Jaká byla vaše cesta k dirigentské kariéře? Bylo to řízení osudu. Když jsem pobýval se svým otcem, známým gramofonovým producentem, na hudebních a divadelních slavnostech, začal jsem více přemýšlet o budoucnosti. Vzdal jsem se původní touhy stát se astronomem a hudba mě přitahovala stále více. Zásadním zlomem bylo setkání s Herbertem von Karajanem. Mohl jsem zblízka sledovat jeho uměleckou práci při orchestrálních zkouškách ve Vídni a v Berlíně a přijal mě dokonce do svých kurzů. Zaujala mě Karajanova fascinující osobnost a metody jeho koncertní i operní práce. Bylo to úžasné! Po studiích na konzervatoři a na univerzitě jsem se rozhodl být dirigentem. První úspěchy jsem zaznamenal u orchestru v salcburském Mozarteu. O něco později jsem debutoval ve Vídni a otevřely se mi lákavé možnosti v zahraničí. V americkém Tanglewoodu jsem byl asistentem Seiji Ozawy u Boston Symphony Orchestra. Připravovali jsme spolu Festival soudobé hudby a studovali řadu klasických i soudobých děl. Ozawova osobnost mě fascinovala stejně jako kdysi Karajanova. Oběma byla vlastní nesmírná hudební senzibilita, kterou ovšem vyjadřovali každý jinak. Když jsem se vrátil do Evropy, čekalo mě milé překvapení – vyhrál jsem konkurz na šéfa Janáčkovy filharmonie.
Jaké to bylo období? V Ostravě jsem se setkal se zajímavými lidmi a s novým repertoárem. Začal jsem s orchestrem studovat hudbu, kterou málo znal. Nicméně jsme si brzy porozuměli, což potvrzuje několikaletá vynikající spolupráce s hudebníky. Třikrát jsme například hostovali na Pražském jaru s osobitým repertoárem. Uvedli jsme v Praze světovou premiéru Alaina Luciera a památné bylo provedení Stockhausenovy skladby Gruppen pro tři orchestry se třemi dirigenty. Přesvědčoval jsem orchestr o nutnosti poznávat vzdálený repertoár a nové hudební kvality. Ani pro mě nebylo zpočátku snadné nalézt pravý vztah k české hudbě – zvláště k Janáčkovi a Martinů. Předtím mě Amerika ukázala pouze cestu k Dvořákovi. Do struktury Janáčkových skladeb jsem se učil teprve proniknout. Zaujaly mě především dvě skladby – Taras Bulba a Balada blanická. Spolu se suitou Z mrtvého domu jsme tyto skladby mohli poprvé nahrát na desku. To bylo pro ostravský orchestr velké vyznamenání. Vedle orchestrálních aktivit jsem nezanedbával operu. Když mi bylo 28 let, měl jsem za sebou už 17 inscenací světového repertoáru včetně Janáčkovy Káti Kabanové. Moje snahy prosazovat novou tvorbu v moderním duchu ostravští dobře pochopili. Ztotožnili se s tím, že žijeme v jiné době, kterou nelze negovat. Nemůžeme přece ustrnout v představě, že tvorba končí někde u Stravinského.
Bude mít letošní vystoupení na Pražském jaru pro vás zásadní význam? To rozhodně. Dříve jsem provedl jednotlivé části Smetanova cyklu několikrát, nyní jsem dirigoval poprvé Mou vlast jako komplet a byl to pro mě významný umělecký krok. Když jsem byl nečekaně pozván na Pražské jaro, zaplavila mě nejprve obrovská radost. Po určitém zvážení přišly chvíle váhání. Vedle nesmírné radosti jsem si promítal velká jména skvělých interpretů minulosti, počínaje Václavem Talichem až po Kubelíka a Neumanna. To mě přitahovalo a zároveň děsilo. Intenzivně jsem studoval všechny dostupné nahrávky, promýšlel je a studoval obsah díla. Dirigent má totiž ovládat všechny dostupné informace o politickém, sociálním a kulturním dění skladatelovy doby. O Mé vlasti se traduje, že Smetana psal cyklus z velké lásky k vlasti. Proto tato hudba nesmí znít jenom líbezně a krásně, ale místy i dramaticky a drsně. To mě fascinovalo, než jsem začal její tajemství a detaily odkrývat. Určité harmonické postupy jsou u Smetany na svou dobu velmi odvážné. Řekl bych, že je nalezneme později třeba až u Mahlera. Fascinovalo mě, jak Smetana cítil v některých sekvencích neuvěřitelný dramatický spád. U České filharmonie jsem našel pro toto podání pochopení. Naše vzájemná vstřícnost vytvořila atmosféru velké důvěry. Doslechl jsem se, že problémy s interpretací Mé vlasti měl v roce 1990 i geniální Rafael Kubelík, když se vrátil po delším čase z emigrace. Zdálo se mi, že Česká filharmonie vzala za svou spíše koncepci Ančerla a Neumanna. Nad hodně upravovanými partiturami jsme však došli ke zdárnému cíli. Vaši filharmonikové mě přesvědčili o tom, že jsou skvělí hudebníci. Řekl jsem, že nepřicházím do Prahy proto, abych opravoval posvátné Smetanovo dílo. Snad jsem tomu dostál.
Jste pracovně dost vytížen. Přijal jste post šéfa Luzernského symfonického orchestru a vedení tamního divadla a kromě toho jste nově stálým dirigentem New Japan Philharmonic Orchestra. Máte nějaké předsevzetí do budoucna? Ohledně Luzernu jsem velký optimista. Toto festivalové město se v současné době výrazně podílí na hudebním vývoji. Letos zde začne účinkovat pod vedením Claudia Abbada nově ustavený symfonický orchestr. Moje těleso chce v Luzernu obhajovat své postavení odvážnými projekty, na nichž se budu výrazně podílet. Věřím, že to bude mít úspěch.
