Tenorista Luciano Pavarotti zůstane jedním z nejúžasnějších hlasů operních dějin. Nahrávky ho dostatečně zachycují v jeho nejlepší formě, k níž patřila suverénní melodická linka, bezpečně posazený a zcela otevřený hlas, skvělé a dlouhodeché nejvyšší tóny – nezaměnitelný a jedinečný projev, přes svou průraznost lyrický a příjemný. Tuto vzpomínku nemůže zastřít ani poslední živé setkání, které zprostředkovalo jeho turné „na rozloučenou“ 20. 4. i v Praze. Amplifikovaný koncert v Aréně ve Vysočanech potvrdil tušené, že totiž letošní sedmdesátník i přes obdivuhodnou hlasovou svěžest už nemůže nabídnout ze svého umění víc než jen limitovaný náznak. Pravda, leckdo z dalších pěvců mu ještě stále může závidět, ale poměřujeme-li Pavarottiho Pavarottim, bylo to spíše smutné.
Jistota a radostná síla už jsou pryč, v hlasu je ve zcela konkrétních parametrech slyšet únava a značné úsilí. Ještě stále ho lze vybudit k vysokým tónům, ale dojem z nich není stoprocentní – chybí lehkost; ve středních polohách je jistoty ještě méně, výrazová šíře je zúžená. K tomu přistupuje nikoli zanedbatelná skutečnost, že pěvec je v podstatě zcela nepohyblivý. Na jeviště byl dopraven, teprve poté se rozhrnula opona; Pavarottiho postava byla v dolních dvou třetinách ukryta za koncertním křídlem, zpíval nepohnutě, neklaněl se, neodcházel, jen mával rukama nad hlavou. Závěr byl stejný – mávání a opona. Akusticky nemá podobný koncert smysl, touží-li posluchač po nezprostředkovaném živém projevu. Nebýt projekce na velké plátno, nebyl by v obrovském prostoru pro více než 10 000 lidí umělec zřetelný – podobný koncert proto nemá smysl ani vizuálně, pokud by si posluchač chtěl užít kontakt s interpretem, aby viděl a prožil, jak hudbu tvoří. Takto se přistihne, že vše sleduje na plátně a z reproduktorů – tedy vlastně virtuálně – a jen omylem sklouzne občas pohledem na jeviště.
Hostem koncertu byla sopranistka Annalisa Raspagliosi . Zněly Tostiho a Belliniho melodie, v Pavarottiho podání značně opatrné, a to s klavírním doprovodem. Leone Magiera pak přešel za dirigentský pult Pražské komorní filharmonie a následovaly obě hlavní árie a navazující duet z Pucciniho Bohémy ; zde už tenorista připomněl víc ze slavné minulosti, podobně jako v obou áriích Cavaradossiho z Tosky . Po duetu z Mascagniho opery Kmotr Fricek už měl připraveny jen přídavky – písně Chitarra Romana , La mia canzone al vento a Mattinata , které měly slušný náboj. Sopranistka, zpívající vedle Belliniho a Pucciniho také dvě Lehárovy operetní árie (Veselá vdova a Země úsměvů ), byla hotovým, velmi dobře zpívajícím profesionálem a svého uměleckého „ochránce“ v mnohém předčila.
