Carolyn Sampson – soprán, Rachel Nicholls – soprán, Robin Blaze – alt, Gerd Türk – tenor, Peter Kooij – bas, Bach Collegium Japan, Masaaki Suzuki. Produkce: Thore Brinkmann. Text: A, N, F. Nahráno: 3/2007, Kobe Shoin Women's University Chapel, Japan. Vydáno: 2007. TT: 53:58, 54:33. DSD. 2 SACD BIS Records BIS-SACD-1701/02 (distribuce Euromusica).
Nejnovější nahrávka Bachovy Mše h moll vznikla v roce 2007 na japonské půdě. Velkou výzvu, jakou provedení tohoto monumentálního díla představuje, přijal tamní soubor Bach Collegium Japan pod vedením Masaakiho Suzukiho s přizvanými sólisty. Dlužno konstatovat, že se interpreti s touto výzvou vyrovnali velmi úspěšně. V komorním obsazení pěveckého tělesa i nástrojového ansámblu vynikají zřetelně všechny horizontálně vedené hlasy a tím i polyfonní struktura díla. Dirigent Suzuki dbal především na tempové odlišení jednotlivých čísel, aby tak vynikl jejich kontrast. Již úvodní Kyrie eleison ve velmi pomalém tempu nutí posluchače ke zklidnění a k meditaci, než je posléze vystřídáno živým a rychlým Christe eleison . Podobně také pomalý, pravidelný tep závěrečného Agnus Dei dává člověku až s drsnou upřímností najevo, jaké je jeho skutečné postavení před Bohem. Naopak u jiných částí mše je vyzdvižen do popředí jejich hravý až taneční charakter. To je případ lehkého, pastorálního Domine Deus s doprovodem flétny, které se posléze lomí do vážného Qui tollis , následovaného opět menuetovým Qui sedes . Právě tyto jasné rozdíly v charakteru a náladě, dosažené někdy zřetelnou změnou tempa, jindy však zcela subtilními a uchu posluchače sotva rozlišitelnými prostředky, dodávají celému provedení na zajímavosti a plasticitě. Přidáme-li k tomu podrobný informativní text Klause Hofmanna v bookletu pojednávající jak o samotné mši, tak o době a okolnostech jejího vzniku, máme před sebou po všech stránkách vydařené dílo. Proto jej lze doporučit všem, kteří chtějí za spojením precizně provedené hudby a liturgického textu nalézt hlubší obsah a přemýšlet o něm.
Body: 5 z 6
