Měl jsem moudrého profesora na skladbu (Miloslava Kabeláče), který nám jednou, když jsme si jako zelenáči dovolili něco kritizovat, řekl: „Mládenci! Když chcete něco dělat, musíte to dobře umět, ale když chcete něco kritizovat, musíte to umět ještě lépe.“ Beethoven na zápornou kritiku, kterou o něm někdo napsal, odpověděl přibližně takto: „Pánové, jak může želva dohonit klusajícího hřebce!“
Kritici během historie kritizovali kde koho, dokonce i Dvořáka, Janáčka, Smetanu. Faktem je, že tyto skladatele zná každý, kdo miluje dobrou hudbu, ale jejich kritiky?
Nová inscenace Smetanovy Prodané nevěsty (premiéry 25. 9. a 26. 9. 2008) měla rovněž několik kritik, nad kterými bych se rád pozastavil.
Paní Radomila Hrdinová (Právo 30. 9. 2008) například napsala: „Disproporce mezi orchestrem a sólisty vyvrcholily na první premiéře katastrofálním sextetem, z něhož trčely jednotlivé hlasy, hádající se o intonační i pěveckou jednotu.“ Disproporce mezi orchestrem a sólisty vrcholily v sextetu? To je směšné. Sextet je téměř bez orchestrálního doprovodu! (Jsou tam jen občasné střídmé vstupy některých dechových nástrojů.) A to je právě ten problém. Je opravdu těžké, aby šest pěveckých individualit v sobě potlačilo svou osobitost a zpívalo sextet sborovým způsobem. Když najdete hlasy, které spolu ladí nejen intonačně, ale i výrazově a způsobem tvoření tónu, nezískáte zase jejich charakteričnost v rolích, které tvoří. Sextet je prostě oříšek. Kritik ani nemusí chodit na představení a napíše-li, že nebyl sextet ideální, skoro vždy se trefí. Pokud jde o sextet z první premiéry, slyšel jsem jej také. V mých uších nevyzněl špatně, rozhodně nebyl katastrofou. Konec sextetu byl dokonce podle mého citu vyrovnaný a ladil. Všimněte si však milí čtenáři, jak tento kritik své soudy kategoricky tvrdí. Ještě se pozastavme nad výrazem katastrofální. Je tento výraz na svém místě odborně použit? Za katastrofu bych považoval, kdyby dva ze šesti nezpívali, nebo zapomněli text, či zpívali jiné tóny, nebo některého z účastníků přejela tramvaj, když jel na představení.
Jiný kritik, paní Helena Havlíková, na stejnou inscenaci, krom jiného, napsala: „Nevyšla ani choreografie, potácející se mezi West Side Story a televarieté“ (zase neodborně kategoricky tvrzeno). Páni, to je bomba! Co si asi řekne čtenář? Půjde se ze zvědavosti podívat anebo mávne rukou, jako by si řekl: „Zase jeden malér v Národním divadle?“ Paní Ladislava Košíková (choreografka), která celý život pracuje s folklorem, která báječně choreograficky posloužila při scénickém uvedení Martinů Kytice v Litomyšli, kterou si zvou do Vídně, aby vytvořila choreografii Dvořákových Slovanských tanců, že by neuměla polku a furiant a že by neznala prvky a humor lidových tanců? Zkusme to otočit a představit si, že někdo napíše po zhlédnutí West Side Story, že se choreografie potácela někde mezi Prodanou nevěstou a zpívánkami. Vždyť je to nesmysl.
O představiteli Kecala (Luděk Vele) napsala jen tuto větu: „L. Vele se uchyloval k přibližnosti, či jakési umělecké recitaci“. Kde je jeho brilantní herecký projev a výborně zazpívané árie? V mých očích a uších byl skvělý. Měl jsem pocit, jako by dostal novou mízu, chuť vytvořit roli. Myslím, že se mu to povedlo a ono drobné, velmi střídmé zarecitování v recitativech jen roli okořenilo.
Dále píše paní Havlíková o špatné souhře orchestru se zpěváky. Ano, občas se tak stalo, avšak jen občas. Řekl bych úměrně k premiéře, která je vždy provázena zvýšeným napětím, obavami, či trémou. Je to samozřejmě mé mínění, můj osobní názor. Jsem skladatelem, dirigentem a už skoro 50 let hudebním režisérem, který v této profesi (pro Supraphon) natáčel s Českou filharmonií, všemi předními hudebními tělesy a který natočil i mnoho oper. Naposledy Smetanova Dalibora se Z. Košlerem. Natáčel jsem pochopitelně i živá představení, live koncerty, a troufám si tvrdit, že se vždy něco přihodí – i těm nejlepším interpretům. Jsme jen lidé. Důležité je, zda to neublížilo celkovému vyznění. A to, zase podle mého mínění, v případě zmíněné premiéry Prodané nevěsty neublížilo.
I já jsem byl v dřívějších dobách terčem kritiků. Zvláště, když jsem byl mladý, začínající. Jeden kritik napsal o mé skladbě, že je v typické sonátové formě. No – já ji tam ani lupou nenašel, ale kritik to hold ví lépe než skladatel.
A tak se ptám a ptám se vážně. Kdo je vlastně kritik? Jaký je úkol takových kritiků, které jsem namátkou jmenoval? A ještě se ptám, jak vysoko podobné kritiky zařadit? Jsou výš než skladatelé? Než dirigenti, režiséři, výtvarníci a podobně? Vyznají se dobře v problematice těchto oborů? Ať si každý odpoví sám.
Dodám k tomu svůj názor. Je možné býti kritikem, avšak kritikem, který dá najevo svou subjektivitu. V obou zmíněných kritikách na premiéru Prodané nevěsty jsem nenašel nic, co by vyznělo, jako „mně se jevilo“, nebo „podle mého názoru“, či „jak já to vnímám“ a podobně. Jen se konstatovalo. Bylo to katastrofální, bylo to špatné a hotovo. Hlupáctví takových kritiků nepřipouští ani trošičku, že se jinému může všechno jevit přesně naopak. To za prvé. A za druhé. Kritik by si měl dát práci poznat to, co kritizuje, sledovat problémy, vciťovat se do záměru toho či onoho umělce, umět fandit či poradit (zvláště mladým a začínajícím), prostě býti moudrým. A ne přijít na premiéru a tu pak rozsekat na kusy, ublížit, odradit, zasadit ránu těm, kteří hledali, riskovali a podobně. Vždyť ten, kdo tvoří, ví, že nese kůži na trh, a ví, co dá práce něco vytvořit, něco se naučit, a také ví, že je to spojeno s nejistotou a s obavami. Ale vždy musí mít odvahu dovést své snažení do cíle, jinak by nám nezůstala díla, která obdivujeme. Zažil jsem, jak jeden kritik se zlým úmyslem načasoval svou katastrofickou kritiku na zpěvačku (kterou už dávno prověřil celý svět) na den jejího koncertu v Rudolfinu. To je, promiňte, nelidské. Ptám se tedy znovu. Kdo to zastaví?!! Kdo zkritizuje podobné kritiky? Bůh? Kdepak. Ten kdyby dostal nějakou roli, dopadl by stejně. A tak dámy a pánové kumštýři, neměli bychom se začít bránit sami?
(Autor je otcem režisérky inscenace
Prodané nevěsty v Národním divadle Praha
Magdalény Švecové.)
