pondělí, 9. listopad 2020

Richard Novák: V Lišce každá nota hraje

Napsal(a) 

Richard Novák, foto Petra Hajská Richard Novákfoto: Petra Hajská

Únorový večer 2016. V pražském Rudolfinu právě dozněl Revírníkův monolog ze závěru Janáčkových Příhod lišky Bystroušky. Obecenstvo srdečně aplauduje, orchestr a dirigent Jiří Bělohlávek také. „Napadá mě, jak se říká, že dráha operního pěvce bývá taková krátká,“ reaguje moderátor Marek Eben. „To je pěkné takhle si – skoro v pětaosmdesáti letech – zazpívat s Českou filharmonií. V takové kvalitě!“ Richard Novák se skromně usmívá. V potlesku skoro zaniká jeho odpověď. „My to neděláme,“ říká jakoby mimochodem. „To přichází… odněkud…“ A prstem ukazuje kamsi nahoru. Není v tom nic hledaného nebo chtěného. Je to úplně přirozené. Silné, a přitom prosté a ryzí. Takový je Richard Novák. A takové je i jeho vyprávění o „Lišce“, které vzniklo v září 2020 a přinášíme ho v návaznosti na Novákovy úvahy o Dvořákově Stabat mater v červencové Harmonii. V Lišce účinkoval nesčetněkrát, zejména v brněnských inscenacích. Ale taky ve světě. V roce 1995 v Paříži a pak v Madridu (1997), Benátkách (1999) a Lisabonu (2001). Nahrávky má s Františkem Jílkem, Charlesem Mackerrasem a Václavem Neumannem. Liška Bystrouška je pro něj výjimečným dílem.

Aniž bych chtěl jakkoliv podceňovat Makropulos nebo Pastorkyni, musím říct, že Liška a Káťa Kabanová jsou pro mě dvě nejlepší Janáčkovy opery. V nich je po mém soudu celé Janáčkovo hudební myšlení. V Makropulos nebo později v Mrtvém domě je pro mě Janáček už moc technický, hudebně málo nápaditý. Je to ale také dáno námětem: ani Makropulos, ani Mrtvý dům nemají dost poezie. Káťa je oproti tomu lyrická „až na půdu“, je v ní ohromné bohatství citu. A v Lišce, tam je všechno. Pro Lišku našel Janáček hudební řeč oproštěnou od všeho zbytečného. Každá nota hraje! On to ovšem nedělá tak, že by rozboural tonalitu, ale trošku ji nabourává a to je ten půvab – já tomu bourání tak nehovím, ale tohle se mu úžasně povedlo!

Jaká je vaše historie s Liškou? K Bystroušce jsem přišel dost brzo. Začal jsem ji vlastně „studovat“ už v devatenácti letech v roce 1950, když jsem byl v Brně na konzervatoři. A to tak, že jsme na ni chodili do divadla – pokaždé když se hrála – na třetí pořadí na schody, odkud nás uvaděči vyhazovali. Tehdy dirigoval Bohumír Liška. Byla to prostě Liška s Liškou.
Musím přiznat, že v té době jsem Janáčkovi moc nerozuměl. Ale co jsem nemohl opomenout, byl Rudolf Asmus, který zpíval Revírníka a který je v této roli svým způsobem dodnes nepřekonatelný. On měl zvláštní herecký talent, suverénní, přirozený, něco jako Werich. Když zpíval tady v Brně na Stadionu Kecala v duetu z Prodanky, pamatuju si, že když přicházel ze šatny na scénu, tak než došel ke klavíru, lidi už se smáli. Vyzařoval něco takového, že měl už při příchodu připravenou celou náladu. Lidi věděli, že to bude sranda. A v Revírníkovi to bylo podobné. Když zazpíval „dostaneme bóřku“, bylo o té postavě hned všechno jasné. Asmus zpíval v Brně leccos, ale pro mě to byl Boris Godunov a Revírník, to byly jeho vrcholné partie. Zajímavé bylo, že měl konce frází jakoby do parlanda. A obě tyhle role ten pokles hlasu jakoby z intonace umožňují. Nesmí to být moc, ale dostane to přibarvení určité bodrosti. To mi velice utkvělo. Nedá se to úplně napodobit, asi se s tím člověk musí narodit.
Já sám jsem pak Revírníka prvně zpíval v Brně v červnu 1970 ve Věžníkově inscenaci. Ale už pět let před tím jsem byl v Brně v Lišce jako Farář a Jezevec, to jsme se střídali s Pepou Klánem ve Wasserbauerově režii. Obojí dirigoval František Jílek.


„Nenápadnou formou je tu zachycený celý problém lidského a venkovského života.
I toho, kde se venkovský život odehrává: na dvoře, v hospodě, na námluvách, v lese.
Dnes se všechno odehrává na ulici, v baru, na policejním komisařství, v kanceláři.
A musí se tam hodně střílet.“


Rudolf Asmus, který pro vás byl vzorem Revírníka, pak tutéž postavu ztvárnil i ve slavné inscenaci Waltera Felsensteina v berlínské Komické opeře, kterou dirigoval Václav Neumann… Když jsem Asmuse viděl ve Felsensteinově režii, už to byl jiný Revírník. Pro mě nepříjemná, přísná postava – typově takový německý poddůstojník. Ale jak může takto pojatá postava věrohodně zazpívat „Lapáčka jsme nevzal s sebou, bolijou ho nožky, poléhává…“?
Felsensteinovo pojetí bylo jinak hyperrealistické až naturalistické. Slepice byly podané jako skutečné slepice se vším všudy. Řemeslně to bylo udělané nesmírně dobře, ale to pojetí Revírníka se mi nelíbilo. A taky Harašta. To je přece prefíkaný pytlák, který to se všemi tak trochu válí, sem tam si přihne se slovy „Totok jí nesu na zvostřenó.“ – a u Felsensteina to barytonista Bauer z Brna zpíval jako „feldvébl“.

Člověk si říká, kde jsou hranice režijních výkladů… Kardinální problém dneška je, že režisér dostane úkol režírovat operu, a často si řekne: jak to pojmu, aby to bylo něco nového a aby se o tom mluvilo? Tak něco vymyslí a pak se toho musí držet. Ale to je omyl, to je špatný postup. Režisér má dílo nejdřív důkladně studovat. Má se ho naučit nazpaměť! Po všech stránkách. A režii má vymyslet tak, aby mu scéna hrála s charakterem hudby a aby vyhovovala napsanému ději.
V Salcburku jsem kdysi dělal Janáčkův Mrtvý dům. Jako Malý vězeň se hádám se Starým vězněm. A v té roli zpívám: „Jak mamut tu stojí.“ Jenže on seděl, protože režisér to tak chtěl. Jak to řešit? Kdybych zpíval: „Jak mamut tu sedí…“, tak to zase nevypadá na mamuta. Nejjednodušší by samozřejmě bylo, kdyby stál. Jenže pan režisér to chtěl jinak. A bylo mu úplně jedno, o čem se zpívá. Vůbec ho to nezajímalo. Ale kde to jsme? Režiséra nezajímá, co autor v potu tváře vytvořil? On neví, co je tam psáno, on se tím nezabýval? To je velký prohřešek!

Liška Bystrouška Liška Bystrouška

Jaká místa máte v Lišce Bystroušce nejradši? Musím se ještě vrátit k oběma těm hospodským scénám. Revírník opanovává celé dění. „Ó, důstojné, budeme mít slavné oddavky. Myslím, že si rechtořisko nějaká osedlala.“ Tady musí být dobře rozumět! A moc se mně líbí i oba monology – Faráře a Rechtorka. Jsou mistrné. A přitom na kratinké ploše! Je tam vystižený farářův smutek: „Já mladým studentem a ona copánek měla jako ze zlata a očima se dívala nevinně, nechápavě… Dávno je tomu. Pak bylo všemu konec.“ I Rechtorkova úsměvná snaha o učenost, když si cestou z hospody „s opičkou“ vykračuje po cestě: „Buďto mám těžiště pohyblivé, nebo se točí země od východu k západu. Cosi dnes není v pořádku. (…) Zatracená cesta, zas ji vybral déšť! Kdybych neměl hole či opory vůbec, domů bych se nedostal. Dvě nohy a hůl to jsou tři opěrní bodové. Těmito třemi body mám nejpravidelnější stojatost.“
Ve druhé hospodě, to je už před závěrem opery, vládne chmurná nálada. Bezprostředně to navazuje na scénu, kdy Harašta zastřelí Lišku, a v hospodě je jenom Revírník a Rechtorek. Farář není a chybí. Navíc se všichni dovídají, že se Terinka vdává. Rechtorkovi, který si na ni myslel, ukápne slza, ale rychle ji utírá a doufá, že ji Revírník neviděl. Tomu to ale neunikne a říká: „Do hroma! Suché jako lóč a přeci z oka krapečku vypotí? Nic, kamaráde! Dobře je ti! Co by sis počal s takovó ženskó?! To by byl pěkné kontrapunkt!“ Dá se to přeložit? A přitom je to úžasná řeč! Myslím, že Janáček byl právě tou řečí okouzlený.
Anebo velká scéna námluv mezi Liškou a Zlatohřbítkem. Nádherně rozezpívaná! A přitom je tam úžasně uplatněné to dělání si legrace z lidských slabostí. Když Lišák říká: „Jste ideál moderní ženy! Kouříte snad?“ A Liška: „Ještě ne-e.“ – „Žerete králíky?“ – „Ó, jak ráda!“ To jsou hlody, to jsou hlášky! To v opeře jen tak nenajdete. Anebo když Liška říká: „Co je na mně tak krásného? Trochu jsem přece k světu! Ty divné a čarokrásné myšlenky!“ To ji přece úžasně charakterizuje.

Čili tohle Těsnohlídkovo čtení na nedělní odpoledne, kterého se shodou okolností chytil Leoš Janáček… Dalo vzniknout opeře, která je skvělá. Nenápadnou formou je tu zachycený celý problém lidského a venkovského života. I toho, kde se venkovský život odehrává: na dvoře, v hospodě, na námluvách, v lese. Dnes se všechno odehrává na ulici, v baru, na policejním komisařství, v kanceláři. A musí se tam hodně střílet. Lidi se k tomu utíkají, protože je to vzrušuje, ale to není život!
U Janáčka život je. Spousta humoru s Liškou, slepicemi, ale je tam i smutek, když Lišku zastřelí. V Revírníkově závěrečné apoteóze, ve které se vlastně odehrává jeho loučení s životem, je ale všechno útěšné a krásné. „A přece su rád, když kvíčerom sluníčko zablýskne… (…) A lidé budou chodit s hlavami sklopenými a budou chápat, že šlo vůkol nich… nadpozemské blaho.“ Je to krásné loučení s naplněným životem. I když loučení možná není pravé slovo, protože revírník ještě neodchází. Ale ohlíží se a uvědomuje si, kolik krásy prožil. Není pro něj snadné si uvědomit, že některé věci už se nedají vrátit a že jeho život už třeba nebude trvat dlouho, ale neplyne z toho nespokojenost nebo rozmrzelost. Je to velmi šťastné, klidné a dojemné.


Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII XI/2020.

Petr Kadlec

Hudební publicista, popularizátor a organizátor zejména v oblasti symfonické hudby. Vede edukační programy v České filharmonii.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.