Avishai Cohen – zpěv, kontrabas, klavír, Karen Malka – zpěv, Shai Maestro – klavír, Amos Hoffman – oud, elektrická kytara, Itamar Doari – perkuse, zpěv, Jenny Nilsson – zpěv, Jimmy Greene – sopránsaxofon, tenorsaxofon, Lars Nilsson – křídlovka, Bjorn Samuelsson – trombón, Bjorn Bholin – anglický roh. Produkce: Nicolas Pflug. Nahráno: září – říjen 2010, Nilento Studio, Göteborg. Vydáno 2010. TT: 47:15. 1 CD Blue Note.
Kontrabasista, zpěvák a skladatel Avishai Cohen , proslavený například ze spolupráce s Chickem Coreou, vydává po dvou letech své nové album, v pořadí již dvanácté.
Cohenovu hudbu bychom mohli s trochou licence označit jako jakýsi „nový jazz“ nebo jazz s příměsí world music. Jeho styl vychází z jazzových kořenů, ovšem zároveň je napájen mnoha zdroji, které jsou sice časově i lokálně vzdálené, v jeho hudbě však přirozeně koexistují – ať už jde o africkou, karibskou či východoevropskou lidovou hudbu. Tyto různé zdroje Cohen eklekticky, avšak velmi přirozeně syntetizuje do svého záhy rozeznatelného slohu. Jeho základem je komplikovaná, velmi často aditivně chápaná rytmika (například nepravidelné střídání drobných dvoudobých a třídobých rytmických útvarů), harmonie převážně romantického typu s převahou mollového tónorodu a oblíbenými chromatickými modulacemi a melodika spíše instrumentálního charakteru (i na nové desce používá Cohen lidské hlasy až na pár výjimek jako další instrumentální linky). Struktura kompozic je pevná, nástrojová sóla jsou kratší a pevně včleněna do formy. Tektonika hudby je často nesena spíše rytmikou, což je zajímavé a jde to vlastně proti tradičnímu jazzovému duchu, kdy je jednodušší opakovaná forma gradována sólistou. Velkou zásluhu na tom má kromě kapelníka vynikající perkusista Itamar Doari , jehož citlivý a funkční doprovod nenápadně, avšak významně posouvá vývoj jednotlivých skladeb kupředu (za všechny aspoň About a Tree a Ani Aff ). Z ostatních muzikantů je určitě třeba zmínit pianistu Shai Maestra , jehož rytmicky nesmírně pregnantní hra posiluje motor kapely a saxofonistu Jimmyho Greena , který v krátkých sólových pasážích funguje jako živá voda nad snad až příliš dokonale tepajícím rytmickým strojkem.
Pokud lze nové Cohenově desce něco vytknout, tak snad jen v obecné rovině to, že jde o hudbu nepříliš objevnou po stránce samotných hudebních nápadů a jejich vývoje, velmi málo se dočkáme nějakého osvobozujícího překvapení či vybočení (výjimkou je sopránsaxofonové sólo do „děravého“ rytmického podkladu na konci písně Halah nebo z tonality vybočující diskantové motivky klavíru v Hayo Hayta ). Seven Seas je nahrávka dokonalá, skvělá, avšak nenechající nás při poslechu vydechnout či zapřemýšlet (snad jediným „spočinutím“ je finální sefardská píseň Tres Hermanicas Eran , kterou zpívá Cohen sám a sám se též doprovází na klavír). Cohenovy fanoušky ale bezpochyby nezklame.
Body: 5 z 6