Pozoruhodnou novinkou vydavatelství ECM je nahrávka smyčcových kvartetů Tigrana Mansuriana německým souborem Rosamunde Quartett (ECM New Series 1905: String Quartets No. 1 and 2, Testament). Ctitele dobré soudobé hudby jistě potěší názory členů známého kvarteta.Přístup Tigrana Mansuriana k hudbě pro smyčcový kvartet je jistě dlouhý a propracovaný. Zničil několik svých raných pokusů, ale v 80. letech, kdy překročil čtyřicítku, zkomponoval dva kvartety téměř současně. Jak byste si to vysvětlili?
Anja Lechner: Soudě podle naší zkušenosti s ním, Tigran Mansurian píše pomalu a velice opatrně. Na jednom díle stráví prací skutečně dva i tři roky. Myslím si, že kdo ze sebe dostává hudbu tímto způsobem, cítí k tomu žánru velkou úctu.
Andreas Reiner: Smyčcový kvartet představuje velkou zodpovědnost pro každého skladatele zkrátka proto, že všechny čtyři party jsou tak extrémně náročné. U Mansuriana se tento respekt určitě blíží příkladu Šostakoviče, který dokončil svou pátou symfonii dříve, než si troufnul na první kvartet.
Co se týká formy, vykazují tyto dva kvartety zřejmou provázanost. Oba se skládají ze tří částí, dvě z nich spíše klidně rámují třetí živou. Dá se mluvit o sourozencích, když byly napsány všechny v tak krátkém časovém období let 1984/85?
Andreas Reiner: Rozhodně. Základní myšlenkou je dostat hudební styl z principů arménského jazyka, především pak z jeho stylizovaného výrazu smutku. To bylo pro Mansuriana nejdůležitější v případě obou kvartetů, kterými tak reagoval na smrt blízkých přátel.
Helmut Nicolai: Celé je to o bolestné ztrátě. Je to zcela jasně vidět v poslední části prvního kvartetu. Skoro by sis myslel, že posloucháš píseň, kterou už dlouho znáš. Je tu popsána osoba Mansurianova přítele Davida Chandschiana v hudebních obratech. Byl velice vysoký a v návaznosti na to hudba pomalu stoupá tak, že opravdu musíte pohlédnout vzhůru.
Nahrávka jako celek je věnována památce Mansurianovy ženy, Nory Aharonian. Jaký je vztah mezi dvěma kvartety z 80. let a „Testamentem“ napsaným v roce 2004 pro Manfreda Eichera?
Anja Lechner: Manfred Eicher požádal Mansuriana o skladbu v pomalém tempu pro tuto nahrávku. Když Mansurian skládal tento kus, jeho žena už byla velmi nemocná. Byla to emocionální situace, ze které se tato hudba zrodila.
Simon Fordham: Stylisticky je toto dílo srovnatelné s jinými pomalými skladbami, ale možná je ještě více zredukované a strohé. Není na něm nic chtěného, všechno je úplně přímé: velmi emocionální bez vyhrocené nervozity.
Helmut Nicolai: Je to ukončení, kvintesence. Poslední slovo v tom nejoriginálnějším smyslu.
Zdá se, že hudba obsahuje významná gesta, která se opakují na rozhodujících místech a tím získávají téměř symbolickou naléhavost. Snažíte se interpretovat takové aspekty i během zkoušek?
Anja Lechner: Mansurian sám je na to velmi opatrný. Kdykoli používá obrazy, jsou velmi jednoduché a prosté. Může to být tím, že s námi nemůže mluvit svým rodným jazykem. Myslím, že nechává veškeré asociace na hráči či posluchači. Ale sám by to nemohl interpretovat.
Andreas Reiner: Ve zkratce řečeno, hudba by měla vysvětlovat sama sebe. Skutečně zajímavou otázkou je, jak dosáhnout rovnováhy sil v dané konkrétní skladbě. Mansurian je jedním z těch skladatelů, kteří vědí o síle a závažnosti: co se má odehrát a v jaké délce, v jakém výrazu, hlasitosti, zvukové barvě – tak, aby to bylo překvapivé a svěží, ale aby posluchače neopustil pocit: to je přesně to pravé.
Helmut Nicolai: Je tu další aspekt spojený s Mansurianem: pravdivost. Skutečně ji v jeho hudbě slyšíš; to je to, co ji dělá tak silnou. To prostě nelze obejít. Můžeš to obehrát s talentem génia, ale pravdivost ponechává jen něco málo možností.
Anja Lechner: Mohu-li připojit něco docela osobního: při hraní prvního kvartetu jsem měla pocit, že smutek se nakonec rozpouští. Skladba se jakoby otevírá. V kontrastu s tím cítím v druhém kvartetu, že hudba je stále temnější. Jen na konci dojde ke změně, skladba se otevře a prosvětlí. A Testament je vrcholem. Ani v dur ani v moll, ani veselý ani smutný, prostě silně introvertní stav. Samozřejmě to není v žádném případě analytický postřeh.
Kde se vzal tento smutek v Mansurianově hudbě? Je to smutek arménských lidí?
Andreas Reiner: Mám pocit, že Mansurianova hudba je dost typická pro východní oblast. Z mého pohledu ztělesňuje většinu toho, co mám na východní hudbě rád.
Co je to Východ, v hudebním slova smyslu?
Helmut Nicolai: Vazby na kulturní zdroje a tradice nebyly nikdy přerušeny. Myslím při tom na všechny skladatele, kteří byli donuceni žít daleko od svých domovů, ale jednoho dne se vrátili zpět. Ti všichni snili o Rusku a toužili po návratu a pak tam zůstali, i když to bylo velmi složité.
Andreas Reiner: Ale za tím pevně stojí smysl pro zakořeněnost, takže tím samozřejmě vzniká fenomén vykořeněnosti. Smutek ze ztráty kulturní identity je součástí východní kultury. Vypuzení, genocida nejsou pouze údělem Arménců. V průběhu staletí se národní tragedie odehrávaly, kdekoli se podíváte.
Anja Lechner: Myslím si, že individuální smutek v Mansurianově hudbě, především pak v posledních dílech, je způsoben historií jeho země. Narodil se v Bejrútu, jeho rodiče pak žili v exilu. Až o několik let později se mohli do Jerevanu vrátit. Dnes je jejich rodina rozptýlena po celém světě. Docela neuvěřitelný osud – ale to poznal téměř každý Armén.
Mansurian mluví ve svých poznámkách k nahrávce o způsobu intonace arménské řeči a arménských písní, který promítnul do svých kvartetních skladeb. Jak na to lze nahlížet v detailu? Na jaké technické úrovni se to odráží v uspořádání kvartetu?
Helmut Nicolai: Když se podíváte na partituru, uvidíte asymetrický důraz v poslední části, který označil krátkými horizontálními linkami. Rytmicky nejsou tak úplně přísné, ale jsou nepravidelné velmi komplexním způsobem. Toto pochopitelně pramení z arménské lidové hudby. Podobné prvky najdete i v řecké a maďarské lidové hudbě.
Anja Lechner: Pro mě je arménský charakter obzvlášť evidentní v náladě. Určité části mají často podobný tón jako Komitasovy písně. To je důvod, proč nazývá Mansurian Komitase svým duchovním otcem.
Simon Fordham: Vlastně tam nejsou žádné literární citace, ale celé je to silně písňové.
Andreas Reiner: Během zkoušek jsme se opakovaně ptali Mansuriana na určité pasáže. Některé z těch, co jsme považovali za velmi motorické a plné pohybu, on cítil více jako záležitost důrazu a rétoriky. Může to být pomalejší a volnější.
Člověk by se neměl vzdávat fyzického vlivu na hudbu, ale raději ji vyzvednout na více artikulovanou úroveň.
Andreas Reiner: Přesně. Rytmika a motorický pohyb jsou samozřejmě blízké našemu hudebnímu chápání. V arménské hudbě se to ale projevuje poněkud odlišně.
Na druhou stranu demonstruje Mansurian volbou kvartetního žánru a ještě více svým velmi zásadovým zacházením s hudebními motivy vnitřní vazbu na tradici sahající ke skladatelům jako Beethoven a Brahms.
Anja Lechner: Tento druh koncentrace najdete ve většině Mansurianových děl, v koncertu pro cello i pro housle. Není to tak úplně záležitost hudby pro smyčcový kvartet. To je pravděpodobně jeden z důvodů, proč Mansurianovi trvá tak dlouho, než dokončí dílo. Všechno je dobře promyšleno a konstruováno, každá nota potřebuje svou přesnou pozici.
A pořád to všechno působí jaksi uvolněně.
Andreas Reiner: V tomto ohledu má jeho hudba něco z Haydna. Vlastně tam není žádný subjekt, možná jenom motiv, ale Mansurian staví ze svých ingrediencí hotové celky. Bez ohledu na tragický charakter to nikdy neotupí a neztěžkne. Pořád to má v sobě světlo, je tam určitý odstup a úžasná přirozenost.
Simon Fordham: Mansurian má mimochodem silnou averzi na jakýkoli druh sentimentálního rubata. Má rád všechno čisté a prosté. Žádné příliš výrazné kontrasty. Nemá rád, když je interpretován tradičním způsobem.
Helmut Nicolai: Nikdy nehledá působivé efekty nebo chvilkové emoce. Jde mu o celkový kontext.
Anja Lechner: Mansurian tyto kvartety neslyšel několik let. Premiérovány byly v 80. letech v Arménii, ale od té doby je nikdo nehrál. Až v poslední době je hrál Chilingrian Quartet spolu s třetím kvartetem, který byl napsán přímo pro ně. Sama jsem Mansuriana poznala před několika lety a zároveň jsem začala poslouchat jeho hudbu – těch několik málo z jeho děl, které byly dostupné na CD. Vyslídila jsem partitury pro kvartet a okamžitě je ukázala svým kolegům. Už z grafického dojmu jsme viděli, že dílo by se nám mohlo líbit: velmi prosté, s občasnými hráčskými instrukcemi, takže je možné chápat hudbu okamžitě. Když jsme je zahráli Mansurianovi na první zkoušce, byl zpočátku velice tichý. Pak řekl: „Promiňte, neslyšel jsem tu hudbu celou věčnost, už si ani všechno nepamatuji.“ Myslím, že je opravdu potěšen, že oba kvartety jsou teď znovu hrány, že si jich znovu někdo všimnul.
Tigran Mansurian se narodil 1939 v Bejrútu arménským rodičům. V roce 1947 se přestěhovali do Jerevanu. Jako přední arménský skladatel učil Mansurian od roku 1960 na Komitasově státní konzervatoři a od roku 1990 byl jejím ředitelem. Této pozice se brzy vzdal ve prospěch výhradní koncentrace na komponování. Píše vokální, komorní a orchestrální díla. U ECM New Series vydal v roce 2003 album „Hayren“ (ECM 1754) s hudbou Komitase, kde hraje s Kim Kashkashian a s Robyn Schulkowsky. 2004 následuje „Monodia“ (ECM 1850/51), dvojalbum Mansurianových skladeb v podání Kim Kashkashian, Jana Garbareka, Leonida Kavakose, Hilliard Ensemble a Mnichovského komorního orchestru s dirigentem Christophem Poppenem.
Rosamunde Quartett (Andreas Reiner – 1. housle, Simon Fordham – 2. housle, Helmut Nicolai – viola, Anja Liechner – violoncello), založený v roce 1991, se představil o rok později světoznámým debutem na Berliner Festwochen. Vedle standardního repertoáru se jeho členové zaměřují na interpretaci současné tvorby. Rosamunde Quartett je pravidelným hostem velkých mezinárodních festivalů a koncertních turné. Jejich ECM diskografie obsahuje nahrávky s hudbou Šostakoviče, Weberna a Buriana, Haydnových „Sedm slov“ a Silvestrovovo „leggiero, pesante“, za které byl Rosamunde Quartett nominován na cenu Grammy v kategorii nahrávka komorní hudby. Dalším úspěchem u kritiků i posluchačů je spolupráce s argentinským bandoneonistou a skladatelem Dinem Saluzzim, z níž vzniklo v roce 1998 album „Kultrum“.
(Text byl převzat z bookletu firmy ECM New Series)
