Royal Concertgebouw Orchestra, Riccardo Chailly. Produkce: Andrew Cornall. Text: A, N, F. Nahráno: 6/2004, velký sál Concertgebouw, Amsterodam. Vydáno: 2004. TT: 30:29 + 59:17. SACD. 2 CD Deutsche Grammophon 475 6191 (Universal Music).
O své 9. symfonii se Mahler vyjadřoval slovy „co mi vyprávěla smrt“, narážkou k 3. symfonii „co mi vyprávěla příroda“. Práci na partituře zahájil v roce 1909, po návratu z Ameriky. Jeho zdravotní stav byl kritický, blízký fyzickému zhroucení. Mahler tedy cítil, že čas, který má pro tento svět vyměřený, se naplňuje a 9. symfonie mu byla autoepilogem pro rozloučení se s životem. Z jeho hudby cítíme, že ji naplňují právě ty myšlenky, city, vjemy, jež člověk prožívá v přestupní stanici k transcendentu. Vídeňské premiéry 20. června 1912 se Mahler nedožil. Zemřel 18. května 1911. Jeho 9. symfonie patří k nejnáročnějším symfonickým předlohám. Je doslova barometrem umělecké a lidské vyspělosti nejen orchestrů, ale zvláště dirigentů. Vystavět tuto náročnou stavbu – po stránce tempové a dynamické, vyvážením smyčcových a dechových proporcí, ale i vyfrázováním melodických linií – vyžaduje snad i blízkost pocitů smrti, nebo alespoň jejich imaginaci. Ke srovnání se zde nabízí legendární nahrávka Karla Ančerla Českou filharmonií z roku 1966. Dirigent Riccardo Chail ly, spolu s amsterodamským Concertgebouw Orchestrem, natočil pro firmu Decca více Mahlerových symfonií, z nichž devátou jako poslední, jistě pro zmíněnou náročnost. Chailly se zřetelně nechal unést současným trendem pro interpretaci Mahlerových (ale i Brucknerových) symfonií, jež spočívá na agresivitě žesťových nástrojů, které do svých pasáží vpadávají bez přípravy v maximální dynamice. Často už ani nelze rozlišit melodiku. Mahlerův orchestr byl zajisté obrovský, ale úzce mensurované žestě jeho doby tak bořivé tóny neposkytovaly. Také vstupy bicích nástrojů, zvláště činelů a velkého bubnu, mnohdy zakrývají ostatní zvukový aparát. Smyčce v této potemnělé malbě tvoří jen těžko rozeznatelné pozadí. Přitom se jedná o dokonalé provedení po stránce technického zvládnutí jednotlivých partů, souhry, ladění a dalších technických proporcí. Nejkrásnější věta symfonie, závěrečné Adagio , nabízí k rozehrání fantastickou citovou partii, ve které mají zvláště smyčce možnost dokázat, že jim srdce bije na těch správných strunách. V tomto případě se to žel nepřihodilo. Pokud bych tedy měl celý interpretační počin zhodnotit jednou větou, řekl bych: dokonalé, ale bez citu.
Vydavatel: Deutsche Grammophon/Universal
Stopáž: 30:29 + 59:17
Body: 5 z 6
