Hudba jako náboženské umění

V roce 1982 si Sbor katedrály v Reykjavíku objednal od islandského skladatele Hjálmara Ragnarssona dílo na náboženský text. Ragnarsson krátce předtím zkomponoval velmi dramatické sborové dílo na úryvky textů ze Starého zákona – Canto , jehož součástí je při živém provedení pohybová a světelná složka a jímž autor na mentální rovině reagoval na masakr civilistů, k němuž v té době došlo v Libanonu. Dílo bylo přijato jako politický, protiválečný manifest, na Islandu vzbudilo velkou pozornost a vyvolalo živou diskusi na téma hudby jako politického umění.

Zakázku od Sboru katedrály v Reykjavíku přijal skladatel jako možnost ponořit se hlouběji do nitra a prověřit svou víru – nebo spíše ne-víru, jak sám říká. Rozhodl se zhudebnit archaický latinský text Gloria a pokusit se tím o introspekci – opak extrovertní zkušenosti, kterou reflektoval a podstoupil v Cantu. Bylo to „tiché Gloria, komentář člověka, který pochybuje o stavu tohoto světa … přišli jsme o víru, ale možná že ji potřebujeme, a touto hudbou jsem se pokusil vyjádřit tuto potřebu víry … je to postoj, který se nezaujímá snadno a ani se snadno nepřijímá…“ Skladba Gloria se dočkala opakovaných provedení na Islandu a byla zařazena i na program Severských hudebních dnů v Kodani v roce 1984.

V roce 1987 dostal Hjálmar Ragnarsson, který působí současně rovněž jako sbormistr, příležitost řídit hodinový koncert špičkového sboru Hljomeyki na letním festivalu pořádaném katedrálou ve Skálholtu na jižním Islandu. Skálholt byl po osm století biskupským sídlem a je to jedno z nejvýznamnějších míst islandských dějin. Skladatel pro tento koncert zhudebnil další část mše – Credo, pro něž použil latinský text nicejského vyznání víry (běžně používaného v západní křesťanské liturgii). Kdybychom si odmysleli text, který samozřejmě poznáme po několika slovech, a měli z poslechu rozpoznat zaměření nebo charakter hudby, málokoho by asi napadlo přisoudit jí nějakou spirituální funkci, hledat v ní mši – natož Credo! Ragnarssonovo zpracování vyvolává efekt nervozity, nevyrovnanosti, téměř jako by se skrze text proslovovalo něco potlačeného, co se ani proslovit nechce – jako by proti (skladatelově) vůli.

Předmětem této úvahy budiž tedy v podstatě otázka funkce, funkčnosti hudby.

Uvažováno bez mešního, liturgického, rituálního kontextu je Ragnarssonovo Credo (které mi poskytlo prvotní impuls k této úvaze) pěkná, nápaditě napsaná hudba. Hudba, která má solidní stylovou a řemeslnou oporu, je více či méně originální – tedy není eklektická a když ji slyšíme, neříkáme si, dobrá, ale hudba toho či onoho tvůrce, kterou připomíná, by byla přece jen lepší – a je třeba i do určité míry nějak poutavá – nechci-li říci zábavná, což bych v případě inkriminovaného Creda klidně říci mohla. Na druhé straně stojí funkce hudby, která je v případě mešního ordinaria už nějakých – téměř dva tisíce let – daná.

Credo je považováno za nejniternější z pěti částí mešního ordinaria – je to vyznání víry pronášené v první osobě jednotného čísla. Je to zároveň odkaz k naprosto samozřejmému postoji ke křesťanskému náboženství (možná bych měla uvést spíše – k náboženství, a to k náboženství křesťanskému – zejména západnímu; ve východní liturgii je také vyznání víry, ale variabilnější).

Od časů, kdy známe mši jako nejen rituální, ale také hudební formu, je do Creda vkládána většinou vždycky největší intimita a výrazová hloubka – dosahovaná hudebními prostředky odpovídajícími příslušnému dobovému stylu. Určujícím stylem 2. poloviny 20. století byl postwebernismus, „hudební moderna“, jejíž prostředky použil ve svém Credu i Ragnarsson. Styl, který má filozofické podhoubí ve vědě, v poznávání světa skrze racio – je možné takovým stylem funkčně vstoupit do prostředí, kde je svět poznáván skrze religio ?

Ragnarsson uvádí, že někteří lidé vnímali jeho Credo jako „Credo nevěřícího“. Dodává ovšem, že z jeho úhlu pohledu jde spíše o pojetí „vzhůru nohama“, řekla bych o něco, co z alchymie známe jako „převrácení světel“. Skladatel prohlašuje, že se pokouší v novém světle představit staré texty, kterým příliš často a bezmyšlenkovitě přisuzujeme jakousi samozřejmou hodnotu, aniž bychom opravdu brali v potaz to, co vyjadřují. Možná, říká Hjálmar Ragnarsson, by bylo přesnější nazývat toto Credo „Credem člověka, který po víře touží“.

A to celé se odehrává mimo tradiční duchovní prostředí (vně bohoslužby) – Credo zní na kocertním pódiu a duchovní kontext jeho poselství je individuální. Ostatně touto filozofií důsledně podkládá svou hudbu gruzínský skladatel Gija Kančeli (1936) a říká o ní, že je sice náboženstvím inspirovaná, ale určena pro koncertní provozování (a dokonce – navzdory tomu, že kdesi přišel ke „značce“ homo religiosus, odmítá být dáván do přímé spojitosti s gruzínskou pravoslavnou tradicí). Ragnarssonovo Credo je nicméně zvláštním případem – na první poslech rozhodně nepřipomíná cestu do hlubin meditace, nýbrž spíše úzkost z neprůchodnosti (cesty).

Americký psycholog českého původu Stanislav Grof uvádí, že dnešní – západní – člověk už není schopen náboženského prožitku – že je schopen pouze prožitku sexuálního nebo estetického. Koncertní pódium zprostředkovává ze své přirozené podstaty estetický prožitek a hudba, která na něm zní, má často onu kýženou funkci duchovního mediátora – možná častěji nežli v tradičním rituálu. Znám lidi, kteří se považují za křesťany a říkají, nechodím do žádné církve ani do kostela, protože tam není živý duch.

A náboženský prožitek? Ten už samozřejmě není tématem pro hudebníky, nýbrž primárně pro psychology nebo teology.

Pro úplnost: v roce 1989 dokončil Hjálmar Ragnarsson celý pětidílný mešní cyklus a ještě téhož roku byla jeho mše v premiéře uvedena na koncertě ve Skálholtu. Později byla provedena také na koncertě v katolickém kostele v Reykjavíku (Landakots) a od té doby ještě několikrát při různých příležitostech včetně Severských hudebních dnů. Jako součást liturgie nezazněla dosud nikdy.Hjálmar H. Ragnarsson (* 1952)

Islandský skladatel, sbormistr, muzikolog a pedagog. Studoval hudbu na soukromé Brandeisově universitě v USA a posléze na Cornellově universitě (jeho pedagogem byl mimo jiné i český skladatel Karel Husa), svou disertační práci věnoval „klasikovi“ islandské hudby Jónu Leifsovi. Po návratu do Evropy ještě studoval na Sonologickém institutu v holandském Utrechtu. V 90. letech předsedal Společnosti islandských skladatelů a byl prezidentem politicky vlivné Federace islandských umělců. Nyní je rektorem nedávno založené Islandské akademie múzických umění. Autor zejména komorní a vokální (sborové) hudby, mnoha scénických hudeb pro divadlo a filmových partitur (napsal mimo jiné hudbu k filmu Hilmara Oddsona Chladné světlo , 2003, který byl uveden i na MFF v Karlových Varech). Autor opery, muzikálů a baletů. „Komponováním procvičujeme své mozkové buňky. Měli bychom pochopit, že formujeme myšlení budoucnosti. Naším úkolem není jen lidi bavit nebo se starat, aby se cítili dobře, podílíme se na vytváření jejich budoucí zkušenosti s životním prostředím. Spousta sil pracuje proti nám, já ale doufám, že náš hlas bude slyšet.“ (H. H. Ragnarsson)

(Zkrácená a upravená verze příspěvku psaného pro Kolokvium „Duchovní proudy v současném umění“, Forfest 2005, Kroměříž.)

Sdílet článek: