pondělí, 27. duben 2020

Nezemřu celý, něco zůstane. Životní cesta sbormistra Josefa Veselky

Napsal(a) 

Josef Veselka, foto archiv PFS Josef Veselkafoto: archiv PFS

Byl prvním řádným vysokoškolským profesorem a doktorem honoris causa jako sbormistr. Jeho hvězda nejvíc zářila v letech, kdy většina ostatních již pošilhává po spokojeném důchodu. Možná už se trochu zapomnělo, jak silná byla v době mládí Josefa Veselky sborová tradice a konkurence. Doloženo je nějakých 295 zpěváckých spolků. Přesto dokázal hledat a nacházet vlastní interpretační cesty. A ukázal, že i v nesvobodě je možné demonstrovat sílu a krásu evropské křesťanské kultury. Od narození Josefa Veselky uplynulo letos v březnu 110 let. Legendární sbormistr Pražského filharmonického sboru je do dnešních dnů velkou inspirací i přes rozevírající se propast času. Koho jiného pozvat ke krátkému ohlédnutí za osobností Veselky než jeho současného nástupce Lukáše Vasilka?

Pražský filharmonický sbor v pětaosmdesátileté historii profilovalo několik důležitých dirigentů. Přesto mezi všemi vyniká Josef Veselka. Co pro vás tento vynikající sbormistr zosobňuje? Velmi šťastné období sboru. Pražský filharmonický sbor pod jeho vedením zpíval velmi moderně – zvuk měl krásnou barvu a nebyl tolik rozvibrovaný jako u jiných podobných těles v té době. Stačí srovnat pár českých a zahraničních nahrávek, rozdíl je hned patrný. Veselka měl navíc dokonale propracovanou interpretaci úplně všeho, na co sáhl. Ve své době byl opravdu fenoménem a jeho práce budí respekt dodnes. Ovšem na druhou stranu je potřeba říct, že současný zvukový a interpretační ideál už stojí někde jinde.

Objevné byly Veselkovy průkopnické interpretace renesanční vokální polyfonie. Ty odpovídaly spíše pozdně romantické zvukové představě, ale patrně sehrály ve své době velkou popularizační úlohu. Mají takové koncepce svůj smysl i dnes? Ve své době a v československém prostředí to asi smysl mělo. Ale už tehdy muselo být docela zřejmé, že to „velkosborové“ pojetí renesance nebude správnou cestou. Tenkrát už totiž u nás bylo možné tuto interpretaci konfrontovat s Miroslavem Venhodou a jeho Madrigalisty, kteří v tom oboru byli daleko modernější. Dnes už mají Veselkovy nahrávky renesanční polyfonie spíš dokumentární hodnotu – ve smyslu čeho všeho lze dosáhnout v početném sborovém obsazení, jak lze velký sbor zkáznit a ovládnout. V tom je to rozhodně poučné i dnes, i když asi spíš pro odborníky než běžné posluchače vážné hudby.

, foto archiv PFS foto: archiv PFS

O Josefu Veselkovi bylo známo, že se neuměl přetvařovat. Jako sbormistr pracoval s řadou vynikajících dirigentů, byli však i tací, s kterými nesouhlasil pro jejich povrchnost a neznalost díla. Souzníte s takovou upřímností? Stoprocentně. Někdy je to opravdu o nervy, když sledujete ten marný boj mezi složitou partiturou a malým talentem obdařeným velkým egem. Je to pro mě vždycky naprosto nepochopitelné, obzvlášť když ta neschopnost ještě k tomu vychází i z lenosti, tedy nepřipravenosti. Kdybych si stoupl před sbor a neznal dobře to, co mám zkoušet, úplně bych se zhroutil. Nikdy bych si to vůči zpěvákům nedovolil, a vlastně ani vůči sobě. Párkrát se mi stalo, že jsem dostal noty, které jsem měl se sborem studovat, pozdě a nestačil jsem se připravit. Raději jsem pak zrušil zkoušku s tím, že potřebuju čas ke studiu, aby pak naše práce ve zkušebně byla efektivní a měla smysl.

Veselka velmi miloval latinu. Jak jste na tom s oblibou a užíváním tohoto „jazyka učenců“ vy sám? Latina je v podstatě obživa každého sbormistra. Nemůžete se jí vyhnout, ani kdybyste chtěl – i když ji zrovna nemilujete, je pořád s vámi. Ale to není můj případ. Pro mě je to dokonalý jazyk, ke zpívání skoro stvořený. Je ale fakt, že s latinou pořád znovu a znovu narážíte na nové problémy, hlavně s výslovností. Je totiž spousta způsobů a ty základní typy jsou navíc deformované tím, ve které zemi zrovna jste nebo hudbu jakého autora provádíte. Je to nikdy nekončící studium a nikdy nekončící rozhodování, jak to ve které skladbě uděláte.

Toto je pouze ukázka, kompletní rozhovor čtěte v Harmonii 4/20, kterou jsme pro Vás mimořádně zpřístupnili zdarma.

Milan Bátor

Profesí hudební pedagog, teoretik a kytarista, vystudoval Janáčkovu konzervatoř a Ostravskou univerzitu v Ostravě. Pochází z umělecké rodiny: bratr David je uznávaným básníkem, teta Božena Klímová patřila k výrazným polistopadovým spisovatelkám, známá byla i přátelstvím s australským prozaikem Alanem Marshallem (Už zase skáču přes kaluže). Zájem o klasickou hudbu jej provází od dětství. Je vášnivým sběratelem a posluchačem nahrávek klasické, jazzové a rockové hudby na nejrůznějších nosičích, jako hudební publicista dosud napsal několik stovek textů uveřejněných v různých českých i zahraničních médiích. Od roku 2017 spolupracuje s Českým rozhlasem Ostrava a Českým rozhlasem Vltava na tvorbě hudebních pořadů. Svůj bytostně existenciální zájem o hudbu ve všech jejích podobách vyvažuje aktivním hraním v komorních uskupeních a kapelách.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.