pondělí, 12. srpen 2002

Dvořákova hudba okouzlila Paříž

Napsal(a) 

Dvořákova hudba okouzlila Paříž Dvořákova hudba okouzlila Paříž

Celé jedno století se zdál být svět hluchý k úpěnlivému zpěvu Dvořákovy Rusalky. Ta jako by teprve hledala své múzy, které by vyslyšely její toužebnou árii k měsíčku. Nakonec je přece

jen našla. Jedna jí vrátila dar krásné češtiny a uvedla ji na

operní repertoár předních světových scén. Druhá jí potom propůjčila

svůj sametový hlas a líbeznou tvář. Obě společně jí však daly upřímnou lásku a kus svého života. Jejich životní cesty se protnuly teprve před deseti lety, ale za tuto relativně krátkou dobu už Yveta Synek-Graff společně s Renée Fleming stačily dojít až na samý vrchol. Jejich Rusalka už zpívala na všech velkých scénách Spojených států včetně Metropolitní opery a nyní se s ní vrátily do Evropy. Jejich životní příběhy nabízejí pozoruhodné paralely. Obě mají české kořeny. Yveta se narodila v Praze a po válce odešla s rodiči do Paříže. Renée je po prarodičích z matčiny strany českého původu. Obě zpívaly árii Rusalky již jako studentky zpěvu. Každá v jiné době, na jiném kontinentě a v jiném jazyce, ale obě ve světě stále ještě nepřipraveném vyslechnout Rusalku v celé její kráse a zejména v českém jazyce. Yveta ji zpívala francouzsky na pařížské konzervatoři, Renée anglicky na Státní Univerzitě New York v Potsdamu. Devatenáctiletá Fleming tehdy s árií Rusalky zvítězila ve studentské soutěži a o dvacet let později tuto roli zpívá po celém světě. Paní Graff dnes žije v New Yorku a stala se vyhledávanou expertkou na český repertoár. Její práce s českou Rusalkou se datuje od roku 1987, kdy byla Rusalka uvedena na území Spojených států v češtině poprvé. V klavírním výtahu má škrty a poznámky od Václava Neumanna, Eve Queler, Juliuse Rudela, Johna Fioreho, Charlese Mackerrase až po Jamese Conlona. Úspěch Rusalky v Americe ji přivedl zpět na evropský kontinent. V červnu a v červenci dobyla pařížskou Bastille. Trojice Fleming-Graff-Conlon se v následujících rozhovorech, které vznikly před premiérou Rusalky v Opéra Bastille 19. června, zamýšlí nad Dvořákovou hudbou a operou, která spojila jejich osudy.

Dvořákova hudba okouzlila Paříž Dvořákova hudba okouzlila Paříž
Yveto, s jakým pocitem je spojen váš návrat s Rusalkou do Paříže, kde jste ji před padesáti lety zpívala jako studentka?

YSG: Tehdy jsem byla na pařížské konzervatoři prakticky jediná cizinka a všechno se zpívalo francouzsky. Můj profesor rozhodl, že bych měla zpívat něco českého, ale samozřejmě ve francouzštině. Bylo to hrozné. Francouzština má úplně jiný rytmus než čeština a tyto dva jazyky se těžko překládají. Myslím, že to je hlavní důvod, proč Rusalka nebyla v této zemi tak dlouho uvedena.

Hvězdné obsazení Rusalky v Paříži slibuje mimořádný zážitek. Jak zvládali zpěváci češtinu?

YSG: Pro Renée to bylo již jen opakování. Roli má zvládnutou z MET. Sergej Larin s rolí Prince neměl problémy. Žije v Bratislavě a jazyk má již odposlouchaný. Franz Hawlata v roli Vodníka odvedl mimořádný výkon. Přestože oba jeho rodiče pocházejí z bývalého Československa (matka Slovenka, otec z Prahy), on sám česky nemluví. Pro českou operu se musel naučit zpívat legato a zcela změnit svůj přednes. Roli Cizí kněžny zpívá skvěle Češka Eva Urbanová. Takže největší problém byl s Ruskou Larissou Diadkovou v roli Ježibaby. Každý operní dům opakuje stejnou chybu, když dělá českou operu poprvé, že totiž angažuje slovansky mluvící zpěváky v domnění, že jim bude čeština bližší, ale opak je pravdou. Blízkost výslovnosti právě plete a dostává se nevhodně do zpívané češtiny. Rusové mají samohlásky oproti češtině hrozně zavřené a dole v krku, čeština je naproti tomu otevřená a krásně se zpívá.

Kdy jste se vlastně s Renée poprvé setkaly?

YSG: To bylo začátkem devadesátých let. Tehdy za mnou přišel velký příznivec české opery Speight Jenkins z opery v Seattlu a říká: "Mám ten nejbáječnější hlas na světě a vy mi jej připravíte pro Rusalku." Renée byla od začátku moc milá a spolu s Benem Heppnerem a Susan Graham v té době prakticky neznámá. Byla to skvělá skupina mladých pěvců, kteří byli šťastní, že dostali hlavní role a dali do práce na jazyku, který nikdo z nich neznal, spoustu energie a nadšení.

Renée, je pravda, že jste považovala árii Rusalky za příliš jednoduchou, než abyste s ní mohla udělat dojem, když jste ji poprvé jako devatenáctiletá studentka zpívala?

RF: Ano. Odložila jsem ji a asi pět let jsem ji nezpívala. Byla to ta nejhloupější věc, jakou jsem mohla udělat. Prošla jsem si obdobím zklamání a nezdarů. Když jsem se k ní potom po letech vrátila, najednou šlo všechno jakoby samo od sebe. Začala jsem vyhrávat soutěže, ale v té době se ta árie příliš nezpívala. Gabriela Beňačková začínala právě studovat roli Rusalky pro inscenaci Otto Schenka v Met...

YSG: ... Gábinka má velkou zásluhu na objevení Rusalky pro Ameriku. V koncertním provedení Rusalky v Avery Fischer Hall v nastudování Opera Orchestra of New York v roce 1987 její průzračný, překrásný hlas všechny fascinoval a najednou chtěla všechna divadla hrát Rusalku. Jen tak skvělý hlas jako Gabriely Beňačkové může pomoci opeře, aby se prosadila.

Renée, kdy jste začala uvažovat o možnosti zpívat Rusalku v českém originále?

RF: Začátkem devadesátých let jsem se zúčastnila soutěže v Met a s árií Rusalky jsem ji vyhrála. Spolu se mnou vyhrála rovněž Susan Graham a Ben Heppner. Byli jsme to právě my tři, které si vybral generální ředitel opery v Seattlu Speight Jenkins pro inscenaci Rusalky. Takže to bylo moje první angažmá právě s Rusalkou a Yvetou.

Hned od počátku jste tedy pracovala s Yvetou?

RF: Ano. Víte, když se na to dnes zpětně dívám, je to tak úžasné! Vlastně to nepovažuji za náhodu, ale vnímám to jako osud.

Jak jste zpočátku reagovala na český jazyk a co vám dělalo největší potíže?

RF: Memorovat a učit se jakýkoliv jazyk, kterým nemluvíte, je velmi, velmi obtížné a únavné. Vyrůstala jsem v Americe a jak asi víte, u nás se moc cizí jazyky neučíme. Já jsem se naučila cizí řeči až při mém studijním pobytu v Německu a to mi bylo 22 let. [Fleming vyhrála Fulbrightovo stipendium 1984-1985 a dostala příležitost studovat u Elisabeth Schwarzkopf, pozn. autora.] Pokud jde o češtinu, zdaleka nejobtížnější jsou souhlásky a jejich seskupení. Zato samohlásky připomínají čistotou italské a to právě dělá z češtiny báječný jazyk ke zpívání. Bezpochyby to usnadňuje anglicky mluvícím pěvcům dikci, ale to mohou posoudit jen Češi. Já dělám, co umím.

Cítíte blízký vztah k české hudbe s ohledem na vaše české kořeny?

RF: Oba prarodiče z matčiny strany se narodili v Praze a setkali se v Pittsburghu. Jako dítě jsem je slýchávala mluvit česky, takže jsem asi něco z jejich kultury pochytila. Vzpomínám si, že byli oba nesmírně pracovití a dům se zahradou udržovali v bezvadném pořádku. Mít kontakt s Evropou prostřednictvím vlastní rodiny pro mne znamenalo moc. V Americe, v tom tavícím kotli všech ras a národností, je velmi důležité si uvědomovat vlastní kořeny. Je to stabilizační prvek.

Rusalka se pro vaši kariéru stala stěžejní rolí. Změnil se postupem času nějak váš přístup k této roli?

RF: Dosud jsem ji dělala jen v jedné produkci [Gunther Schneider Siemssen, pozn. autora], kterou jsem zpívala na pěti různých scénách. Takže to pro mne bylo vlastně dolaďování tohoto specifického nastudování.

Jak ovlivnilo vaše pojetí role nová inscenace Rusalky Roberta Carsena v pařížské národní opeře?

RF: Původně jsem se domnívala, že to bude pro mne spíše útrpný proces dělat novou inscenaci, zvláště nyní, když mám na programu další Rusalku v Met, ale dívat se na roli z jiného pohledu je pro mě velmi zajímavé. Robert transformoval pohádkový námět do psychologického, vnitřního příběhu mladé dospívající dívky a skutečně to dává smysl. Kromě toho znám místní publikum velmi dobře a vím, že tito diváci mají rádi náročné a vyzývavé inscenace. Jsem si jistá, že tento druh představení ocení daleko více, než by tomu bylo při naturalistické pohádkové verzi.

To je sice možné, ale toto publikum dosud nemělo možnost vidět původní verzi, tak jak ji zamýšlel autor...

RF: To je pravda, ale diváci budou určitě zbožňovat tento druh dramaticko-romantické hudby.

Dvořákova opera Rusalka byla svého času charakterizována jako "nádherná píseň". Domníváte se, že současná inscenace vyjadřuje její jedinečné kouzlo a atmosféru?

RF: Myslím, že ano. Ve způsobu užívání světel a projekce je jasná a přímá souvislost evokující atmosféru díla.

YSG: ... Když jsem přijela do Paříže, tak jsem byla z režijního konceptu pana Carsena opravdu nešťastná. Mluvila jsem o tom s dirigentem Conlonem, ale ten mi řekl, že pokud je Carsen podepsán pod inscenačním provedením, nedá se s tím nic dělat. Dohodli jsme se, že hudebně nastudujeme operu, jak nejlépe budeme moci a myslím, že to se nám s tak skvělým pěveckým obsazením podařilo.

Dvořákova hudba okouzlila Paříž Dvořákova hudba okouzlila Paříž
Renée, zajímalo by mě jakým způsobem zabarvujete hlas, tak abyste vyjádřila Rusalčin smutek, ale zároveň její vnitřní krásu. Dosahujete toho především technikou nebo spíše vnitřním procítěním role?

RF: Obojím. Technicky ve smyslu vytváření rozmanitých tónů. Představte si malířskou paletu a všechny ty různé barvy na ni. To je to, o co se snažím se svým hlasem. Vytvořit v tomto smyslu co možná nejvíce různých barev a barevných odstínů. Pokud jde o výraz, hodně z toho je herectví, protože na rozdíl od jiných rolí ve většině scén, ve kterých se objevím, vůbec nezpívám. A zvláště v této inscenaci mě režisér nechává hodně na scéně, protože většina děje se odehrává v mé mysli. Takže zde mám obzvláště hodně herecké práce, pohybu a fyzického výrazu.

Do jaké míry je dnes role Rusalky pro váš hlas namáhavá?

RF: Bývalo to daleko těžší. Trvalo to mnoho let, než jsem zvládla dramatičtější pasáže a vysoké noty, tak jak jsou napsány. Nyní už mám roli opravdu zažitou, protože jsem ji zpívala již mnohokrát. Navíc se domnívám, že jsem ve věku, kdy se můj hlas blíží svému vrcholu, a tak mi dramatičtější role vyhovují lépe, než tomu bylo před deseti lety.

Dovedete se ztotožnit s postavou Rusalky, s jejím zármutkem, prchlivostí a hlubokou, vše pohlcující láskou, která ji nakonec zničí?

RF: Myslím, že to, s čím se můžeme všichni identifikovat, je její touha. To je také nejsilněji vyjádřeno hudbou. Vtahuje nás to přímo do linie hudby. Skutečně si myslím, že to je ten nejzákladnější prvek celého výrazu. Touha po lásce a po dobrodružství, s tím se rozhodně mohu ztotožnit. Konec opery je složitější. Je tak neurčitý a záhadný. Dlouho jsme to s Yvetou v průběhu několika inscenací rozebíraly, než jsem tomu byla schopna porozumět. Rusalka se obětuje skrze svou lásku bez naděje na spásu. Není to opravdu snadné pochopit. Nevím, možná vy tomu rozumíte lépe...

YSG: ... Myšlenka sebeobětování pro čistou lásku je dnešní generaci cizí...

RF: ... Ano, to je pravda. Pro naši generaci je to cizí koncept...

YSG: ... Kvapil napsal Rusalku ve skutečnosti jako filozofickou úvahu. Jak bychom asi přijali do svého lidského světa ideální, čistou, krásnou bytost, a zda by mohla v našem světě přežít. Dvořáka, který věřil v čistotu lásky, Kvapilovo libreto okamžitě zaujalo.

Renée, chystáte se zpívat v blízké budoucnosti další české opery?

RF: Neměla jsem příležitost a dost času projít si repertoár, ale zpívala jsem Jenůfu a velice ráda bych ji zpívala znovu. Zajímá mě také Prodaná nevěsta, ale Janáček je pro mě nejpřitažlivější.

Yveto, a vaše příští práce na české opeře?

YSG: Chci si nejprve pořádně odpočinout a pak se uvidí. Jsem ale nesmírně šťastná, že jsem mohla být u toho, když se Dvořákova Rusalka přes Ameriku vrátila na velká evropská jeviště. S tímto obsazením může projet celou Evropu.

Čas pro HARMONII si udělal v Paříži i dirigent JAMES CONLON.

Je Rusalka vaší první českou operou, na které pracujete?

Ne. Před lety jsem dělal Janáčkovu Jenůfu ve spolupráci s Yvetou pro Metropolitní operu. Bohužel, to je zatím vše, co jsem z českého repertoáru dirigoval.

Předpokládám, že s Dvořákovou symfonickou tvorbou jste velmi dobře obeznámen, ale s jeho operou se tedy setkáváte v Paříži poprvé?

Ano, ale Dvořákovu hudbu skutečně miluji od svého dětství. Když mi bylo asi dvanáct, objevil jsem pro sebe neznámého Dvořáka. Tehdy jsem poprvé slyšel jeho Stabat Mater . Po letech jsem ji potom uvedl na festivalu v Cincinnati [1978, James Conlon je zde hudebním ředitelem již 23 let, pozn. autora] a k mému velkému překvapení jsem zjistil, že nebyla hrána od roku 1896! Podobně Dvořákovo Requiem , které jsem tam uvedl později, bylo naposledy hráno v roce 1892, šest měsíců po premiérovém uvedení v anglickém Birminghamu.

Jaký je váš vztah k osobnosti Antonína Dvořáka?

Nesmírně si ho vážím. Ve Spojených státech snad není jediný hudebník, který by neměl k Dvořákovi hluboký vztah. Dvořák přišel do Ameriky již jako velký evropský skladatel komponovat a vyučovat hudbu, na rozdíl třeba od Mahlera, který zde pouze dirigoval, a to má pro nás velký význam. Dvořák v Americe skutečně žil a cestoval, například do Iowy, odkud shodou okolností pochází moje žena. Já jsem Newyorčan. Vyrůstal jsem tam a poslouchal Dvořákovu Symfonii "Z nového světa" , kterou jsem si okamžitě zamiloval. Na střední škole jsem potom uprosil mého učitele, aby mne nechal jednou dirigovat orchestr. Pochopitelně jsem si vybral větu z "Novosvětské".

Měl jste možnost dirigovat Dvořákovu hudbu v Praze?

V roce 1984 jsem dirigoval jeho Requiem v Bratislavě. V Praze jsem ale dosud žádný orchestr nedirigoval. Pouze jednou jsem v osmdesátých letech přijel na turné s rotterdamským orchestrem z Holandska. Pozval jsem také sbor z Prahy do německého Kolína, kde jsme předvedli Dvořákovo Stabat Mater , na což nikdy nezapomenu. Dirigoval jsem také jeho symfonické básně, ale ne všechny. S Rostropovičem jsme v sedmdesátých a na začátku osmdesátých let dělali mnohokrát jeho cellový koncert. Poměrně dost často jsem uváděl houslový koncert. Když jsem poprvé přijel do Evropy, na konci sedmdesátých let, dirigoval jsem jeho Čtvrtou symfonii a zjistil jsem, že ji téměř nikdo neznal. Podobně to bylo s jeho Pátou a Šestou . Tehdy ještě hodně z Dvořákovy hudby nebylo tak populární jako dnes.

Rusalka je uvedena v Paříži poprvé po více než sto letech od své premiéry v Praze v roce 1901. Máte pro tuto pozoruhodnou skutečnost nějaké vysvětlení?

Osobně to považuji za velice podivné. Letos jsem přivedl zpět na scénu pařížské opery také Musorgského Chovanštinu , kterou zde naposledy zpíval v roce 1926 Šaljapin. Je to zvláštní, ale jsou opery, které se tady prostě nehrají. V případě Rusalky je to pro mne naprostá záhada, ale je to jednoduše tak a je skvělé, že ji nyní děláme. Jsem na to nesmírně hrdý.

Bylo by ku prospěchu věci mít v této inscenaci více českých pěvců?

Samozřejmě, že z hlediska přirozenosti výrazu a přednesu není nic lepšího než zpěvák zpívající ve svém mateřském jazyce, i když ani zde nebývá vždy záruka srozumitelnosti. Na mezinárodní hudební scéně je ale zvykem obsazovat role pokud možno těmi nejlepšími pěveckými představiteli, a to se mi zdá být ideální.

Jak na vás působí čeština z hlediska způsobilosti k opernímu zpěvu?

To je otázka pro Yvetu [sedí vedle něj], ona je v tom expert. Rusalka je jediná opera, kterou jsem kdy dělal, aniž bych byl schopen tímto jazykem mluvit nebo jej číst, což je pro mě velmi nepřirozené a takovou situaci nemám rád. Proto jsem tak vděčný, že zde mám Yvetu, se kterou mohu věci konzultovat. Budu-li mít v životě trochu času, zdokonalím se v češtině, ale mám jenom velmi omezené možnosti pracovat na českých operách. Od Yvety jsem se dozvěděl, že v češtině, podobně jako je tomu v italštině, jsou krátké souhlásky a dlouhé, otevřené samohlásky. Pro zpěv není nic lepšího. Je to velice zpěvný jazyk. Překrásná lyričnost Rusalky není náhodná a lze ji částečně přičíst právě českému jazyku.

Zajímala by vás ještě některá další Dvořákova opera?

Určitě Dimitrij . Líbí se mi jeho námět. Tematicky podobného Borise Godunova jsem už dělal nejméně pětkrát.

Kteří jiní čeští skladatelé vás zaujali?

Pochopitelně je to Janáček, kterého mám moc rád. Jeho Jenůfu se mi poštěstilo dělat již dvakrát. Jednou v Německu v němčině, podruhé česky s Yvetou v Met. Velice rád bych ale dirigoval Káťu Kabanovou , Věc Makropulos a Lišku Bystroušku . Ze symfonické tvorby jsem dirigoval Glagolskou mši .

Zajímá vás Bohuslav Martinů?

Strašně moc! Pracoval jsem na mnoha nahrávkách Martinů hudby a dirigoval řadu orchestrálních děl. Jeho operní tvorbu příliš neznám, ale příští rok zde bude uvedena jeho Julietta . S Rudim Firkušným jsme si o jeho hudbě hodně povídali. Bydleli jsme v New Yorku ve stejné budově. Byl to velký umělec a velký člověk. Strávili jsme spolu mnoho let.

Jak se vám líbí v Paříži, kde žijete a pracujete už téměř sedm let?

Město zbožňuji. I nyní, když je ošklivě a prší. Paříž se vám nemůže nikdy omrzet. Má svou osobnost. Musím dodat, že je vynikající, že mohu dirigovat Rusalku při její pařížské premiéře.

James Conlon je šéfem Národní opery v Paříži (l'Opera National de Paris) od roku 1996. Je považován za významného dirigenta své generace. Dirigoval ve všech hlavních metropolích Spojených statů, Evropy a Asie. Od roku 1984 do léta tohoto roku byl generálním hudebním ředitelem v Kolíně nad Rýnem. Již 23 let je hudebním ředitelem květnového festivalu v Cincinnati. V letech 1983-1991 byl ředitelem filharmonickeho orchestru v Rotterdamu. V roce 1976 debutoval v Metropolitní opeře v New Yorku a od té doby dirigoval více než 200 představení. Do Paříže je pravidelně zván od roku 1980 dirigovat l'Orchestre de Paris a od roku 1984 l'Orchestre National de France. Doposud nahrával pro labely EMI Classics, Erato, Sony Classical. Byl vyznamenán cenou Chevalier de la Legion d'Honneur. Je čestným členem společnosti Richarda Wagnera v Paříži a Kolíně nad Rýnem.

RUSALKA KOUZLA ZBAVENÁ

Devatenácté století se právě lámalo do století dvacátého, když šedesátiletý Antonín Dvořák, na vrcholu tvůrčích sil, hledal vhodné libreto pro příští operu. Kvapilův baladický příběh o vodní víle jej okamžitě zaujal. Dvořák, stejně jako Kvapil, byl fascinován legendami a navíc ho po celý život provázel hluboký vztah k přírodě, který doslova prýští z jeho okouzlující hudby.

Nic takového ovšem nepřináší premiérová inscenace Rusalky v pařížské opeře Bastille. Francouzská metropole uvedla Dvořákovu nejúspěšnější operu vůbec (101 let poté, co byla ve světové premiéře představena 31. března 1901 v Praze), a to bez lesa, vodníka nebo čarodějnice, ale zato v luxusním hotelovém apartmá s bazénem a dominantní manželskou postelí. Kanadský režisér Robert Carsen podrobil příběh freudovské psychoanalýze, v níž se veškerá mystika a poezie díla utopí.

"Rusalka je dílem, v němž slyšíme minulost a cítíme budoucnost", říká Carsen a tvrdí, že "hudba je sice romantická, ale s ozvěnami symbolismu a aspekty impresionismu." Rusalka je v Carsenově pojetí dospívající dívka naplněná sny a touhami. Proces dospívání symbolizují bílé růže, které se v druhém jednání změní v červené.

Kritika vytkla inscenačnímu provedení přílišnou "geometrickou strohost", která ostře kontrastovala s líbeznými tóny orchestru pod vedením Jamese Conlona. "Snažili jsme se spolu se scénografem Michaelem Levinem ponechat divákovi prostor pro vlastní fantazii střízlivým režijním aranžmá, když v hudbě samotné je tolik barevnosti", poznamenal Robert Carsen.

Hvězdné obsazení pařížské inscenace dává vyniknout překrásné melodičnosti Dvořákovy hudby. Renée Fleming se s rolí dokonale sžila a dnes si lze jen stěží představit dokonalejší představitelku Rusalky. Podobně přesvědčivě působí Eva Urbanová v roli Cizí kněžny. Sergej Larin překvapuje lehkostí s jakou zvládá hlasově náročnou roli Prince a Vodník Franze Hawlaty zní až neuvěřitelně čistou češtinou.

Lze tedy říci, že Dvořákova Rusalka si získala srdce pařížského diváka a zahájila tak úspěšně Rok české kultury ve Francii - Bohemia Magica.

(autor děkuje prof. Miroslavu Turkovi za překlad francouzských textů. Použito výňatků z deníku Le Figaro, 18. a 21. 6. 2002.)

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.