pondělí, 3. říjen 2005

Virtuální Pavarotti

Napsal(a) 

Tenorista Luciano Pavarotti zůstane jedním z nejúžasnějších hlasů operních dějin. Nahrávky ho dostatečně zachycují v jeho nejlepší formě, k níž patřila suverénní melodická linka, bezpečně posazený a zcela otevřený hlas, skvělé a dlouhodeché nejvyšší tóny - nezaměnitelný a jedinečný projev, přes svou průraznost lyrický a příjemný. Tuto vzpomínku nemůže zastřít ani poslední živé setkání, které zprostředkovalo jeho turné "na rozloučenou" 20. 4. i v Praze. Amplifikovaný koncert v Aréně ve Vysočanech potvrdil tušené, že totiž letošní sedmdesátník i přes obdivuhodnou hlasovou svěžest už nemůže nabídnout ze svého umění víc než jen limitovaný náznak. Pravda, leckdo z dalších pěvců mu ještě stále může závidět, ale poměřujeme-li Pavarottiho Pavarottim, bylo to spíše smutné.

Jistota a radostná síla už jsou pryč, v hlasu je ve zcela konkrétních parametrech slyšet únava a značné úsilí. Ještě stále ho lze vybudit k vysokým tónům, ale dojem z nich není stoprocentní - chybí lehkost; ve středních polohách je jistoty ještě méně, výrazová šíře je zúžená. K tomu přistupuje nikoli zanedbatelná skutečnost, že pěvec je v podstatě zcela nepohyblivý. Na jeviště byl dopraven, teprve poté se rozhrnula opona; Pavarottiho postava byla v dolních dvou třetinách ukryta za koncertním křídlem, zpíval nepohnutě, neklaněl se, neodcházel, jen mával rukama nad hlavou. Závěr byl stejný - mávání a opona. Akusticky nemá podobný koncert smysl, touží-li posluchač po nezprostředkovaném živém projevu. Nebýt projekce na velké plátno, nebyl by v obrovském prostoru pro více než 10 000 lidí umělec zřetelný - podobný koncert proto nemá smysl ani vizuálně, pokud by si posluchač chtěl užít kontakt s interpretem, aby viděl a prožil, jak hudbu tvoří. Takto se přistihne, že vše sleduje na plátně a z reproduktorů - tedy vlastně virtuálně - a jen omylem sklouzne občas pohledem na jeviště.

Hostem koncertu byla sopranistka Annalisa Raspagliosi . Zněly Tostiho a Belliniho melodie, v Pavarottiho podání značně opatrné, a to s klavírním doprovodem. Leone Magiera pak přešel za dirigentský pult Pražské komorní filharmonie a následovaly obě hlavní árie a navazující duet z Pucciniho Bohémy ; zde už tenorista připomněl víc ze slavné minulosti, podobně jako v obou áriích Cavaradossiho z Tosky . Po duetu z Mascagniho opery Kmotr Fricek už měl připraveny jen přídavky - písně Chitarra Romana , La mia canzone al vento a Mattinata , které měly slušný náboj. Sopranistka, zpívající vedle Belliniho a Pucciniho také dvě Lehárovy operetní árie (Veselá vdova a Země úsměvů ), byla hotovým, velmi dobře zpívajícím profesionálem a svého uměleckého "ochránce" v mnohém předčila.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.