeňte repertoár svých předchozích let? Začal jsem jako lyrický tenor. Obsazovali mě na opery Don Pasquale, Nápoj lásky, La traviata, hodně na Mozarta. Záhy jsem byl pozván do Vídeňské národní opery, pak na Kudrjáše v Kátě Kabanové do Ženevy, Dallasu, Paříže a Tel Avivu, a poté na Jacquina ve Fideliovi, Narrabotha v Salome, Nemorina v Nápoji lásky a Alfreda v La Traviatě v Basileji. Když zpíváte správně, váš vývoj postupuje a tak můžete časem zkusit i trochu dramatickou roli. Těmi prvními byly ve Florencii Dimitrij v Borisi Godunovovi a Boris v Lady Mackbeth, Schubertův Fierrabras a pak Vojcek.
Zlomovým setkáním s velkou operní postavou byl pro vás Laca. Hned za prvního Lacu jsem ve Florencii v roce 1994 obdržel cenu. Bylo štěstí, že jsem ho zpíval s dirigentem Semjonem Byčkovem. Nastudoval ho se mnou od A do Z. Na první zkoušce mi řekl: „Já bych si představoval, abys Lacu zpíval jako Pucciniho. Nesekat ho.“ Poslechl jsem ho, a od té doby jsem dělal ve světě šestnáct inscenací, mimo jiné ve Florencii, Tel Avivu, Praze, Berlíně, Paříži, Gentu, Glyndebourne a nejhezčí v Antverpách a se Seiji Ozawou v japonském Saito Kinen. Nemohu opomenout provedení s Jiřím Bělohlávkem a Jiřím Koutem, a zejména se skvělým Simonem Rattlem v Berlíně, kde mě přímo mrazilo.
Jistě na té roli dál pracujete? Je úžasně psychologická a vyvíjí se. Laca v prvním dějství neustále Jenůfu zlobí, všechno dělá naschvál. Ve druhém dějství polevuje a ve třetím je nesmírně šťastný, že může být s ní, a je mu úplně jedno, jestli ho miluje nebo ne. Nejsem přesvědčen, že ta opera končí happy-endem. Jenůfa si tak trochu dál myslí na Števu a bude ještě dlouho trvat, než si Lacu zamiluje. Má ho ráda, váží si ho, ale není to ta velká láska, spíš životní zmoudření. Ostatně, říká se: Miluj mě málo, ale dlouho.
Měl jste na začátku kariéry své výrazné pěvecké vzory? Miloval jsem Nicolaie Geddu a velmi uznávám Mirellu Freni. Nezpívá stovku rolí, svůj repertoár si pečlivě hlídá. Stejně tak Edita Gruberová. Čím je starší, tím je lepší. Plácido Domingo nejenže umí zpívat, ale jeho výkonu na jevišti člověk vždycky věří. Luciano Pavarotti je pěvecký génius, i když herecky už tolik nepřesvědčí, ale zase Montserrat Caballé zpívala tak nádherně, že ani její zjev nikoho nerušil. Vnímám i své kolegy na jevišti. Když stojíte vedle těch největších a posloucháte, jak krásně frázují, jak netlačí na hlas, tak na každém jejich tónu se učíte.
Máte vždycky dobrý vztah s režiséry? Práce na jevišti je daná jejich představou a tak jsem se zprvu musel učit ustupovat. Když je přijde něco, s čím nemohu souhlasit, klidně to řeknu. Právě vloni v japonském Saito Kinen s dirigentem Seiji Ozawou v inscenaci Vojcka si režisér vymyslel, že 
všechno bude v rovině Ufo. Něco nenormálního! Zkoušel jsem se do toho dostat, ale nešlo to. Zastavil jsem zkoušku a řekl režisérovi, že to tak necítím, a že by publikum připsalo tu hrůzu a neúspěch mně, ne jemu. Klidně jsem riskoval, že pojedu domů. Režisér začal řvát, pak odešel, po půl hodině se vrátil, a našli jsme střední cestu.
Od mládí jste obdivoval pop a také Hanu Zagorovou. Vždycky jsem měl ten žánr rád, ale zpívat jsem ho nezkoušel. Chodíval jsem na všechny její koncerty. Pak úplnou náhodou jsme se potkali v Praze, a po dvou letech v Basileji, kde jsem zpíval Nemorina v Nápoji lásky. Tam to začalo jiskřit a už jsem třináct let šťastný. Jen výjimečně jsme si spolu jednou zazpívali, ale mnozí nám to dodnes neodpustí. Přitom nešlo o žádné násilí na hlase. Zpívání polohlasem na mikrofon je mnohem jednodušší. Jste ozvučeni a máte odposlech, což vám samo pomáhá. Absolutní „klasici“, co neuznávají nic než operu, ti mi zpívání popu přesto nezapomenou. Naštěstí taková banalita nikoho ve světě nezajímá. V našem oboru existuje jediná spravedlnost: Jakmile se otevře opona, nikdo vám už nepomůže.
S tímhle životním extempore jste asi musel opustit okruh svých ctitelek a ctitelů! To je pravda. Proběhlo to někde hůř, někde líp. Někteří mi to vyčetli, jiní nás pomlouvali. Lidi často nemohou pochopit, že existuje normální šťastný manželský vztah. My jsme se sešli právě v té době a v tom věku, kdy jsme oba měli něco za sebou a nechtěli jsme už riskovat a šílet. Jsem narozen ve znamení výbušného lva a Hanka v panně, takže toho lva uklidňuje. Funguje to. Hanka chodí a jezdí na všechny moje premiéry a vždycky mi řekne natvrdo svůj názor. Opravdu se za ty roky naučila opeře rozumět. Měla možnost poslouchat vedle mne i mé skvělé kolegy a mohla porovnávat. Dnes je mým první kritikem a nic mi neodpustí. Já ale sám vždycky nejlíp vím, jak jsem zpíval.
Prozraďte své poznatky z velkých operních scén. Co je dominantní? Profesionalita. A samozřejmě dirigenti a režiséři. S nimi se musíte vždycky dohodnout o koncepci, anebo poděkovat a odejít. Naštěstí jsem nezažil vážný rozpor, ať to byla Covent Garden, La Scala, Londýn nebo Paříž. Ovšem tam už je na první zkoušce kompletní scéna, dirigent a všichni sólisté a jede se naostro. To doma nebývá. Motáte se ve zkušebnách a teprve týden před premiérou dostanete kostýmy a jdete na scénu.
Kterých svých nahrávek na CD si nejvíc ceníte? První kompakt byl Mozart se Zdeňkem Košlerem, pak Belerofonte, Das klagende Lied, Jenůfa se Simonem Rattlem, která je od letošního května na trhu, a Příhody lišky Bystroušky. Cením si také snímků Nápoj lásky, který dostal během čtrnácti dnů prodeje zlatou desku, anebo Martinů Gilgameše, či Osudu s Gerdem Albrechtem. A to, že společná nahrávka s Hankou získala platinovou desku Multisonicu, to se také nedá přehlédnout.
Na čem stavíte náročnou celovečerní operní výdrž? Na spolehlivé dispozici. Když je zle, je lepší odříct. Nikdy nevíte, kdo vás poslouchá a pak se to s vámi veze nadlouho. Nesmíte dát na přemlouvání: „Jste úžasný, vy to zvládnete!“ Divadlo bude tím prvním, kdo vás za špatný výkon odsoudí.
Zažil jste někdy nečekanou indispozici? Stalo se to ve Švýcarsku a bylo to hrozné. Netuším, co se stalo, hlas si jednoduše vzpomněl, že najednou nebude fungovat. Volal jsem o pauze doktora, něco do mne vpravil, dozpíval jsem a týden jsem pak nepromluvil.
Míváte někdy trému? Vždycky! Lidi to ovšem nesmějí poznat. Je třeba se uvolnit a když hlas není jak má být, netlačit na něj, raději ubrat. Většinou se pak vzpamatuje.
Kde je vaše doména: party emotivní, intimní, niterné, nebo extrovertní a bouřlivé? Ty dramaticky bouřlivé! Lidi mají, bohužel, na jevišti rádi umírání. Patří to k opeře, ale nesmí to být lacině režírované. Ta přesvědčivost se mi podařila při působivé inscenaci Oněgina v Budapešti, kdy kritik posléze napsal: „Škoda, že Lenský nezastřelil Oněgina.“
Jen občas vás můžeme slyšet v pražském Národním divadle. A zpívám tam rád. Nedávno Jenůfu s Evou Urbanovou a dirigentem Jiřím Koutem. Můj vztah k Národnímu divadlu začal s dirigentem Zdeňkem Košlerem. To byla doba, kdy se Kouzelná flétna zkoušela celé čtyři měsíce, což dnes není možné. Rád vzpomínám na Zásnuby v klášteře, Řecké pašije, La traviatu, Jenůfu, Káťu Kabanovou a Dona Giovanniho. Dnes je na přípravu stále méně času a méně peněz. Naštěstí ředitel Daniel Dvořák dokáže současnou situaci nadčasově řešit. Domluvili jsme se, že k mým letošním padesátinám zařadí Národní divadlo 21. září slavnostní představení Jenůfy.
Jsou podle vás podmínky hostování v zahraničí hodně odlišné? Zkoušky bývají dlouhé, velice náročné a často vás denně sleduje vedení. O to víc si vás zase váží. Určitě potěší, když třeba šéf opery Covent Garden, Peter Katona, po představení řekne: „Jsme rádi, že vás tady máme.“ Tak je to třeba i v La Scale. Neřeknou to, kdyby to tak nebylo. Také ředitel Dvořák nikdy neopomene za výkon poděkovat.
Co vaše ocenění, zakládáte si na nich? Mám cenu za nejlepší výkon v Trenčianských Teplicích, pak v Karlových Varech, na Pražském jaru a mnoho dalších v zahraničí, zejména dvojí z Florencie za Lacu a Fierrabrase, a z Paříže za Jenůfu. Nikdo se mě ale v cizině nikdy neptal, zda mám nějakou medaili. Všude chtějí výkon. Také proto považuji naši Thalii za největší podfuk, kdy se dokonce cena domlouvá předem.
Máte zkušenosti i věk, neměl byste působit jako pedagog? To já neumím. Asi bych posluchače, kterému by to po páté hodině nešlo, roztrhl. Vážím si, když na to někdo má nervy a dokáže to.
Váš život je rušný a „přelétavý“. Nechybí vám rodinný klid, ostrov domova? Nepopírám, že ten koloběh je někdy únavný, a že musím umět šetřit síly. Mám své zázemí v Praze a Prahu opravdu miluji. Chci se sem vždycky vracet. O posledních Vánocích jsme ale měli u nás celou slovenskou rodinu a tak jsme si domova opravdu užili. Rodiče, a někdy i oba bratři s rodinami, jezdí za mnou často na mé zahraniční premiéry.
Řekl byste, že vaše dnešní představy se shodují s někdejšími? Nikdy jsem si nemyslel, že budu tolik zpívat a jezdit světem. Když jsem začínal v Košicích, byl jsem přesvědčen, že tam také skončím. Lví povaha a mládí mne ale popohnaly a Zdeněk Košler rozpoznal v mé mladistvé neobratnosti moje vývojové možnosti.
Co v životě postrádáte a z čeho máte opravdu radost? Nic mi nechybí, po ničem netoužím, jen ať to zůstane, jak to je. A moje největší radost? Ze vztahu s Hankou! Ať tomu lidi věří, nebo ne, to je jejich věc. Každý věří, čemu věřit chce. Jsem strašně šťastný, že ji mám!
Je pro vás cesta ke slávě víc než osobní život? Dokud jedete v sérii závazků, mají o vás zájem. Jakmile vám to ale přestane zpívat, nikdo si na vás ani nevzpomene. Vy můžete žít ze vzpomínek, ale divadlo ne. Nastupují další zpěváci a nová generace a na to musíte být připraven. Nechci se dožít toho, aby mě lidi na jevišti litovali. Na to si dám pozor.
Prozradíte, co chystáte do dalšího padesátiletí? Tak daleko dopředu nepřemýšlím! Jsem spokojen s tím, jak mi to život plánuje, a vím, že všechno bude, jak má být.
