Patricia Petibon – soprán, Malin Hartelius – soprán, Elisabeth von Magnus – mezzo-soprán, Michael Schade – tenor, Werner Güra – tenor, Markus Schäfer – tenor, Johannes Kalpers – tenor, Christian Gerhauer – baryton, Florian Boesch – bas, Concentus Musicus Wien, Nikolaus Harnoncourt. Produkce: Friedemann Engelbrecht. Text: A, N, F. Nahráno: live, Stefaniensaal, Graz, 11. – 15. 5. 2005. Vydáno: 2006. TT: 69:44, 71:37. DDD. 2 CD Deutsche Harmonia Mundi 82876 733702 (Sony BMG).
Operní tvorba Franze Josepha Haydna je jedním z nejméně známých teritorií skladatelova velkého hudebního odkazu. Běžný posluchač je odkázán na nemnoho nahrávek či velmi zřídkavá koncertní provedení. Přitom o mnoho přicházíme.
Libreto na známý a populární námět Orlando Furioso bylo původně napsáno Carlem Francescem Badinim pro operu jiného skladatele – Pietra Allessandra Guglielmiho o deset let dříve, ale jelikož se na esterházyovském zámku očekávala vážená návštěva z Ruska (budoucí car, navíc znalec hudby), bylo příliš riskantní odbýt jej deset let starou operou. Operní objednávka skončila na notovém papíru Josepha Haydna a opera byla prvně provedena v roce 1782 s podtitulem „drama eroicomico0ť, i když si jej car v důsledku změny cestovních plánů vlastně nikdy neposlechl.
Hudba, vystavěná na příběhu rytíře Orlanda, je kouzelná. Jsou v ní vyjádřeny všechny emoce (láska, nenávist, šílenství, hněv, pýcha, žárlivost) i pozoruhodné zdroje těchto emocí (hlad), vzniklé z jednání jednotlivých postav a postaviček, což dohromady vytváří humorný propletenec vztahů.
Zpěváky – Patricia Petibon, Malin Hartelius (soprán); Elisabeth von Magnus (mezzo-soprán); Michael Schade, Werner Güra, Markus Schäfer, Johannes Kalpers (tenor) – ano čtyři tenoři!; Christian Gerhauer (baryton); Florian Boesch (bas) – je radost poslouchat. Tvoří vynikající team, kde nikdo nevyčnívá, nikdo není za hvězdu. Obsazení opery je veskrze sólové – bez sboru, obsazení orchestru je komorní.
Často slyšíme v posledních letech lkaní, že v záplavě současné hudební produkce se ztrácí originalita interpretace a vše zní stejně. Myslím, že po pár taktech poslechu nahrávky Orlanda je jasné, čí nahrávku posloucháme. Nezaměnitelný témbr Concentusu a Harnoncourtovy všudypřítomné akcenty a razance jsou už desetiletí dirigentovým trademarkem. Zlí jazykové tvrdí, že je jedno, jestli hraje Bacha, Mozarta či Dvořáka. Jediná mně známá inkarnace na CD natočená Antalem Doratim pro Philips již není dostupná, tudíž se pro srovnání nabízí alespoň nahrávka opery Armida s Cecilií Bartoli a týmž dirigentem. Obojí je hudebně bezchybné, rozdíly však najdeme ve zvukové stránce. U nahrávky Orlanda, oproti Armidě, natočené v Musikverein, smyčce Concentusu daleko méně řežou do uší. U Orlanda je vše snímáno z optimální vzdálenosti s prostorem okolo zpěváků a instrumentů. A tak jediné, co Harnoncourtově nové operní nahrávce opravdu schází, je velká pěvecká hvězda. Marketingově, rozhodně ne hudebně.
Body: 6 z 6 – tip Harmonie
