Tečka, kterou udělal Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK za uplynulou sezonou, byla opravdu prvotřídní. V první polovině večera zazněl fantastický Bartókův Koncert pro dva klavíry, bicí a orchestr, BB 121 , v němž excelovali Ivo Kahánek a Miroslav Sekera za klavírem a stejně tak i Svatopluk Čech a Lubor Krása za perkusemi. Ovšem mužem číslo jedna byl samozřejmě Jiří Kout. Introdukci první věty pojal velmi decentně, každou frázi s klidem „položil“, nabídl obecenstvu a nechal doznít. Opět dokázal, že je velkou, zároveň však pokornou dirigentskou osobností, která nevnucuje skladbám svoje koncepce, ale nechává vyniknout hudbu samotnou, ve své jedinečnosti a kráse. Až s příchodem hlavního tématu se Smetanovou síní rozburácela bartókovská drzost, aby pak ve druhé větě Jiří Kout svým úsporným projevem potvrdil, že méně je někdy více a že i klidnější části mohou nést obrovské napětí. Třetí věta byla průvanem energie, který nadzvedával všechny přítomné a dovedl je až ke skvěle vypointovanému závěru. Načež po přestávce mohla zaznít druhá, známější bouře, ta, na kterou všichni čekali. Vstupní O Fortuna a následně celá Orffova Carmina burana nesly jasný Koutův rukopis – precizní nastudování, avšak žádná mělkost ani povrchnost, rytmická i intonační jistota orchestru i sboru (Pražský filharmonický sbor Lukáše Vasilka a Kühnův dětský sbor Jiřího Chvály ) a barevná zvuková paleta i v rychlejších a náročnějších pasážích. Ze sólistů jednoznačně nejvíce zaujal barytonista Jakub Kettner svým barevně znějícím, ve spodní poloze omamně plným a ve vrchní poloze pohyblivým hlasem a velkou muzikalitou. Sopránového partu se chopila stále se zlepšující Lucie Fišer Silkenová a obtížný tenorový part zpíval Otokar Klein , z jehož silové interpretace mě bohužel téměř bolely hlasivky. Celkový dojem z koncertu byl však neobyčejný a nezbývá, než se těšit na novou sezonu.
