Jiří Plocek je již řadu let neodmyslitelně spjat s českou hudební scénou. Jako muzikant je vynikajícím interpretem bluegrassu a world music. Jeho redaktorská a vydavatelská činnost nás zavede od autentického folklorního výrazu až po experimentální přesahy. Jaká byla životní cesta vystudovaného biochemika k písni a její podstatě?
Kde lze ve vašem životě nalézt prapůvod zájmu o píseň? Jste vystudovaný biochemik. Měl jste v rodině muzikantské zázemí? V naší rodině byl kladný vztah k hudbě odjakživa a zvláště můj otec nás děti vedl k hraní – všechny zpočátku na housle. Sám hrával na klarinet a na trumpetu. A tedy asi máme po něm i nadání hrát i intenzívně vnímat hudbu. Můj bratr Karel to dotáhl na vysokou profesionální úroveň – je špičkovým violistou a vedle toho vydává kvalitní komorní hudbu. Moje cesta k muzice byla trošku klikatější. Měl jsem bytostnou potřebu hrát, ale ne klasiku. Už na základní škole jsme se spolužáky založili folk&country kapelu. Já jsem ve všem takový samorost, tedy i v hudbě. Neměl jsem kázeň systematicky cvičit, dokonce jsem svým způsobem ten dril neměl rád. Jsem spíš typ lidového muzikanta. Navíc nástroje, které mne v dětství okouzlily více než housle – tedy banjo a mandolína – se nikde nevyučovaly. Takže jsem víceméně hudební samouk a vždycky jsem hrál jen to, co mne vnitřně nějak naplňovalo bez potřeby zvládnout kompletní řemeslo a všestranně se uplatnit. Začal jsem trampskými, folkovými a countryovými písničkami, z dnešního pohledu vlastně lidovými písněmi města, v němž jsem žil, tedy Brna.
Z vašich posledních aktivit je znát především zájem o píseň. Proč vás zaujala? Jaký pro vás má význam oproti hudbě obecně? Odjakživa jsem silně vnímal hudbu. U písní mne nejdříve fascinovala především melodicko-harmonická stránka a pak až slova. Byl jsem spíše instrumentálně zaměřený. Když jsem se ale dostal k Poutníkům, což bylo v letech 1988–1991 také moje jediné opravdové profesionální hudební angažmá, byl jsem doslova očarován písněmi Roberta Křesťana. Jeho působivá poetika mne hluboce zasahovala a některé písně, třeba Jako pár chromejch koní, Napsal jsem jméno svý na zdi, Jezdci, Nadějí (to jsme napsali spolu – já melodii, on text) nebo jeho kongeniální převody do češtiny (Telegrafní cesta, Tažný koně) na mne tak účinkovaly, že když se dařil koncert a publikum rezonovalo s naším hraním, míval jsem pocit, že se na tom pódiu rozpustím. To bylo tak hluboké vnímání! A došlo mi, že to není jen tou krásnou muzikou, melodií, ale že tu hrají velkou roli i slova, obrazy. To je zkrátka další dimenze. Tón umocněný slovem funguje skutečně zázračně. Takže proto jsem postupně prohluboval svůj vztah k písni.
Je zajímavé, že vztah k čisté poezii jsem nacházel pozvolněji. Oslovení prostorem, v němž se nacházejí jen slova, vyžaduje asi i určité nadání a postupnou průpravu nebo možná i určitou životní zkušenost. Ta muzika je ve svém působení bezprostřednější. Ale jsou dva básníci (byť ten druhý je ve skutečnosti písničkář), skrze jejichž tvorbu jsem nakonec otevřel svou duši i čisté poezii. A to je Jan Skácel a Vladimír Merta. Skácelovy básně jsem se jako student snažil zhudebnit a Vláďovy písně, jejichž texty mohou na rozdíl od mnoha dalších autorů písní fungovat i jako samostatné verše na papíře, na mne působily tak zvláštně… Možná v tom hrálo roli i to, že jsem Mertu obdivoval jako instrumentalistu, jako fantastického kytaristu. Když jsme se koncem 80. let více spřátelili, zjistil jsem, že je více témat, v nichž se protínáme – mezi jiným jsou to i lidové písně a etnografie obecně.
Mohl byste mi vysvětlit vaši cestu od aktivního muzikanta přes vydavatele k teoretikovi? Nazval byste se vůbec vy sám teoretikem, nebo spíše publicistou? Rozhodně nejsem žádný kovaný či bytostný teoretik. Čtu si o věcech ze všech stran, to ano, ale beru to spíše jako doplňující nástroj k tomu, co cítím, co vnímám. Teorie pro mne není zásadním vodítkem ani při výběru témat pro hudební tvorbu, rozhlasové pořady či publicistiku. Teorie je totiž vždy výtvorem lidského intelektu, tedy omezeným prostředkem, ale skutečnost svou povahou tuto omezenost překračuje. Dostupná teorie mi pomáhá spíše formulovat jevy a vztahy, ale někdy to nestačí a člověk musí pracovat i s něčím, co vidí, co vnímá, co jej oslovuje a současně je to tajemné. Takže sám sebe považuju za publicistu v nejširším slova smyslu – tedy od slova publikovat, zveřejňovat, vynášet na světlo světa. Zveřejňuju to, co mne zaujme a co považuju za důležité. Nejdříve to tedy bylo hudební poselství, které jsem předával dál jako muzikant. Pak přišlo vydavatelství – a zase, zprostředkovával jsem světu to, čemu jsem věřil, že to má nějakou hodnotu bez ohledu na komerční stránku. Šlo o individuální tvůrčí projekty mých nadaných přátel (hráče na dobro Luboše Novotného, banjisty Svati Kotase, cimbalisty Dalibora Štrunce, dua mandolinisty Martina Krajíčka a pianisty Zdeňka Krále atd.), o hudbu mé vlastní kapely (Teagrass) a pak o sondy do moravské tradiční kultury (regionální a místní portréty, historické snímky).
Již vaše nakladatelství neslo název Gnosis Brno. Je zde nějaká paralela? Jakého poznání se tedy ve svých úvahách snažíte dobrat? Pojem gnosis pro mne byl skutečně klíčovým. Vykládám si jej především obecně jako poznání (samozřejmě s vědomím dalších významů z hlediska vývoje křesťanské spirituality). Není to však poznání ve smyslu naučení, teoretického uchopení, nýbrž pochopení, přijetí, porozumění – a nakonec i oživení. To znamená, že člověk poznává nejen skrze schopnost pojmenovat něco soustavou pojmů, ale i skrze uvědomění si svých pocitů a jejich závažnosti. Například u tradiční hudby není důležité jen to, že nějaká písnička je historicky řazena k nějaké situaci (pracovní, svatební a podobně), do nějakého repertoárového okruhu či k nějakému rituálu, ale také to, jak na člověka působí, čím jej vnitřně oslovuje – jestli mu pomáhá se stabilizovat, uvolnit, nebo naopak aktivovat k určitému – například životnímu – kroku. To jsou věci, které je nutno znovu a znovu revokovat, zprostředkovávat, zakoušet vlastním prožitkem. A o to mně šlo: Já například v té tradiční muzice něco důležitého a životného cítím (přičemž dodávám, že nejsem příliš poučený folklorista) a hledám, jak to vytáhnout a zprostředkovat dál. Ne vždy se mi to musí podařit, vlastně se to celý život učím a balancuju jistě mezi popisností a tahem za podstatou, ale tahle filosofie je základ mého veškerého snažení.
Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII 7/2018 (koupit)
