Sólo pro Jiřího Vodičku

Od Paganiniho k Ernstovi

„Chci si zachovat tvář, být svůj v rámci odkazu skladatelů minulosti, díky nimž můžeme existovat a těšit lidi a navracet je do koncertních sálů,“ říká Jiří Vodička, který patří mezi národní houslovou elitu. Je mi sympatický, protože jeho hra je osobitá, cesta na výsluní české houslové současnosti byla snadná jen zdánlivě (řada cen ze soutěží, rychlé studium), je poctivý v práci a rovný v životě, skromný, pochází z Ostravy, která dala naší kultuře v poslední době skvělé osobnosti (Martina Janková, Ivo Kahánek, Martin Kasík), a v roce 2011 se přiženil do jednoho z nejvýraznějších českých hudebních rodů, jenž oplývá skvělými houslovými osobnostmi – Josef Vlach, Jana Vlachová, Dana Vlachová, Mikael Ericsson. Hudebnicí je i jeho manželka Maria. Jiří Vodička hraje rychle, možná i myslí rychle, ale předtím vše důkladně promýšlí a analyzuje a v jeho rukách zpívají italské housle po Josefu Vlachovi z 18. století. Je člověkem mnoha zájmů. Miluje vše z elektrotechniky a rád programuje. (Jak se mu to daří, můžete zjistit na jeho webu jirivodicka.cz.)

Byl sólistou Janáčkovy filharmonie Ostrava, v roce 2009 začal učit na Pražské konzervatoři a o tři roky později se stal členem Smetanova tria. V prosinci 2014 dokonce hostoval coby koncertní mistr v České filharmonii. Přibližně měsíc předtím mu vydala firma Supraphon debutové album – skladby pro sólové housle. Zvláště Pa­ga­niniho variace Nel cor più non mi sento a Ernstovo capriccio na Schubertovo téma z Krále duchů hraje s dech beroucí virtuozitou. Na počátku našeho setkání jsme se však vrátili do minulosti.

Svá studia jste završil už v 19 letech. Nemáte pocit, že to bylo brzy, že jste měl usilovat o nějaké postgraduální studium v Evropě nebo v Americe? Když jsem přišel domů s diplomem, tak mi tatínek, jenž onu rychlost neschvaloval, s úsměvem řekl – „Hele, tak teď máš po studiu, tak za pět let do důchodu, ne?“… Jsem přesvědčen, že byť to bylo rychlé, tak tím, že jsem studoval na univerzitě (Institut pro umělecká studia v Ostravě, třída prof. Zdeňka Goly) od čtrnácti, měl jsem strašně moc času na práci, na cvičení, což oceňuji, když teď učím na Pražské konzervatoři a vidím, jak mají studenti málo času na soustavnou práci. Nicméně i poté jsem doplňoval svoje znalosti a zkušenosti předehrávkami osobnostem, které jsem obdivoval – například Frank Peter Zimmermann, Boris Kuschnir, nebo Gidon Kremer, který mě pak pozval na svůj festival, kde jsem s ním hrál.

Nechtěl jste u někoho z nich studovat déle? Hodně jsem to zvažoval a měl jsem dilema, jestli opustit dobře se rozvíjející kariéru, odejít z českého hudební života. Měl jsem strach, že tím spíše více ztratím, nežli získám. Takže jsem nakonec zůstal v Praze.

Zmínil jste Pražskou konzervatoř. Studenti mají skutečně tak málo času na cvičení? Mají a platí to pro všechny konzervatoře. Učební plán zabírá celé dny, a když mají v rozvrhu volná okna, není místo na hraní.

Nezasloužilo by si tedy studium na středních uměleckých školách nějakou reformu nebo aspoň zohlednění mimořádně talentovaných studentů? Dobrá myšlenka, která by stála za úvahu.

Kolik máte studentů a kolik vám zaberou času? Šest, dva dny v týdnu.

Ivo Kahánek mi řekl, že relativně malý věkový odstup od jeho studentů na HAMU a konzervatoři vnímá spíše jako výhodu. Jak je to u vás? Jako určitý problém jsem to vnímal na počátku, protože jsem začal učit v 22 letech. Výhoda snadnější komunikace a vzájemného porozumění a otevřenosti však převážila. Nechci to však zobecňovat, že bychom my mladí měli k nim blíže. To by bylo zkreslené. Zásadní pro studenty není věk kantora, ale to, co jim může dát, jaké má zkušenosti. Tím, že jsem začal tak brzy, tak jich mám, myslím, relativně hodně. Svou roli hrají i zkušenosti pódiové. Takže věkem jsme si sice blízcí, ale přitom mají respekt a chtějí nasát maximum zkušeností a rad.

Je pro učitele výhodou, když je aktivním sólistou-virtuosem? Trochu si budu protiřečit. Pan profesor Gola nevzal nikdy housle do ruky. Cokoliv mi chtěl sdělit, tak ne skrze housle, ale slovem a zpěvem. Všechno však vysvětlil tak, že jsem to vždy pochopil. Pravda ale je, že technické problémy jsem si většinou řešil sám. To mi šlo naštěstí samo. Co se týká mých studentů, tak i já fráze zpívám (zpívat ale musí i oni ☺), aby pochopili, protože je to někdy snazší a lepší, než to zahrát, ale často i hraji, protože dobře kopírují to, co vidí a slyší. Takže kombinuji slovo pro povzbuzení jejich invence a hru coby nápodobu. Přirozeně důležitá je míra talentu a individuality. Teď mám například fantastickou sedmnáctiletou houslistku, u níž stačí k probuzení kreativity třeba jen pár vět.

Jiří Vodička, foto Richard Sklář

Dáváte svým žákům hodiny navíc? Když je to třeba, tak samozřejmě ano, zvláště v období přípravy na soutěž. Jinou věcí jsou hodiny, kterými nahrazuji svou nepřítomnost, když mám koncertní závazky.

Vyprávíte svým studentům o hudbě? Snažím se. Ve věku teenagera řeší většina hlavně techniku, jak housle zvládnout, jak hrát, jak se zlepšovat. Paralelně však musejí rozvíjet svou imaginaci, tříbení smyslu pro styl a obsah hudby. Tedy všechno jim nediktovat a pokusit se je navézt na cestu, aby začali sami hledat. Podobně jako já kdysi s mým učitelem diskutujeme, jak „přistupovat k hudbě“, co je zásadnější nežli pouhé „jak co dělat“.

Mám pocit, že školy u nás hodně v žácích pěstují myšlenku virtuosa, sólisty. Neměli by stejně rozvíjet cit pro komorní a orchestrální hudbu? Neuskutečnění snu může být pro některé vážným psychickým problémem. Na to mohou být různé názory. V systému je bohužel zakořeněno přistupovat ke všem v rámci osnov v podstatě stejně. Musí se do nich vejít všichni. Je pak na kantorovi, co nad to přidá. Na konci studia musí každý řešit otázku, co dál. Při dnešní konkurenci si může dovolit kariéru sólisty jen pár lidí. Komorní hudby je také hodně, vyžaduje vysokou kvalitu a odříkání. U orchestrů zjistí, že i tam je tvrdá konkurence a že na jedno místo se hlásí spousta lidí, takže nakonec většina učí na základních uměleckých školách… Já bych je vedl k reálnému pohledu na svět, tedy orchestr, učení, případně komorní hudba, už na konzervatořích, nenechával to na akademiích a příslušné předměty bych začlenil do osnov. Samozřejmě i dnes se učí orchestrální party, je zde možnost praxe, ale bylo by dobré zvažovat například model, kdy si student zvolí směr, kterému se chce věnovat. Zatím je to ode všeho trochu.

Je na Pražské konzervatoři dostatečně tvrdá konkurence? Kdybych neměl zkušenosti s učením na masterclassech v Anglii a v Americe, řekl bych, že na tom možná nejsme tak dobře jako na Západě. Nicméně v takovém Manchesteru ve Wisconsinu jsem slyšel ve věkové úrovni vysoké školy zdaleka na tak dobré výkony jako v Praze, což mě hodně překvapilo a potěšilo. Praha si stále udržuje vysokou úroveň. A kdybych to zobecnil zeměpisně, pak Evropa si udržuje před Amerikou, která není jen Curtis a Julliard, stále ještě náskok.

Několikrát zaznělo jméno vašeho učitele. V čem byl pan Gola výjimečný? Vedle role houslového pedagoga byl pro mě důležitý tím, že byl mým průvodcem v zásadních letech, tedy v dospívání. Vlastně byl mým druhým rodičem, protože jsme spolu mluvili o všem, o hudbě, o životě, a byli spolu nejen při hraní na housle. Vlastně jsme byli spolu téměř každý den. Hodně mě utvářel, nasměroval můj život a měl na mě velký vliv. To bylo paradoxně zásadnější nežli hraní. Ale samozřejmě jako pedagog byl také úžasnou osobností. Často říkával: „Úlohou pedagoga je nasměrovat a ukázat studentovi cestu. A na něm je naučit se učit se sám.“ Samozřejmě když jsem přišel s něčím, co bylo úplně mimo, tak mi vysvětlil můj omyl. Čím jsem byl starší, tím více jsme diskutovali a konfrontovali svoje pohledy na hudbu, na konkrétní skladby. A diskuse vedeme dodnes a tím mi stále pomáhá. Co se týká samotné hry, tak jsme od 12 do 19 let obsáhli tak obrovský repertoár, že z toho vlastně stále těžím.

Kolik hrajete například koncertů? Kromě Brahmsova všechna hlavní houslová díla. Ale i to se změní. Nicméně pan profesor říkával: „Jen zraj, zraj a jednou se k němu dostaneš.“ (smích)

Podobně jako Ivo Kahánek, Martin Kasík nebo Martina Janková je kus vašeho života spjat s Ostravou… Ostrava mi v začátku hrozně pomohla. S Janáčkovou filharmonií jsem sbíral cenné zkušenosti, když jsem si s nimi mohl zahrát řadu koncertů, které bych jinde těžko získal.

Jiří Vodička, foto Richard Sklář

Co si myslíte o současném hudebním životě v Ostravě? Je tam spousta lidí, kteří hodně dělají pro tamější kulturní život. Vezměte si jen Janáčkovu filharmonii, která v poslední době neuvěřitelně změnila tvář, je vidět a slyšet, polyfunkční Gong nebo neuvěřitelně dynamický Svatováclavský hudební festival. Je mi líto, že se nestala evropským městem kultury. Zasloužila by si to.

Jaké jste měl před Smetanovým triem komorní zkušenosti? Když jsem se zhruba před sedmi lety přestěhoval do Prahy, tak jsem s některými muzikanty, jako jsou třeba Adam Skoumal, Ivoš Kahánek, Martin Kasík, Petr Nouzovský, občas hrál komo­řinu a hodně zkušeností mi dalo pozvání od Gidona Kremera na jeho festival v Lo­ckenhausu, kde pracuje formou tvůrčích dílen. Tak jsem u pultu poznal například Vilde Frang, Michaela Barenboima nebo Nicolase Altstaedta. Byla to moc dobrá škola života.

Proč jste si nezaložil svůj soubor a přijal nabídku souboru, který je věkově přece jen poněkud jinde? Vždycky mě lákala komorní hudba a věk jsem vůbec neřešil. Smetanovo trio má skvělou reputaci, sjíždí celý svět a má široký repertoár. Navíc chcete-li dnes založit něco nového a začít od nuly, je to v dnešní šílené konkurenci nesmírně těžké. Takže když jsem dostal nabídku, vůbec jsem neváhal. Navíc si s nimi rozumím nejen v hudbě, ale i mimo ni, a triový koncept vychází ze sólových dispozic, což mi vyhovu­je.

Je práce v triu časově náročná? Všichni tři máme i svoje sólové projekty, takže je možné téměř vždy termíny koordinovat.

Neláká vás usilovat o post koncertního mistra ve špičkovém orchestru? Všechno nějak od počátku směřovalo k dráze sólisty a moje nejbližší okolí mě ubezpečuje – ještě počkej, máš čas. Zatím jsem nedošel do bodu, kdy bych nad tím váhal a přemýšlel. Nicméně když vidím, jak se proměňuje u nás a v cizině koncertní život, jak se hudební život stále více koncentruje do velkých měst, jaké se občas volí alternativní formy pro získání pozornosti lidí a médií, tak si říkám, pro koho budeme za třicet let hrát?

Nejste příznivec alternativní prezentace hudby? Ať si každý dělá hudbu, jak cítí. Já bych chtěl, aby na mě lidé chodili kvůli tomu, jak hraji, kvůli interpretaci, sdělení, ne kvůli formě nebo oblečení. Proto jsem chtěl vydat sólové cédéčko. Je to něco jiného, něco, co u nás není zvykem nahrávat.

Bylo těžké přesvědčit Supraphon, v době, kdy každá nahrávací firma šetří, k takovémuto specifickému projektu? Když jsem začal vkládat do svých koncertů s klavírem sólové kusy, bylo to natolik úspěšné, že jsem začal hrát čistě sólové programy. Od toho byl jen krok k nahrávce. Začal jsem ji natáčet v době, kdy jsem neměl vydavatele. Protože jsem měl sponzora, projekt jsem naplánoval, sehnal technický tým a začal si plnit sen. Když jsme dotočili s triem ravelovsko-šostakovičovské CD, vyprávěl jsem o tom panu Vlčínskému ze Supraphonu. Výjimečnost koncepce jej zaujala a nabídl mi vydání.

Na první poslech se zdá, že je to jen přehlídka vrcholné virtuozity, co je možné na housle zahrát, ale není to jen o rychlosti prstů… Byť byla virtuozita paganinského typu prvotní myšlenkou, tak ostré hrany jsou zakulaceny Bachovou odlehčenější Třetí partitou a Ysaÿovou Třetí sonátou.

Proč jste vybral z Paganiniho capriccio 5., 15. a 24. a Nel cor più non mi sento? Tato capriccia mě v životě zatím nejvíce provázela. Variace miluji a společně s capriccii a God Save the King je Nel cor più non mi sento to nejlepší, co Paganini kromě koncertů napsal.

A Velké capriccio Král duchů Heinricha Wilhelma Ernsta? Vždycky jsem se jej chtěl naučit, a nebyl nikdy čas. Až cé­déčko mě přimělo to vzít jako výzvu. Bylo to hodně náročné, určitá nová technika, protože nemám tak velké ruce, jako měl Ernst, ale stálo to za to. Natahoval jsem totiž ruku na skřipec. (smích) Ernst byl na konci natáčení a kvůli souběhu, kdy po dopolední radosti z narození holčičky ná­sledovalo odpolední nahrávání skladby s velmi pochmurným příběhem, to je pro mě silná vzpomínka. Byla to hodně emo­tivní studiová frekvence. Nicméně jakousi „houslovou manželkou“, která mě pro­vázela od dvanácti let, je Paganiniho 24. capriccio.

Kreislerovo Scherzo-Caprice jste zvolil kvůli odlehčení? Ano, ale i pro dedikaci Ysa­ÿeovi.

Proč jste z Ysaÿeových sonát vybral právě Balladu? Hrajete všechny? Zatím ne. Bal­lada se hrává nejvíce, je mi hodně blízká a mám na ni jasný názor.

Stejná otázka se týká Bacha. Nehraji je všechny a opět by se hodila citace mého učitele o zrání… Myslím, že Bach chce časový odstup. Nepřipadá mi moudré točit v 26 letech všechny sonáty a par-tity.

Je nějaký houslista, k jehož nahrávkám chováte v souvislosti s vaší deskou mi­mořádnou úctu? Vždy poslouchám řadu nahrávek. Zcela výjimečně však hrál Nel cor più Váša Příhoda. Jeho míra kom­binace techniky a hudební nadstavby mi připadá nedostižná. Byl unikátem! V jeho pojetí je to nebeské. A Váša Příhoda, který je dnes dost opomíjen, je i tématem mého doktorandského studia v Ostravě. Snad pomohu k jeho návratu do čes­ké­ho povědomí.

Sdílet článek: