úterý, 15. červen 2010

Minovým polem

Napsal(a) 

Ne každá generace má to štěstí, že najde svého učitele. Pražští studenti hudební vědy a skladby jej nacházeli během posledních 20 let v Milanu Slavickém (7. května 1947 – 18. srpna 2009).

Ad fontes*

Milan Slavický byl skromný a bohatý. Vlastně jen jako vtip zmiňoval své rodinné dědictví: v kompozici byl „pravnukem“ jak Antonína Dvořáka, u kterého studoval jeden z jeho dědů Kamil Voborský, tak Leoše Janáčka, u něhož se zase vyučil ten druhý, Klement Slavický st. A po svém otci Klementu Slavickém ml. se stal skladatelským „vnukem“ Josefa Suka. Milan Slavický si ale na samém počátku našel vlastní řeč, osvobozenou od folklorismu předků a inspirovanou ikonickým skladatelem 60. let Miloslavem Kabeláčem: do pevné, dlouze gradované formy vkládal materiál z pevného intervalového výběru.

Dvě kapitoly z apokalypsy**

Milan Slavický byl pracovitý. Už v sedmdesátých letech se stal nejúspěšnějším členem slavného skladatelského rodu s mnoha orchestrálními provedeními v zahraničí. Založil rodinu v krásném vztahu se spolužačkou z hudební vědy Evou Hachovou. Nastoupil jako špičkový hudební režisér Supraphonu. Zběsilé pracovní tempo i nesnadnost žití v normalizačním bezčasí přetrhl první příchod rakoviny v roce 1980. Vyléčení definitivně odsunulo kariéru až za rodinu, víru a svědomí.

Cesta srdce***

Milan Slavický byl svobodný. Po celá osmdesátá léta se českou hudbou pohyboval ve zvláštní roli: byl skladatelem a hudebním režisérem na volné noze. Ve své režisérské práci zažil „zlatou“ nahrávací éru Supraphonu, ve které tehdejší tuzemská i zahraniční interpretační špička vybavila archiv vzorovými a občas dodnes jedinými českými nahrávkami základního repertoáru. Dvořákovo Requiem a Stabat Mater s Wolfgangem Sawallischem, Mahlerova Třetí a Osmá s Václavem Neumannem, komplet Hábových kvartetů se Stamicovci. Z 550 režírovaných CD Milan Slavický v těžkých chvílích nejraději vkládal do přehrávače sopránové sólo Gabriely Beňačkové z Dvořákova Te Deum.

Ich dien****

Milan Slavický byl moudrý. Začátkem 90. let se vrhl do veřejných funkcí. Zejména činnost v České filharmonii v letech 1992 až 1995 se ale nakonec ukázala být velkým lidským zklamáním, zakončeným druhým návratem nemoci. Veřejnou činnost poté stáhl – na akademickou půdu, kde osobní a politické půtky nehrály takovou roli. Po Petru Ebenovi přejal nejprve analytické předměty na FF UK a později i místo profesora skladby na HAMU. V učení – a to včetně přednášení za hranicemi v němčině, angličtině a francouzštině – se nakonec Milan Slavický „našel“.

I jeho útlá muzikologická činnost dospěla k nečekanému rozuzlení v roce 1995, když vydal monografii o Gideonu Kleinovi, jehož kompletní předválečné dílo se v roce 1990 náhodou našlo v půlstoletí netknutém kufru.

Requiem*****

Milan Slavický byl věřící. Když v roce 1999 zemřel jeho otec Klement, vrhnul se do své rozsahem i obsahem největší skladby. Requiem (2000/2001) zasáhlo premiérové publikum nečekaně a přímo. Po téměř tři desetiletí – možná i z potřeby vnitřního ukotvení uprostřed politicky nejistých dob – pracoval Slavický s nezměněným hudebním materiálem, který v této skladbě dospěl k symbolickému zakončení dlouhé etapy české hudby vyvěrající ze 60. let.

Od Requiem si Milan Slavický kladl už jen dlouhodobé úkoly, které nemohl splnit nikdo jiný. Chystal se k přednášení citlivých a konfrontačních témat (jako například hudba a politika ve 20. století), do kterých se mu dříve nechtělo. Začal psát paměti, které mohly přinést plno neznámých souvislostí z české hudby posledních dekád. Uspořádával pozůstalost svého otce, ve které objevil dva marné pokusy o klavírní koncert. Začal svůj vlastní, ale ani on jej nedopsal.

Porta coeli******

Milan Slavický byl noblesní a naslouchající. Ke konci života říkával, jak si ze všech nejvíce rozumí s třicátníky – s první generací svých žáků. Našel mezi nimi nejvíce nových přátel. Zanechal jim silné a zcela kompaktní skladatelské dílo. Ani jednou v něm neposloužil komunistickému režimu. A ve svobodné době ani jednou neklesl k úsměvným pokusům o „srozumitelnost“.

A Milan Slavický byl veselý. Neříkaly se vtipy o něm, vyprávěly se totiž jeho vtipy. Humor mu zůstal až do konce. Když se rakovina vrátila potřetí, vztáhl svůj život k oblíbenému formálnímu schématu ABACA, které po léta tak krásně kreslil na tabuli. „Rondo vzniklo teprve tímto [příchodem nemoci], přičemž první A (1980) bylo ostré a dlouhé, druhé (1995) celkem mírné a teď tedy uvidíme – vzhledem k vyváženosti formy se dá čekat spíše ráznější charakter... Mohu prohlásit, že coby starý mazák, který tímto minovým polem běží potřetí, má silné napojení vzhůru, zasadil strom, postavil dům, vychoval dítka vlastní a poučil další a něco sepsal a tak a není nikomu nic dlužen, se na tu událost dívám v klidu a věcně, skoro zvenčí – uvidíme.“

* Ad fontes , úvaha pro smyčcový orchestr (1989)

** Dvě kapitoly z Apokalypsy pro velký orchestr (I. Ohnivé jezero – II. Nový Jeruzalém, 1995)

*** Cesta srdce , příběh pro housle, dechové a bicí nástroje, celestu a harfu (1978)

**** „Ich dien“, meditace pro komorní orchestr (1995), CD Studio Matouš

***** Requiem pro mezzosoprán, baryton, sbor a orchestr (2000/2001)

****** Porta coeli , symfonická vize pro velký orchestr (1991)

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.