Ve středu 10. prosince si připomene celý kulturní svět nedožité 100. narozeniny francouzského skladatele Oliviera Messiaena. Dnes už není pochyb o tom, že patří k největším a nejoriginálnějším osobnostem hudby 20. století. Důkazem je jeho rozsáhlé a zcela osobité dílo, které stylově navazuje na francouzskou tradici (zejména na pozdního Debussyho), obohacuje se inspiracemi z gregoriánského chorálu, melodiky a bohaté rytmiky exotických kultur (staré řecké, indické, javánské, černošské či jihoamerické hudby), do které transformuje zvuky přírody, především různorodý zpěv ptáků (Messiaen ho celý život na vědecké úrovni ornitologa po celém světě studoval a nejrůznějším způsobem zpracovával). Geniální přetavení těchto rozdílných kompozičních podnětů v jednolitý celek, který má řád, v jehož rámci se lze svobodně pohybovat – to je charakteristické Messiaenovo pojetí hudby, které navíc chápe jako komunikaci s Bohem a přírodou.
Je zajímavé, že i když Messiaen kompoziční školu v tradičním slova smyslu nikdy nezaložil, je dnes již zřejmé, že po Arnoldu Schoenbergovi přicházely nejdůležitější podněty rozvoje nové evropské hudby právě od něho. Jeho žáci – mezi nimi jsou takové rozdílné individuality jako například Pierre Boulez, Karlheinz Stockhausen, Iannis Xenakis, Henryk Mikołaj Górecki, Gérard Grisey, Tristan Murail, Toru Takemitsu, George Benjamin – u něj objevili podněty pro vlastní, zcela individuální rozvoj, na mistrově díle nezávislý. Stockhausen jednou žertem, ale výstižně označil svého učitele jako rozžhavený alchymistický tyglík , ve kterém se nové i dávno zapomenuté a cizokrajné substance přetavují spolu se vším známým a běžně používaným do nových tvarů a kvalit.
Komponování bylo pro Messiaena, jako pro hluboce věřícího člověka, aktem víry a vynalézáním nových způsobů pro vyjádření této víry, nikdy nebylo pouhou seberealizací, tím méně propagací vlastních teorií. V tomto smyslu je Messiaenovo chápání umění a světa nečasové a blíží se východní spiritualitě, stejně jako výrazně aditivní a vrcholně statická forma jeho skladeb.
Exotičtí ptáci byli první skladbou, kterou jsem od Messiaena slyšela. Nejprve z rádia a pak živě při Messiaenově první návštěvě Prahy (v roce 1965). Široké spektrum barev a rytmů – to byl úplně nový svět. Když se mi na podzim 1968 podařilo přes CKM dostat poprvé do Paříže a navštívit Sainte Trinité, kde Messiaen fantastickým způsobem improvizoval, bylo rozhodnuto: „U tohoto Mistra bych chtěla studovat!“
Nepodařilo se mi to hned, ale měla jsem štěstí, za dva roky jsem vyhrála konkurs na stipendium francouzské vlády, přerušila aspiranturu na AMU a můj dávný sen se mi splnil. Nebylo lehké se dostat do 
Messiaenovy třídy na pařížské konzervatoři, měl opravdu přeplněno. Ale na osobní přímluvu tehdejšího kulturního attaché Henri Ehreta mne 21. ledna 1971 přece jen přijal. Se zájmem a svou příznačnou laskavostí si prohlédl mé skladby, zeptal se, co chci v Paříži komponovat (právě jsem začala novou orchestrální skladbu Spleen – Hommage a Charles Baudelaire , líbil se mu barevný projekt i tónový materiál), tak jsme se domluvili, že budu chodit každý čtvrtek ráno do „Salle Gounod“ spolu s ostatními do jeho vyhlášené „Classe d'analyse“ a poté si určíme individuální konzultace. Souhlasil i s mou stáží v experimentálním studiu Centre Bourdan, které vedl Pierre Schaeffer.
Čtvrteční setkání s „Maîtrem“ (tak jsme ho oslovovali) patřila k těm nejkrásnějším a nejpřínosnějším zážitkům z mého pařížského pobytu. S jakou láskou, něžností, pokorou a zároveň muzikantským nadhledem hrál a rozebíral Mozartovy klavírní koncerty! Dokazoval na nich Mozartovu jistotu a samozřejmost ve výběru prostředků, jeho „andělskou“ genialitu. Říkal: „Mozart je 'andělský', ano, protože má jistotu samozřejmosti. Andělé vidí samozřejmost. My, my pochybujeme o všem. Ale on viděl a věděl.“ (Myslím, že Messiaen také věděl, protože se ve svém stylu pohyboval naprosto suverénně.)
Jak zvláštní a nenásilnou formou uměl prezentovat a analyzovat Edgara Varèse (Ionisation, Intégrales ), Ligetiho (Lontano, Requiem ), Stockhausenovy Gruppen a Klavierstücke …, novější skladby Johna Cage, Luigi Nona, André Joliveta či Iannise Xenakise (Eonta, Kraanerg ) i jiné, tehdy čerstvě publikované skladby. Z romantiků jsme poslouchali a rozebírali Mendelssohna a Wagnera. Nezapomenutelný byl Tristan a Isolda , zejména 3. dějství, kde Messiaen vykládal o symbolu a symbolice v souvislosti s užitím určitého nástroje (zde anglického rohu), jeho specifické až magické barvě symbolizující smrt. Když se před polednem objevil opravdový Tristan – Tristan Murail, mladý francouzský skladatel a dirigent, též Messiaenův žák – přenesli jsme se okamžitě do současnosti, poslouchali a sledovali v partituře jeho novou orchestrální skladbu.
Kdo tenkrát v roce 1971 studoval v Messiaenově třídě? Z Francouzů to byli Gérard Grisey, André Bon, Jacques Petit, Michele Foisson, již zmíněný Tristan Murail a ještě další, jejichž jména jsem už ale zapomněla. Messiaenovým miláčkem byl řecký skladatel Georges Couroupos. Na jeho opětovanou žádost rozebíral Messiaen zcela výjimečně na poslední červnové lekci svou skladbu Sept Haikai . Vykládal o své návštěvě v Japonsku, o japonských specialitách a zvláštnostech, pak hlavně o ptácích a principech gagaku. To nám pustil i originální japonskou desku a ukázal noty. Dodnes si pamatuji zvuk zvláštního bicího nástroje „kakko“. Tenkrát jsem si vzpomněla na svého českého učitele – a Messiaenova vrstevníka – Miloslava Kabeláče, který se inspiroval u stejných či podobných zdrojů.
Vedle dvou Arabů přišel občas k Messiaenovi i Vietnamec Nguyen-Thien Dao, s obrovskými deskami, ve kterých měl své partitury kreslené na blanách a vyzýval Messiaena na skladatelský „duel“…, krásná Solange Ancona, jejíž skladby jsem slyšela na festivalu v Royan. Od března se přidal i slovenský skladatel Jozef Sixta z Bratislavy, který měl stejné stipendium jako já.
Messiaen si mne oblíbil i přesto, že jsem s ním občas nad partiturou svého „Spleenu“ bojovala. Neměl rád aleatoriku a já ji na určitých místech potřebovala, grafická notace se mu z výtvarného hlediska 
líbila, ale raději by tam viděl do posledního detailu vše vypsané.
Messiaen jako pedagog byl opravdu jedinečný. Nikdy nevnucoval sebe a neměl rád, když ho někdo napodoboval. S úžasnou trpělivostí se snažil vcítit do stylu a záměru každého žáka, vážil si osobitých projevů v koncepci i v malém detailu, dovedl povzbudit, pochválit, vedl k samostatnému myšlení a práci. Nikdy nezesměšnil žáka před ostatními, dělal spíš sám sebe nejapným a nechápajícím, vynutil si tak několikeré opakování a vysvětlení sporného místa, a tak upozornil autora na nějaký ten zádrhel. Měl velký smysl pro humor a rád se smál. Dovedl bezvadně imitovat různé nástroje, zejména lesní roh. To jsme se smáli všichni a žadonili o opakování.
Zajímavé byly občasné návštěvy bývalých Messiaenových žáků, kteří předváděli své nejnovější skladby či teoretické práce. Vzpomínám si na Luciana Beria, který přišel s celým štábem italské televize a pozval nás na koncert, nebo na Tonu Scherchen, která nás kromě svých skladeb seznámila i s principy staré čínské hudby.
Konfrontace tradice a současnosti, kamarádská atmosféra, otevřené diskuse o předváděných skladbách či novinkách na koncertech, gramofonových deskách, vydaných partiturách…, to tvořilo specifickou atmosféru, prozářenou moudrostí, tolerantností a láskou našeho Maîtra.
Messiaen občas pozval vynikající interprety, zejména dechaře, a ti nám předváděli nejnovější techniku a způsoby hry na své nástroje. Nezapomenutelný byl Pierre Artaud, který přinesl všechny druhy fléten (od pikoly po basovou), předváděl flažolety, pizzicata, různé typy dechu, staccat, multiphonics, rychlé pasáže… Bylo to inspirující. Při každé takovéto návštěvě jsme se mohli na cokoliv zeptat, eventuálně okamžitě si napsat a vyzkoušet své vlastní nápady a různé efekty. Messiaen předal autoritu a vedení hostovi, stal se jedním z nás a patřil k těm nejzvídavějším.
Snad právě tato zvídavost, nesmírná pracovitost, poctivost, důvěra a láska jsou nejcennější lidské vlastnosti, které jsou zároveň i základem osobité umělecké tvorby.
Zajímat se, neustrnout, věřit sobě i druhým – to bychom se měli od Oliviera Messiaena učit všichni.
