Operní dům v polské Vratislavi – Opera Wrocławska – se v posledních letech pod vedením ředitelky a dirigentky Evy Michnik profiluje jako značně ambiciózní soubor. Nastudování opery Ztracený ráj Krzysztofa Pendereckého, které mělo premiéru 9. května, zapadá do této strategie rovněž. Šlo o uměleckou i společenskou událost. Penderecki napsal čtyři opery a v Polsku jsou uváděny spíše výjimečně; ve Vratislavi se dokonce tato hraje jako jeho první. Dílo komponované pro Lyrickou operu v Chicagu tam mělo premiéru v roce 1978; od té doby zaznělo na několika jevištích světa, ale v autorově vlasti zatím jen jednou, před deseti lety ve Varšavě. Jde o myšlenkově náročný, výrazově vypjatý a interpretačně komplikovaný hudebně-scénický tvar, který stojí na přelomu mezi avantgardní minulostí a postromantickou přítomností svého tvůrce, a osciluje tak mezi hudební mluvou na jedné straně expresivní, zvukově zahuštěnou a na druhé straně konsonancemi prozařovanou a příjemněji působící. Tuto duálnost, v níž první poloha mírně převažuje, ovšem přináší i sám námět – vyhnání Adama a Evy z ráje. Předlohou je Miltonovo básnické veledílo Ztracený ráj. V Pendereckého zpracování nejde o žádnou lyrickou pohádku, ani o biblickou idylu, ale o mýtus wagnerovské zatěžkanosti a síly, o epos předkládající existenciálně závažné téma samé prapodstaty existence světa a lidstva, lidského údělu, sváru dobra a zla na Zemi. Výrazně, až drásavě triumfuje Satan, Smrt, vše negativní. Jen těžce, nijak lacině se nicméně v závěru dobírá skladatel jakés takés naděje, když zhudebňuje text o tom, že Adamovi a Evě ztrátu možnosti přebývat v rajské zahradě (a nutnost pracovat a být smrtelný) má a může nahradit jiný ráj – určitý stav v jejich nitru, vztah k Bohu a k bližnímu. Dvouapůlhodinové představení připravil s přehledem a zasvěceností dirigent Andrzej Straszynski . Koordinoval orchestr, více než desítku sólistů, tanečníky (velké paralelní pohybové role Adamy a Evy), dětský sbor na scéně a smíšený sbor zpívající v postranních lóžích. Partitura obsahuje hodně not, nedává oddychu, je možná až předimenzovaná, duchovní katarzí šetří. S ohledem na to, o jak složitou strukturu jde, byl výsledek vynikající, i když sbor nezněl místy hlasově příliš kompaktně a i když tři hlavní, nejvíce exponovaní pěvečtí sólisté – Stanisław Kierner (Adam), Magdalena Barylak (Eva) a Nabil Suliman (Satan) – nejsou vybaveni stoprocentně příjemnými hlasy. Představitel Satana však vložil do zpěvu a pohybového projevu mimořádnou expresivitu, takže roli naprosto dostál. On a jeho bizarní „sebranka“ se vskutku panoptikálně „ďábelskými“, téměř muzikálovými kostýmy scéně často dominovali, stejně jako Smrt v podání hlasově i pohybově výborně vybavené Iryny Zhytynské . Jevištní řešení – režie i scéna – byly komplexním dílem Waldemara Zavodzinského . Za pomoci vyhroceného odlišení chování zástupců nebe, země a pekla, za pomoci barevných kontrastů, pastelových světel a funkčního zakouření i při střídmém použití výrazných nápadů a při zdrženlivém užívání symbolů (nevelká scéna přímluvy Božího syna s evokací ukřižování) dosáhl názorného a sugestivního účinku. Vizuálně jde o stylově jednotné, nikterak vykřičené či naopak banální hudební divadlo, nikoli o psychologické drama, ale spíše o scénické oratorium ve stylu starých náboženských her. Ryze hudebně jde pak o náročný moderní projekt, který je však schopen svou silou zlomit divákův obranný postoj a přesvědčit ho, že se lze i takovému „ataku“ poddat a jeho umělecké sdělení přijmout.
