Slovenská skladatelka Ľubica Čekovská sedí ve své bratislavské pracovně, kde vznikají její kompozice. Kousek opodál je klavírní křídlo, které kdysi stálo i v domácnosti Milana Lasici a Magdy Vášáryové. Náhle se v záběru objeví huňatý kocour a skladatelka se smíchem vysvětluje: „Snažím se, abych komponováním nikoho v rodině neobtěžovala. V pracovně jsem zavřená pouze se Spikeyem, věrným společníkem. A když zpozoruji, že odchází, je to signál, abych si také dala pauzu.“ Kromě klidného zvířete je v záběru kamery vidět velký sešit se svázanou partiturou nové opery Here I am, Orlando, kterou 14. června uvede brněnská Janáčkova opera ve světové premiéře.
Rozhovor redaktora Harmonie Juraje Gerberyho s Ľubicou Čekovskou jsme přinesli v tištěné Harmonii v květnu 2024.
JG: Musím se nejdříve zeptat, jak nápad zkomponovat Orlanda vznikl.
ĽČ: S Jirkou Heřmanem se znám z krásného desetiletého období spolupráce v umělecké radě Pražského jara. Nejednou jsme si tehdy říkali, jaké by to bylo spolupracovat na opeře. A když už nějakou dobu zastával post uměleckého šéfa opery v Národním divadle Brno, nabídl mi zkomponovat pro jeho soubor dílo na námět románu Virginie Woolfové. Nebudu zastírat, že až do toho momentu jsem tu knihu nečetla. Hned jsem se ale do čtení pustila a text mě zaujal svou neobvyklou stavbou. Pochopila jsem, jak silný příběh nabízí.
Co na něm oceňujete?
Odvážné, chytré, trefné! S jakým nadhledem je ten román napsaný! Autorka si umí dělat legraci i ze sebe sama. Mnoho odkazů směřuje k ženství a každý, kdo si ten román přečte, cítí, že bez Woolfové by pojem ženy, jak ji dnes vnímáme, nebyl takový, jaký je. Ten genderový aspekt románu se projevuje například v rozdílném postavení muže a ženy, což bylo v minulosti ještě výraznější. Práva nezadané ženy ve viktoriánské době se právům mužů ani nepřibližovala. Ale především nás Woolfová zahrnuje touhou tvořit. Mě osobně to náramně oslovuje, protože ano, každý musí nejdříve vyřešit praktické okolnosti naší každodennosti, třeba i to, aby moje dvě děti nebyly bez večeře. Ale ten neuvěřitelný zápal pro tvorbu, to cítím stejně jako Woolfová. Přesně jí rozumím.
Dostala jste hned k dispozici libreto Viktorie Knotkové?
To ještě nebylo napsané. Vznikalo na základě pravidelných diskusí a v širokém dialogu mezi Viktorií, Jirkou, mnou a dramaturgyní brněnské opery Patricií Částkovou. V tomto složení jsme se potkávali pravidelně každý pátek. Ale bohužel jen online, protože hned do začátku společného projektu nám vpadla korona. Je skvělé, že jsem mohla být už u zrodu samotného libreta.
Když popisujete spolupráci tvůrčího týmu, působí to jako poctivý přístup. Neovlivňujete pouze hudbu, ale v diskusi i výchozí dramaturgické struktury textu. Jak moc důležité je pro vás být u zrodu těchto základních principů operního díla?
U opery znám pouze tento přístup.
I v případě mých dvou předchozích oper jsem spolupracovala s libretistkou, byla jsem u tvorby textu. To se pak cítím jako doma v županu, přesně vím, kam jsme co dali a jak s tím chceme zacházet. Jako skladatelka chci, a vlastně musím rozumět každému aspektu textu. Spolupráce na tvorbě libreta však neznamená, že nebudete mít připomínky, které vyvstanou během komponování. Někde jsem potřebovala něco ubrat, jinde zase zopakovat. Viktorie mi byla velmi nápomocná. Ten společný souzvuk a pocit jízdy na stejné vlně s libretistkou a dalšími autory konceptu je pro skladatele velmi podstatný.
Proč jste se rozhodli pro angličtinu?
Je to příběh z Anglie a předloha je v anglickém jazyce. Viktorie a její jazykové schopnosti jsou zárukou skvělého výsledku. V průběhu přípravy jsme byli svědky, jak je do toho příběhu ponořená, jak hluboce mu rozumí a jak moc ji v jejím životě provázel. Stejně přirozené mi přišlo komponovat Impresária ze Smyrny v italštině, jelikož je to komedie Carla Goldoniho.
Jaký rozdíl cítíte, když stojíte na začátku komponování opery na italské a na anglické libreto?
Mojí velkou láskou je Leoš Janáček a jeho koncept Nápěvků mluvy. Každý jazyk má specifickou fonetiku a ta mě jako skladatelku inspiruje, propisuje se do kantilény zpívaných partů. Abych ji co nejvíce dostala do ucha, nechávám si třeba rodilým mluvčím namluvit libreto, postupovala jsem tak i u Impresária. Tento hlasový projev pak značně ovlivní moje uvažování o melodii. Angličtina mi jako jazyk libreta velmi vyhovuje. Přiznávám ale, že jsem kvůli naprosté jistotě ohledně přízvučných a nepřízvučných slabik konzultovala se dvěma rodilými mluvčími. Obecně konzultuji ráda a hodně. Třeba u opery Dorian Gray to byl režisér David Pountney, který je současně skvělým dramaturgem. On mi pomohl, abych příliš nelpěla na racionální a intelektuální povaze operního díla. Opera musí dýchat, musí přesvědčovat, že je živá.
Orlando představuje bezpochyby zlom v literatuře nejenom znázorněním ambivalence citových preferencí, ale i způsobem vyprávění, kdy autorka míchá styly ukotvené v různých epochách, klade je vedle sebe a zároveň si z toho dělá legraci. Nelákalo vás stejným způsobem uvažovat o hudbě? Citovat různé epochy a pokusit se o ten zmiňovaný nadhled a humor?
Ano, přesně tak. Začnu humorem. Román je plný humorných situací. Jejich nositelem bude v opeře například arcivévoda Harry, což je vlastně arcivévodkyně Harriet, která uháněla Orlanda, když byl ještě muž. Ale k tomu prolínání stylů. I z textu cítíme renesanci, baroko, romantismus i moderní dobu. To mě inspirovalo k nalézání čehosi archaického, co se projeví třeba jako hudba připomínající neobaroko. Jelikož cestujeme v čase, budeme cestovat i v hudebních epochách. Snažila jsem se uchovat si svůj rukopis, který znají posluchači například z Doriana Graye, ale na druhé straně jsem chtěla zprostředkovat i vůně dálek, třeba těch istanbulských.
Ten příběh se odehrává v rozmezí více než tří staletí.
Ano, další důležitou kvalitou románu je plynutí času. Hodně jsme se soustředili na srozumitelnost časové posloupnosti. Nechtěli jsme ten příběh zamlžovat nejistotou. Ta základní časová báze přítomnosti se odehrává v soudní síni a podstatným prvkem, a to i hudebním, jsou hodiny nebo časostroj, který nám pomáhá orientovat se v příběhu. Nad jeho rámec jsme připsali dvě role: soudce a zapisovatelku. Chceme jejich prostřednictvím uskutečnit vhled do našich myslí, kdy se dopouštíme soudu jen na základě prvního dojmu. Nakonec ale soud přinese velké vystřízlivění.
V obsazení figurují v hlavní roli mezzosopranistka Markéta Cukrová a kontratenorista Maayan Licht.
On je ve skutečnosti sopranista. Opravdu vládne rejstříkem sopránu.
To je určitě neobvyklé řešení. Jak budou jednu postavu znázorňovat dva zpěváci?
Jedním z podstatných momentů toho románu je samozřejmě proměna Orlanda na ženu, k čemuž dojde téměř mimoděk bez nějakého hlubšího vysvětlování. Obsazení dvou zpěváků souvisí právě se zmiňovanou proměnou. Mezzosopranistka a sopranista mají každý vlastní part, někdy bude dominantnější jeden, jindy druhý, a budou i situace, kdy je uslyšíme najednou. Zde se projeví jedna nesmírně pozoruhodná skutečnost, a to že hlasy těchto dvou konkrétních protagonistů mají něco velmi příbuzného, v jisté poloze se potkají v přitažlivém hlasovém průniku.
Jistou představu o díle, které budeme moci poprvé slyšet v červnu, může dát nástrojové obsazení.
Akustika Janáčkova divadla je velmi štědrá. Mám proto radost, že mi divadlo vyšlo vstříc a umožnilo větší než standardní obsazení orchestru. Máme zdvojené dřevěné dechy, čtyři lesní rohy, tři trubky, tři pozouny, tubu. Mám ráda perkuse a ty dostanou hodně prostoru. V jedné scéně bychom pak chtěli mít sedm kontrabasistů na scéně. Důležitou roli bude mít cembalo, nástroj, který snoubí staré s novým.
Každé uvedení nové opery je v našich podmínkách velkou oslavou. V případě zmiňovaného Impresária se však tato radost mohla mísit se zklamáním. Jednak jste přišla o uvedení v Essenu, které měl provést Tomáš Netopil a kvůli koroně na to nedošlo, a jednak v Bregenzu a v Bratislavě operu uvedli ve zkrácené verzi. V Bratislavě si navíc operní obec stěžovala, že proběhlo pouze jedno uvedení. Jak jste se s těmito okolnostmi vypořádala?
Je to jistě velká zkouška pokory. V Bratislavě se báli, že na současnou operu nebudou chodit diváci. Musela jsem se s tím smířit. Pak ale přišlo velké překvapení, když Slovenské národní divadlo nasadilo Impresária dvakrát letos v lednu a sál opery byl dvakrát plný! Ta Goldoniho předloha je také dneska hodně aktuální. Impresário dává pokyny, aby sólisté zpívali najednou všichni přes sebe nebo aby zpívali pod vodou. Vidíme v ní, že umění a kulturu chtějí řídit lidé, kteří jí pramálo rozumí, nebo dokonce mají nekalé úmysly. Korona také znemožnila uvedení Doriana Graye v Eduard-von Winterstein Theater v Annaberg-Buchholzu v Německu. Bude uvedena v němčině, ale až v přespříští sezoně. Teď žiju Orlandem. Na každou cestu do Brna se tak těším! Byla to nádherná práce od začátku do konce. Řekla bych, že to byla práce na jeden dech. Nemůžu se dočkat, až to uvidím a uslyším na scéně!
