O nabitém diáři Jakuba Hrůši

O nabitém diáři Jakuba Hrůši

Mladý, nadaný, úspěšný… Nejen tak by se mohl charakterizovat český dirigent Jakub Hrůša. V této sezoně ho čeká hodně práce, výrazněji se mu totiž rozšíří aktivity například ve Spojených státech, Japonsku i Austrálii.

Jak hodnotíte svou dosavadní spolupráci s PKF za dobu vašeho šéfdirigentského působení? Jako nesmírně krásnou a vzájemně obohacující, jsem přesvědčen, že dává smysl. S hudebníky v orchestru mám výborné lidské vztahy a troufám si říci, že spolu hrajeme rádi, a snad je to na koncertech i slyšet a vidět. Při tom všem jsou hudebníci PKF stoprocentní profesionálové a výsledky jejich práce plně obstojí v naprosté světové konkurenci. Bolestí našeho orchestru je však trvalé trápení s nedostatkem podpory z privátní sféry, o kterou vytrvale usilujeme. A jedině díky grantové podpoře ze strany státu, města Prahy a některým individuálním šlechetným přispěním byl orchestr v minulé době a v přítomnosti schopen fungovat na přiměřené ekonomické a pro své členy přijatelné úrovni.

Mohl byste prozradit, co vás v této sezoně čeká? Předně jsou pro mě prioritou aktivity ve třech institucích, se kterými mě pojí pouto trvalého vztahu. Na prvním místě v „mé“ Pražské komorní filharmonii. Další závazky mám při projektu Glyndebourne on Tour, kde jsem od tohoto roku uměleckým ředitelem, každý podzim po tři roky zde nastuduji jeden operní titul – jsou to postupně Don Giovanni, Bohéma a Rusalka. Na hlavním operním festivalu v Glyndebourne v létě mě (jako tomu bylo letos s Donem Giovannim) čeká Brittenovo Utahování šroubu, autorova vedle Petera Grimese zřejmě nejlepší opera, v Británii čelný titul. A konečně v Japonsku v Tokyo Metropolitan Symphony Orchestra, kde jsem od letoška stálým hostujícím dirigentem, což pro mě znamená každoroční vícetýdenní spolupráci.

Kromě toho hostujete a debutujete u dalších symfonických těles. Co z toho ale považujete pro svou kariéru za klíčové? Kromě oněch tří „mých“ institucí bych rád zdůraznil operní práci v Kodani a rozšíření aktivit v USA, Japonsku a Austrálii. Mimořádně rád pracuju v německých orchestrech, ve kterých bývá pravidelně bohatá zkoušková doba a intenzivní přístup k daným úkolům. Výrazně mnoho profesních příležitostí se mi kromě Británie a Japonska otevřelo v Nizozemsku a Skandinávii.

Jak hodnotíte zkušenost s Glyndebourne on Tour? Jde o zcela unikátní získání všestranné operní zkušenosti v nesmírně širokém repertoárovém spektru. Čistě „technicky“ mi vedení Glyndebourne on Tour umožní získat šéfovské ostruhy u divadelního tělesa, v oblasti pěveckých „castingů“ a obsazování rolí, v oblasti poznávání nejtalentovanějších pěvců mladé generace, kteří pravidelně získávají v tomto projektu první zkušenosti, než poté postoupí do nejznámějších světových divadel, a konečně sekundárně setkání s takovými orchestry, jako jsou Londýnská filharmonie nebo Orchestra of the Age of Enlightenment (hrající na staré nástroje).

Tím se ale začíná ve vašem diáři více objevovat působení na operní scéně, chtěl byste se tedy ubírat v budoucnu tímto směrem? Do určité míry. Glyndebournská operní práce a hostování v Kodani jsou cestou k získání rovnocenné erudice na poli hudebního divadla jako na poli symfonickém a komorně orchestrálním. Z důvodů časového plánování zatím koncertní činnost v mém diáři převládala. Díky Glyndebourne se tento poměr vyrovnává, což bylo mým přáním, neboť operní a koncertní aktivity na sebe působí velmi inspirativně. Přitom ale nechci, aby operní činnost v mé kariéře převládla, chci strávit přibližně dvě třetiny sezony koncerty a jednu třetinu operní prací.

V kuloárech se o vás mluví jako o jedné z mladých osobností, které by připadaly v úvahu na post dalšího šéfdirigenta České filharmonie. Uvažoval byste vůbec o případné nabídce? Česká filharmonie je orchestr, jehož život mi není a nikdy nebude vzhledem k jeho historii a tradici lhostejný, ale s orchestrem jsme doposud jednali pouze o pravidelném uměleckém hostování. Zmínky o šéfdirigentském postu probíhají pouze v médiích. Za zcela zásadní považuji, kdo se stane příštím ředitelem této instituce.

Jak byste ohodnotil podmínky, které mají ke svému rozvoji čeští studenti dirigování? V porovnání s některými jinými zeměmi (z těch, co více znám, například s Británií nebo Německem) je u nás možností dirigentské aktivity poměrně mnoho. Připomínám, kolik regionálních orchestrů trvale vybízí mladé adepty dirigentského umění k hostování, a je to tak správně. Myslím, že v tomto ohledu se našim institucím nedá naprosto nic vyčítat. Ostatně Pražská komorní filharmonie (nebo filharmonie ve Zlíně či v Brně – s kterými jsem v bližším kontaktu) zve mladé dirigenty s každoroční pravidelností. Jiná věc je, když takový adept orchestr v přísném orchestrálním prostředí nepřesvědčí. Nikdo (ani vedení) potom nemůže chtít, aby se takový člověk objevil před daným ansámblem brzy znovu. Každý známe takové případy z vlastní zkušenosti; zásadní je přesvědčit své spolupracovníky, že znovupozvání má smysl. Pokud se to nepodaří, musí se zkoušet um v orchestru jiném. Zakopaný pes pochopitelně tkví v tom, že adept dirigování musí někde tu zkušenost sehnat již předtím, než se k orchestru postaví – a bez toho orchestru ji zase nemá kde sehnat. Je to začarovaný kruh.

Jaká je podle vás tedy ta nejlepší cesta k úspěšné dirigentské dráze? Mně osobně se od samého začátku studií a pak čistě profesionální dráhy zřejmě dařilo mimo jiné hlavně proto, že jsem měl velikou a dlouholetou zkušenost z prostředí amatérských studentských orchestrů (v Brně i Praze – zejména Pražský studentský orchestr), kterou jsem pak dokázal převést a uplatnit i v prostředí profesionálů. To je podle mě nejlepší cesta k úspěchu při prvních krocích na dirigentské dráze. Nedomnívám se ale, že je tu málo dirigentských talentů. Stejnou stížnost bylo možno slyšet v době vůči mě o generaci starší – a naopak si mnozí myslí, že teď je mladých talentovaných dirigentů poměrně mnoho, a nejen v Čechách. Já například vnímám prostředí kolem sebe jako velmi zdravě konkurenční a jsem tomu rád. Dirigentství také přece není „masová“ profese.

Sdílet článek: