Rozhovor s Lesliem Howardem během jeho přípravy na recitál ve Stavovském divadle, připsaný vedením Národního divadla 27. ledna 247. výročí Mozartova narození, poodhalil, že je britský pianista mimo jiné také znalcem českých oper. To by však bylo téma na jiné povídání. Zůstali jsme u Mozarta a u Liszta, které přijel do Prahy zahrát.
Jak se cítíte ve Stavovském divadle s jeho geniem loci? Krásné místo na hraní, cítím zde něco nepopsatelného. Stává se to samozřejmě ve všech budovách s dlouhou historií. Podobně, jako když člověk poprvé hraje v Carnegie Hall nebo třeba v nějakém slavném divadle – v La Scale… Takových míst – a divadel, kde účinkoval Mozart osobně – se mnoho nedochovalo, nebo jsou úplně proměněná, že se už ani nedají poznat. Ve Stavovském divadle je navíc skvělý zvuk. Stejně jako ve starých koncertních síních, které mají rovnou podlahu, jako je třeba vídeňský Musikverein nebo londýnská Wigmore Hall.
Není to přece jen neobvyklý pocit mít recitál na divadelním jevišti? Není to pro mě vůbec nijak zvláštní. Mám naopak takové příležitosti moc rád. Samozřejmě záleží hodně na tom, v které části světa jste, ale třeba v Itálii je to zcela běžné. Je tam plno divadel o něco menších než zdejší, i pár větších. Pasuje to k touze mít i koncert jako spektákl. Samozřejmě je ale těžké hrát v divadle postaveném hlavně pro mluvenou řeč, tam bývá příliš suchá akustika. Ovšem hlediště určené pro hudbu – to je skvělé místo ke koncertování! Také zákulisí v divadle bývá mnohem příjemnější než v koncertním sále a lidé organizující koncert přívětivější.
Mají Mozart a Liszt podle vás vůbec něco společného? Ano, mnoho. Mozart byl ve své době nejnadanějším hráčem na klávesové nástroje. Hodně cestoval po Evropě. Mozarta ukazovali jako hračku. V jeho životě je však přítomna velká osamělost – neměl nikdy ani školní kamarády. Totéž Liszt. Měli kolegy, ale žádného skutečného přítele. Liszt na tom byl ovšem lépe sociálně. Ale mnoho je spojuje. Například i to komponování založené na hudbě někoho jiného. Od Mozarta se ale takových skladeb, pravda, mnoho nedochovalo, patřily k věcem, které dělal bez rozmýšlení, jako improvizace.
Co hledáte a nacházíte v Mozartově a Lisztově hudbě? Virtuozitu? Ani ne. To není hlavní téma. Pravda je, že Mozart se smál, když lidé hráli špatně. Zachovalo se pár vyjádření, z nichž lze usuzovat, že opravdu technicky neměl žádné problémy, že při hře dokázal klidně ještě konverzovat. Liszt byl samozřejmě dál v odhalování technických možností nástroje, ale třeba tyhle mozartovské fantazie nejsou až tak těžké, to není ten velkolepý rozměr a sazba. Pokud jsou někde nějaké těžké pasáže, je jasné, že je Liszt hrál mnohem lehčeji. Ovšem třeba transkripce z Mozartova Requiem jsou psány o dvacet let později. Chtěl naznačit zvuk celého orchestru a sboru a je evidentní, že to psal pro modernější klavír.
Váš Liszt, kompletní pořízení jeho klavírního díla – to bylo na zápis do Guinnessovy knihy rekordů. Kolik těch CD vlastně bylo? Čtyřiadevadesát? Původně ano, pak byla jedna bonusová a loni jsem natočil ještě jednu další.
Z nových objevů? Ano. Lidé na mě byli po celá léta velmi laskaví. Posílali a posílají mi všelicos, co se najde, i kdyby to byly třeba jen dvoutaktové fragmenty a podobně. Občas to je významné, občas to důležité není… Také jsem strávil spoustu času studiem manuskriptů uložených ve Výmaru. Je tam v katalogu Lisztových skladeb řada věcí špatně evidovaných. Uvedeny jsou třeba jako skica. Ale při bližším pohledu zjistíte, že to není žádná skica, ale že to je zkratkovitý úplný zápis. Takhle jsem například natočil celý cyklus Zigeuner Epos . Nebo tam bylo cosi, co je údajně kopie náčrtů ke 2. klavírnímu koncertu . Díval jsem se na to – ale to byl druhý klavírní koncert. Kompletní sólový part. Ovšem v rané verzi. Bez orchestru. To byla nejdůležitější věc, co ve Výmaru měli! A nikdo se nikdy pořádně nepodíval, co přesně tam je!
Pokračuje se v objevech? Ano. Už teď je jasné, že desek bude devadesát sedm.
Narážíte na překvapení? Už jsem předtím například nahrál něco ze skicáře, co bylo dobře čitelné. Zbytek se zdál být chaotický. Ale nakonec se přišlo na to, že uprostřed skicáře byla ještě kompletní Mše pro mužský sbor a varhany !
Máte něco konkrétně vyhlédnuté? Existuje mnoho hudby, o které víme, že ji Liszt napsal a hrál, je zmiňována v programech, ale my je natočit nemůžeme. Je v tom třeba transkripce na předehru Egmont . Dal ji asi jedné ze studentek. Nevím, kam se to později podělo.
Takže nelze říci, že je projekt uzavřen. Opravdu to není možné říci. Také existují skladby, které se někde objevily v aukci a jsou nyní v soukromých rukou. Musí se počkat, než majitel zemře, a doufat, že se rukopis dostane zpět na trh a že se podaří udělat si z něj kopii. Jednu skladbu takhle postrádám od roku 1987. Třicet čtyři stránek rukopisu Fantazie , kterou Liszt napsal v osmnácti. Mám kopii jen devíti stránek. To je zrovna jedna z hlavních věcí, která mi chybí. Nebo Fantazie na Rule Britannia , kterou hrál mnohokrát v Anglii. Takže je pořád šance postoupit dál. – Ale dělám i jiné věci. V prosinci chci točit klavírní koncerty Antonína Dvořáka a Vítězslava Nováka. To je mimochodem krásný kus a nikdo to nehraje.
Vzpomenete si, jak vznikl lisztovský projekt? Z vaší iniciativy, nebo jako nápad firmy, která hledala v postupující krizi nahrávacího průmyslu zajímavý repertoár? Projekt začal ode mne. Před rokem 1986 jsem pořádal program sestavený z deseti recitálů. Nehrál jsem tehdy transkripce, ale všechny mně tehdy známé důležité Lisztovy původní skladby. To byl výroční rok. Udělal jsem tehdy pro Hyperion jednu nahrávku. Firma kolem toho chodila jako kolem horké kaše. Uvažovalo se o šesti deskách. Udělali jsme dvě další, dostaly cenu. A tak se nakonec rozhodli: bude asi dobré udělat vše, celý komplet. Neměl jsem tehdy představu. Odhadl jsem nepřesně minutáž. Myslel jsem, že půjde tak o čtyřicet CD. Ale ani o něco později jsem ještě neměl představu, kolik nakonec bude různých verzí a podobně, kolik se toho budu učit.
Uvádíte všechnu natočenou Lisztovu hudbu také koncertně? Pravda je, že koncertně více verzí nějaké skladby nehraju. To je hrozně náročné na paměť, snadno se sklouzne, takže jsem se zpaměti učil jen jednu z verzí pro koncerty. Ale velmi tvrdě jsem se snažil, aby výsledný zvuk při natáčení nebyl přesně takový, jaký prozrazuje, že je nějaká skladba hrána jen ve studiu a že vlastně nikdy nezazněla veřejně. Takových projektů je hodně. Chtěl jsem být jiný.
Není vám líto, že jste zřejmě výhradně a velmi spojován právě s Lisztem? Doufám, že to tak zcela není a dělám vše pro to, aby to tak nebylo. Ale je pochopitelně těžké nebýt tak vnímán, když je za mnou tolik práce na Lisztovi. Vždyť je to větší objem hudby než Schubert, Chopin, Schumann, Mendelssohn a Brahms dohromady.
To se zdá těžko uvěřitelné. Není divu. Ale jeho tvůrčí život byl dlouhý a byl velmi pilným skladatelem. Psal šest hodin denně. Začal v jedenácti letech a pokračoval dalších 64 let. Vezměte si, že Schubertův aktivní kompoziční život trval 16 let. A co toho napsal. Liszt vydělával rovněž dost peněz. Ale také mnoho utratil. Jezdil vždy v první třídě, pobýval v palácích, nikdy neměl špatné ubytování… Byl to dost jiný charakter v porovnání s většinou autorů klasicko-romantické periody.
Není orientace na Liszta omezením? Ani ne, uvědomte si, že pokud chcete hrát Liszta, musíte velmi dobře studovat Schuberta, vždyť hned devět desek je se schubertovskými transkripcemi; musíte také velmi dobře prostudovat Beethovenovy symfonie, Mozarta…. Jeho transkripce jdou zpět až někam k renesanční hudbě a na druhou stranu ke žhavé současnoti. Transkriboval i hudbu autorů mladších než on sám. – A navíc v Londýně hraji také mnoho další klasické hudby s Beethovenovým triem, takže zdaleka nejsem pohlcen jen Lisztem. A vezměte Mozarta, kterého taky hodně hraju. Vykazuje mimochodem fenomenální porozumění životu, lidským vztahům a chování.
Máte Mozarta hodně rád? Přesně tak. Natočil jsem přes devadesát kompaktních desek s Lisztovou hudbou, ale stejně mám jako svého nejoblíbenějšího skladatele nejraději Mozarta! Opravdu.
