pátek, 23. květen 2003

O čem si psali Otakar Šourek a Bohuslav Martinů 2. Část

Napsal(a) 

O čem si psali Otakar Šourek a Bohuslav Martinů 2. O čem si psali Otakar Šourek a Bohuslav Martinů 2.
Po korespondenci, týkající se uprázdněného profesorského místa po Josefu Sukovi na pražské konzervatoři, nastala v písemném kontaktu mezi Martinů a Šourkem tříletá odmlka a těžko lze posoudit, zda se v tomto případě jednalo o určité "ochlazení vztahů", způsobené Šourkovou podporou Křičkovy kandidatury. Jak nám dokládají Martinů dopisy, adresované domů rodině a jiným přátelům, skladatel byl výsledky konkurzu značně zklamán a netajil se svým názorem, že se mu stala křivda a že by si byl místo na konzervatoři zasloužil více než úspěšný konkurent. Nicméně byl podle mého názoru dalek toho, aby se Šourkovým rozhodnutím, které mu bylo také naprosto otevřeně a upřímně sděleno, cítil nějak osobně dotčen a přerušil z tohoto důvodu na určitou dobu s člověkem, který mu byl vždy přátelsky nakloněn, písemný styk. Domnívám se, že jej starosti o umělecké uplatnění svého díla vedla spíše k obhajobě svých skladeb na mimopražské, zahraniční půdě a že v daném případě by spíše mohlo platit známé heslo: žádné zprávy, dobré zprávy.

Po uvedené tříleté odmlce došlo k oživení jejich vzájemného písemného kontaktu až v dusné pomnichovské atmosféře, kdy se pro Martinů stalo prestižní záležitostí dosáhnout toho, aby jeho, o 25 let mladší žačka a v té době i jeho důvěrná přítelkyně, skladatelka Vítězslava Kaprálová (1915-1940), získala francouzské stipendium a mohla zůstat dále v Paříži. Následujících 6 dopisů Martinů z 25. 10. 1938, 8. 11. 1938, 13. 11. 1938, 5. 12. 1938, 22. 12. 1938 a 20. 1. 1939, zaslaných Šourkovi se žádostí o intervenci v záležitosti, týkající se prodloužení pobytu Vítězslavy Kaprálové ve Francii, prozrazuje jeho citově rozjitřené duševní rozpoložení, i když v nich svůj osobní, zcela privátní zájem na Vitulčině přítomnosti v jeho dosahu, z pochopitelných důvodů taktně zamlčuje.

Za všechny skladatelovy dopisy z osudového roku 1938 bych si na tomto místě dovolila uvést alespoň dva z nich, a sice ten první, z 25. října 1938 a potom předposlední z 22. prosince 1938:

Vážený a milý příteli,

Dovoluji si Vás v těchto smutných chvílích žádati o pomoc, částečně pro sebe, ale hlavně pro Vitulku Kaprálovou. Jedná se o franc.(ouzské) stipendium (,) které nedostala, ačkoliv si nedovedu vysvětlit (,) jak mohli přejít všechny ty prvotřídní rekomandace, jež měla odsud. Kaprálová je moje žačka a jeden z nejlepších talentů (,) které máme a je tedy přirozeno (,) že jsem jí zde pomáhal (,) co jsem mohl a dokonce s velkou radostí (,) že jsem našel konečně žáka (,) který může profitovati a přinésti mnoho. Ale horší je pro mne, že jsem se tu skutečně a plně angažoval a připravil ji zde mnoho a teď ovšem tu jsem v pozici málo záviděníhodné, a abych se přiznal (,) nevím (,) jak to zdůvodním. Prosím Vás tedy a bude Vám to jistě možné (,) abyste mi pomohl v její prospěch, je ještě možno (,) že některý stipendista vzhledem k změněným poměrům stipendium vrátil a že by tedy vše šlo ještě zařídit. Sám udělám zde (,) co bude možno, navštívím paní Denis i jiné vlivné osoby, aby působily na Prahu. Kaprálové jsem psal, aby si v každém případě zadala (sic !) o stipendium z Denisova fondu, v referátě dr. Šípa, sekčního chefa a dr. Havránka. Mohl (-li) byste intervenovat u těchto pánů, prokázal byste mi velkou laskavost a současně byste pomohl i dobré věci. Je to skoro záhadné a já už mám značné zkušenosti, jak u nás (,) jedná-li se o to protěžovati schopného člověka, tak to všude vázne. Požádal jsem o pomoc i Talicha a s Vaším vlivem jistě bude možno věc napraviti. Děkuji Vám předem co nejsrdečněji, prokážete i mě (sic !) velkou službu, a zdravím Vás upřímně. Čeká na nás muzikanty velká a těžká úloha (,) a tak musíme pomáhat ze všech sil těm (,) kteří teprve do toho boje přicházejí, což mi jistě neodepřete. Srdečně zdravím Váš B. Martinů, 31 Av. du Parc Montsouris, Paris 14e

Otakar Šourek na tento dopis Martinů reagoval ve své odpovědi z 4. listopadu 1938:

Vážený příteli,

Byl jsem překvapen Vaší zprávou, ježto po ujištění, kterého se mi dostalo v létě od osobního tajemníka ministrova, byl jsem přesvědčen, že naše milá Vitulka je už dávno v Paříži. Ihned po dojití Vašeho dopisu obrátil jsem se ovšem poznovu na příslušného činitele a byl jsem informován v tomto smyslu: Slečna K.(aprálová), se zřením na námitku francouzských kruhů, že mezi stipendisty je vždy příliš mnoho hudebníků, byla v úředním návrhu umístěna jako první náhradník. O návrhu nebylo prý dosud u Vás rozhodnuto, ale bude nepochybně schválen a jak jsem byl ujištěn, možno z 90 % počítati s tím, že V.K. do Paříže pojede. To tedy je vše, co Vám mohu prozatím říci. Doufejme, že se to ukáže pravdou. (Zpravil jsem o této informaci sl. K. přímo, neboť dva dny po Vašem dopisu dostal jsem také list od ní). Snad Vám nemusím psát, v jakých dojmech neustále žijeme. Že starost o hudbu a její uspořádání v nových poměrech nás neopouští, můžete být jist. Je pochopitelné, že mnoho lidí se nyní lehce obrací o 180°, aby pluli s proudem. Jste z těch, kteří toho naprosto nepotřebují a kteří, poněvadž šli dobře už dříve, mohou jíti dobře stále touž cestou! V tom je důkaz velikosti a síly Vašeho umění a to budiž Vaší pýchou.

Se vzpomínkami na krásnou Paříž, které nyní trochu zatrpkly, zdravím Vás srdečně a jsem přátelsky Vám oddaný Šourek

O čem si psali Otakar Šourek a Bohuslav Martinů 2. O čem si psali Otakar Šourek a Bohuslav Martinů 2.

Vzhledem k tomu, že se celá záležitost s Vitulčiným příjezdem do Francie zkomplikovala a Kaprálová se ještě těsně před vánocemi roku 1938 v Paříži neobjevila, rozhodl se Martinů zaslat ing. Šourkovi další, tentokráte již v pořadí pátou prosbu o intervenci v její prospěch (22. prosince 1938):

Milý příteli,

Dovolte mi (,) abych Vám a celé Vaší ctěné rodině poslal svoje srdečné přání k svátkům vánočním a vše nejkrásnější do Nového roku a upřímné pozdravy. Po sl. Vitulce není ani stopy (,) ač je to už skoro měsíc (,) co mi psala (,) že stipendium dostala (,) a tak už nevím, co si o tom mám myslet. V Slov.(anském) ústavu jsem se informoval (,) nevědí rovněž nic (,) ačkoliv všichni studenti i ti z druhé řady náhradníci už přijeli. A už nemám ani odvahu Vás ještě znovu požádat (,) nemohl-li byste se o věci informovati. Píše mi právě sl. Vitulka, (že) dekret nedošel a myslím také (,) že už nemá kuráž se na Vás obrátiti, měl jste s tím již tolik starostí, a já sám mnoho nepříjemností, neboť jsem byl přesvědčen (,) že přijede a zadržel jsem tedy všechna data v Radiu atd., které jsem v poslední minutě musel odříci a také dobře nevím (,) co mám dělati s daty pro leden. Myslím (,) že bylo pro mě nejlépe odříci všechno, ale přes to bych chtěl počkati ještě pár dní, neboť by toho byla skutečně škoda. Prosím Vás tedy, když jste v té věci už tolik udělal (,) buďte tak hodný a informujte se (,) co se s tím vyřízením vlastně stalo, snad už to bude poslední zákrok, doufejme. Děkuji Vám mnoho a srdečně, trochu lituji, že jsem Vás do této nekonečné záležitosti zavlékl a omlouvám se Vám, nevěděl jsem (,) ani netušil (,) že by to byla věc tak těžce proveditelná a sledoval jsem skutečně jen zájem jednoho velkého talentu. Děkuji Vám a mnoho zdravím Váš B. Martinů

Vítězslava Kaprálová nakonec v lednu 1939 do Paříže dorazila, i když rozvoj jejího skladatelského talentu záhy ukončila její tragická, předčasná smrt v roce následujícím, kdy již všichni zúčastnění naplno pociťovali dosah válečných událostí. 10. února 1939 ovšem ještě nic nenasvědčovalo tomu, že za měsíc a několik dní bude Československo obsazeno nacisty a v září pak propukne druhá světová válka. Přestože měli oba přátelé obavu z dalšího vývoje na evropské politické scéně, tón jejich vzájemné korespondence ze začátku roku 1939 jasně hovoří o tom, že o tak rychlém spádu celkové politické situace neměli oba ani ponětí a samotný Martinů ještě v té době osnoval smělé plány o svém návratu domů a hodlal se pustit do dalšího boje o své pedagogické uplatnění na pražské konzervatoři, jak o tom právě svědčí jeho dopis Šourkovi z 10. února 1939. Aniž by ovšem tušil, jak se další události vyvinou, jasnozřivě tu zmínil i možnost své případné cesty do USA, kdyby volba v Praze dopadla v jeho neprospěch. Jediná zmínka na konci tohoto dopisu, v níž se táže Šourka, zda se má účastnit hudebního festivalu v Baden-Badenu, kam byl vyzván k účasti, naznačuje, že si byl dobře vědom napjatých poměrů s tehdejšími německými kulturními kruhy, ovládanými již zcela nacisty.

O čem si psali Otakar Šourek a Bohuslav Martinů 2. O čem si psali Otakar Šourek a Bohuslav Martinů 2.

Vážený příteli,

Nechtěl jsem Vás obtěžovati (,) ale myslím (,) že udělám přece jenom lépe (,) když Vás informuji o stavu věcí, ačkoliv si dělám upřímné výčitky (,) že Vás od jisté doby trochu příliš absorbuji pro svoje zájmy, nezlobíte se na mne pro to? Omlouvám se Vám mnoho, případ je tentokráte daleko vážnější (,) než moje poslední žádost. Jedná se o to místo na mistrovské škole, jež bude uprázdněno buď po V(ítězslavu) Novákovi (1870 -- 1949) nebo (Karlu) Hofmeistrovi (sic !) (1868 - 1952), jak jsem Vám již psal (,) ucházím se tedy znovu a moje žádost je oficielně zadána na /ministerstvo/ školství od 31. 1. (1939), kam ji osobně zanesl dr. Josef Schieszl, který současně informoval referenty (i snad ministra) a nalezl tam podmínky pro mne příznivé. Já sám jsem informoval ty (,) kteří mi slíbili svoji pomoc /řed. (Jaroslav) Šalda (1880 - 1965), dr. (Josef) Palivec (1886 - - 1975), p. (Jan) Kunc (1883 - 1976), (Václav) Štěpán (1889 - 1944) a obracím se znovu k Vám (,) abyste svojí přímluvou i svým vlivem působil v můj prospěch. Můj úmysl se vrátit do Prahy není z důvodů, že je tam uprázdněno místo (,) nýbrž protože se chci opravdu vrátit a pracovat mezi svými a myslím (,) že přinesu mnoho dobrých zkušeností (,) které rád předám těm našim nástupcům. Myslím a jsem i informován (,) že mnozí z mladých si přejí můj návrat a že to bude k prospěchu i té nejmladší generaci, na kterou i přes tu dálku jsem měl určitý, byť nepřímý vliv. Zde zůstati nemohu (,) ani nechci a kdyby vše v Praze pro mne dopadlo špatně, nezbyla by mi již než Amerika (,) a to bych se opravdu ale cítil jako emigrant. Vím (,) že mi svoji pomoc neodepřete a děkuji Vám srdečně za Vaši námahu i za Váš zájem. Mám dojem, že v celku situace je pro mne velmi příznivá, jenom nevím (,) jak určité kruhy politické se na věc budou dívati, nebudou-li chtít prosadit někoho (,) bez zvláštních ohledů na kvalitu. Také nevím (,) jaký je názor p. V(ítězslava) Nováka, jehož doporučení bude jistě hráti velkou roli. Sám nemám dosti dobře dojem (,) že by mě (sic !) Novák nějak zvláště oceňoval (, ) ale vlastně jej neznám a nikdy /jsem/ s ním do bližšího kontaktu nepřišel. Jsem při tom žák Sukův (,) což asi věci mnoho neprospívá (,) ale nemohu rovněž říci, že by byl proti mě (sic!) někdy vystoupil. Neměl byste Vy sám určitý vliv na něho, je přece rovněž umělec a nemůže zapříti, že jsem určitý kus práce vykonal. Ale Vy jistě budete vědět lépe než já, kde je nutno dáti pozor a kde je nutno informovati rozhodující kruhy a prosím tedy (,) učiňte tak v můj prospěch. Zbude-li Vám chvíle volného času, napište mi laskavě (,) co myslíte o celé věci, zda-li jsou možnosti (,) a nebo co by bylo nutno podniknouti. Děkuji a srdečně Vás zdravím. Váš B. Martinů.

Otakar Šourek reagoval promptně na jeho prosbu a již 6. března 1939 šla do Paříže odpověď, v níž skladatele ujišťoval o tom, že udělá vše, co bude možné, aby přispěl k Martinů návratu do Prahy. Za devět dní nato se již úsilí obou stalo bezpředmětným, neboť nacisté obsadili zemi, zavřeli vysoké školy, a i když se podařilo po celou dobu 2. světové války chod pražské konzervatoře, byť v omezené míře udržet, Martinů za válečných podmínek, již z toho důvodu, že se ocitl na seznamu pro nacisty nežádoucích osob, již neměl pražádnou chuť se do okupované vlasti vracet.

Během války také došlo k pochopitelnému přerušení vzájemného písemného kontaktu, který byl opět obnoven ze strany skladatelovy až v den výročí vzniku československé republiky, 28. 10. 1945, ovšem jak z tohoto dopisu plyne, Otakar Šourek byl jedním z prvních, kdo s Martinů obnovil kontakt, ale opis jeho korespondence se v tomto fondu zachoval až od 16. listopadu 1945.

V prvním poválečném dopisu projevuje Martinů radost z toho, že o něj doma a jeho tvorbu projevili zájem a prosí Šourka zejména o to, aby předal dirigentu Václavu Talichovi, obviněnému nespravedlivě z kolaborace s nacisty, přiložený dopis, jelikož dosud nemá k dispozici jeho novou adresu. Doufá, že se již v březnu objeví doma, poněvadž se chystá koncem února zajet do Paříže na premiéru své skladby Double-concerto , na niž se váže mnoho vzpomínek. Děkuje Otakaru Šourkovi za všechno, co vykonal pro jeho rodinu a upozorňuje tu přítele rovněž na to, že odepsal Františku Bartošovi.

První dochovaná písemná reakce Šourkova na skladatelův dopis z 16. listopadu 1945 se týká Talichova případu a popisuje se tu i celková atmosféra v pražském poválečném hudebním životě:

Milý příteli,

Měl jsem upřímnou radost z Vaší milé vzpomínky a srdečně Vám za ni děkuji. Kde pak bychom zapomínali! Zvláště jde-li o někoho, na jehož silách si tolik zakládáme a o němž víme, že v té daleké cizině svým dílem dobře pracuje nejen pro naše umění, ale i pro věc našeho národa. Jde-li o toho, jehož osobnost nám tu chybí a od něhož si mnoho slibujeme pro kvas našeho dnes ne příliš utěšeného hudebního života. Jsem přesvědčen, že velikou radost měl i přítel Talich, jemuž jsem poslal Váš dopis pro něho (,) hned jak došel. Nemluvil jsem s ním ještě od té doby /i telefon mu chudákovi vzali!/, ale dovedu si představit, co mu v dnešním duševním stavu znamenal. Dík Vám i za to. To, co mu zde způsobili jeho zavilí nepřátelé (bohužel, s "něžným" pohlavím v čele), je těžká, neodpustitelná, poněvadž zcela nezasloužená a bolestně ponižující křivda, v té velikosti věru neuvěřitelná. Teď už to uznávají i tzv. "povolaná místa", ale co je to platné, když musel tolik protrpět, právě on, dnes snad náš největší umělec reprodukční. Byl na dva měsíce zavřen na Pankráci ve vazbě, v novinách byl vřaděn do seznamu skutečných největších zrádců národa, a dodnes, ačkoli v ministerstvu spravedlnosti bylo zjištěno, že důvodů pro to nebylo a že se tak stalo hlavně na podkladě mstivého udání jedné osoby, nedostalo se mu veřejné rehabilitace a pan ministr osvěty zarputile se staví proti každé jeho umělecké práci. /Pamatujete se na Sukův případ z konce první světové války?/ A jediný skutečný důvod všeho toho: stál by v cestě jiným, umělecky mnohem menším. Věřte mi, byl jsem mu blízko po celou dobu okupace a vím, že se prohřešil jedině jakýmsi překrouceným interviewem, jehož nesprávnost nesměl veřejně opravit. Jinak dělal věci, za něž mu musí být vděčné nejen Národní divadlo a česká hudba, ale i celý národ. Ve všech podrobnostech se o tom přesvědčíte, až přijedete a srovnáte také, co nedělal on a co dělali jiní, kteří dnes u nás zaujímají význačná i vedoucí místa. Zatím tolik. Na Vaše nové skladby, o jejichž úspěších se zatím můžeme jen dočítat, se nesmírně těšíme. Ale i to, co jsme mohli opět uslyšet ze skladeb již známých, a to v koncertech i v rozhlase, bylo vděčně uvítáno. Tím více se ovšem těšíme na Polní mši, kterou má Rafael Kubelík s Českou filharmonií oznámenu v abonentních koncertech na dny 28. února a 1. března 1946. A nové Divadlo 5. května (dřívější německé) slibuje po Novém roce "Hry o Marii". Teď tedy ještě i ty symfonie, koncerty, nové skladby komorní a ostatní, co vydala Vaše záviděníhodná plodnost. Mohla by Hudební Matice /Umělecké besedy/ počítat s vydáním Vašich písní? Prosím, nejste-li s nimi vázán jinak, pamatujte na nás. A hlavně brzy už přijeďte! /Psal Vám prý dr. (Václav) Holzknecht ve věci konservatoře: Dostal jste jeho zprávu ?/

Srdečně Vás z vlasti přes moře zdraví, šťastnou cestu a hezký pobyt v Paříži přeje a na brzkou shledanou upřímně se těší Váš Šourek

O čem si psali Otakar Šourek a Bohuslav Martinů 2. O čem si psali Otakar Šourek a Bohuslav Martinů 2.

Intenzita jejich vzájemné korespondence v průběhu roku 1946 a 1947 poněkud vzrostla, z roku 1946 jsou v tomto fondu doloženy dva dopisy Martinů, a sice ze 7. ledna 1946 a 15. února 1947, v nichž se Šourkovi zmiňuje o svém úmyslu pozvat Talicha k pohostinskému dirigování s Bostonským či jiným orchestrem do ciziny a o svém pedagogickém působení na Berkshire Music Centre. Líčí tu dále komplikace, spojené se svým zotavováním po úrazu hlavy z léta 1946, které způsobily oddálení jeho návratu do Prahy. Lituje také, že jeho článek, zaslaný do Prahy na paměť Vítězslavy Kaprálové nedopadl tak dobře, jak by si sám jako autor přál a doufá, že to bude moci v budoucnosti napravit. Otakar Šourek napsal v uvedeném období Bohuslavu Martinů čtyři dopisy, a sice 31. ledna 1946, 1. března 1946, 8. dubna 1946 a 24. ledna 1947, v nichž se rozepisuje o novinkách v pražském hudebním životě a lituje, že se skladatel nebude moci zúčastnit jako profesor kompozice slavnostního zahájení činnosti Akademie múzických umění.

Po únoru 1948 dochází mezi Bohuslavem Martinů a Ing. Otakarem Šourkem k přerušení písemného styku, jelikož žádný z nich nepatřil k zastáncům panujícího komunistického režimu, a tak se v době největších politických čistek a persekucí zřejmě chtěli oba vědomě vyhnout možným potížím: ostatně samotný Martinů, považovaný v té době za "renegáta a kosmopolitního odpadlíka" sotva mohl mít chuť udržovat s vlastí, která na něj zanevřela, další přímý kontakt.

Ing. Otakar Šourek byl nicméně příliš citlivou a vnímavou duší, než aby zůstal zcela netečným a chladným vůči skladatelově dílu, jež v éře budovatelských písní a vynucovaných schémat socialisticko-realistického hudebního programátorství v duchu ždanovovské estetiky muselo na všechny skutečné hudebníky působit jako zjevení z jiného světa. Nelze se tedy divit, že ještě v týž den, před vlastní pražskou premiérou 3. symfonie Bohuslava Martinů, kterou ve svém koncertě v Rudolfinu uvedl orchestr České filharmonie pod taktovkou Karla Šejny, zcela spontánně reagoval na to, co při dopolední zkoušce filharmoniků z díla vyposlechl a rozhodl se mu hned napsat. Hloubka bezprostředního hudebního účinku z živého poslechu skladatelovy symfonie mocně zasáhla jeho srdce:

V Praze dne 13. října 1949.

Vážený příteli,

Divíte se asi, kdo se to k Vám hlásí po tak dlouhém čase. Ale byl jsem dnes přítomen zkoušce České filharmonie, kde se hrála Vaše třetí symfonie, a ta mne tak chytila, že jsem si umínil napsat Vám hned po návratu pár řádek /ať už Vás třeba nestihnou - nevím, kde se právě touláte/. Tedy především: měl jsem opět velmi radostný a silný zážitek z Vaší geniální tvořivosti. Jaká je to zdravá a plnokrevná muzika, jak je to pracováno a vystavěno, jak to všechno krásně zní a hlavně, jaká je v tom povznášející prožitost až po tu vnitřní očistu v závěrech druhé a třetí věty! Mohu říci, že dirigent Šejna to dělal s láskou a provedl to, jak dovedl nejlépe, i když bylo lze se domýšlet, co by z toho byl vykouzlil přítel Václav. Jak se stále máte? Jste zdráv? Pracujete-li, na to se ani neptám, to se rozumí samo sebou. Rád na Vás vzpomínám a je pro mne vzácným svátkem, mohu-li slyšet nebo si zahrát některou Vaši skladbu. Přítel Šebánek byl tak laskav a daroval mi některé Vaše skladby vyšlé v Melantrichu a nedovedu Vám vylíčit, jak si na tom zakládám a jakou mám z toho radost. Vždyť mnoho-li se toho dnes objeví v naší hudbě dobrého a tam za oceánem tvoří velikán, jehož dílo jako skvělá propagace naší věci by mohlo být ostatním u nás příkladem, jak se dělá vskutku velké a při tom čistě české umění. /Nevím, čím to bylo, že jsem si při poslechu Vaší symfonie vzpomněl dnes několikráte na Dvořákova "Holoubka"/.

Co jste říkal odchodu Novákovu? Podle vyprávění jeho choti měl krásnou smrt. Angina pectoris, která ho trápila už po několik let, v posledním měsíci před smrtí ku podivu povolila, a tak mohl zase pilně chodit po výletech a procházkách ve skutečském okolí. Také poslední neděli byl na výletě a večer svěže se z něho vracel, vesele se zdravě se skutečskými občany, posedávajícími před domy. Ráno o půl páté se probudil, vzal svoji paní za ruku s otázkou "jak jste se vyhajala", řekl ještě že se dnes půjde vykoupat a - byl konec. Čistě novákovský styl, co? A tak nezmar J. B. Foerster, letos už devadesátiletý, zase přežil jednoho velkého konkurenta.

Snad Vás bude také zajímat, že Suk není dnes u nás v kursu. Rozhlas ho sice hraje, ale v koncertech se neobjevuje a pořadatelstvo letošního "Pražského jara" ho vyřadilo, poněvadž prý je autorem pochodu "Pod Blaníkem". Inu, trpěl hodně za života, musí trpět i po smrti. Ovšem, nezdolalo ho to za živa a nezdolá ho to ani nyní. Velikán zůstane velikánem, ať se jak chtí mění hesla dne.

Za svoji osobu se Vám musím pochlubit, že jsem se stal tchánem mladého skladatele Jarmila Burghausera, nyní také sbormistra Národního divadla. Je to velmi nadaný a inteligentní mladík a myslím, že to někam přivede. Napsal už několik vážných věcí a nyní právě dokončil operu "Lakomec", k níž text podle Moliéra mu napsal režisér Národního divadla Luděk Mandaus. Snad už se to bude v letošní sezóně někde dávat.

A ještě jednu zprávu, která Vás ovšem bude zajímat v prvé řadě (nevíte-li ji už od Šebánka). Talich, který v českých zemích je dosud vyřazen z činnosti, byl na přání Slováků ustanoven jakýmsi vysokým pánem přes hudební život v Bratislavě (Slovenská filharmonie, divadlo, Akademie múzických umění). Nastoupil tam 1. září a v nejbližších dnech vystoupí už s malým komorním orchestrem, s jakým to na celé čáře vyhrával naposledy v Praze. Mám v úmyslu jet si to poslechnout. K poslechu mám na Vás ještě prosbu. Společnost Antonína Dvořáka chystá k 110. výročí mistrova narození sborník prací o jeho zjevu a tu si Vás dovoluji poprosit, nezúčastnil-li byste se také nějakým příspěvkem. Thema i rozsah je Vám úplně na vůli a lhůta k dodání do února příštího roku. Četl jsem Váš příspěvek do sborníku o Vítězslavě Kaprálové (jaká škoda toho talentu!) a znovu si uvědomil, že jste skvělý mistr pera i v projevu literárním. Buďte, vážený příteli, té dobroty a napište mi laskavě zprávičku, můžeme-li s Vaším příspěvkem počítat. Předem vřele děkuji za ochotu.

Mnoho srdečných pozdravů přes oceán Vám posílá a na brzkou shledanou se těší přátelsky Vám oddaný Šourek

Ani nevíte, jakou radost mám z klavírního výtahu "Julietty". Škoda jen, že v ní chybí Váš podpis. Ale snad se i toho dočkám. (Dostal jste od řed. Šebánka moji novou knížku? Snad by Vás mohla zajímat, i když při ní jde o snůšku starších, po časopisech roztroušených prací).

Těžko říci, zda tento dopis Martinů obdržel, v každém případě se v popisovaném šourkovském archivu žádná písemná reakce od skladatele nedochovala. Konečným písemným svědectvím jejich kontaktu je korespondence, pocházející až z roku 1955. Poslední dopis Bohuslava Martinů, určený Otakaru Šourkovi, který se nám zachoval v rámci Šourkovy-Burghauserovy pozůstalosti, byl psán ve Vieux Moulin, 22. září 1955.

Vážený a milý příteli:

Děkuji Vám srdečně za Vaši zásilku a gratuluji k Vaší publikaci. Udělal jste mi velkou radost (,) jak knihami, tak i vzpomínkou na mne. Dopisy Dvořáka mne vrátily zpět domů a též do Ameriky a přinesly mnoho pro mne nového. Analysy bohužel nemohu čísti, protože z němčiny znám jenom Gute Nacht, ale já stejně nikdy analýsy nečtu, jen se podívám na noty. Přes to se obdivuji vaší práci a cením ji velmi vysoko. Mnoho na Vás vzpomínám a myslím (,) že se blíží doba k mému návratu mezi Vás. Je mi velmi líto Talicha, kterého jsem si vždy přál najíti u pultu (,) až se vrátím. Prosím vás užijte svého vlivu jej dostati z té nálady, jestli to není opravdu těžká nemoc. My máme schopnosti zvítěziti i nad nervy, je třeba jen chtít. My jej stále potřebujeme. Děkuji Vám za dopis a všechny vzpomínky. Snad brzo na shledanou. Srdečně Váš B. Martinů

Otakar Šourek 8. 12. 1955, v den skladatelových pětašedesátin, načrtl koncept dopisu, v němž mu blahopřál k jeho kulatému jubileu. Osmý den v měsíčním kalendáři mu rovněž připomněl datum narození Antonína Dvořáka, v jehož šlépějích podle pisovatelova názoru Martinů jde. Svoji gratulaci doplňuje posléze stručnou zprávou o dění na domácí scéně, že jejich společný přítel Talich stále se necítí tak zdráv, aby mohl veřejně vystupovat, a přes všechny domluvy přátel tvrdošíjně odmítá nejen veřejná vystoupení, ale i nahrávání na gramofonové desky. Informuje dále Martinů o své muzikologické a vydavatelské činnosti, zasílá mu dvě ukázky z produkce Artie a svůj dopis zakončuje následujícím způsobem: "Přeji Vám znovu dobré zdraví a hojnost úspěchů do dalších pětiletek a jsem se srdečnými pozdravy v upřímném starém přátelství Šourek."

Tolik subjektivní výpovědi dvou svědků o politických i čistě hudebních událostech doby nedávno minulé.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.