Otevřeně řečeno dílo bylo přijato s rozdílnými pocity. Ty se vůbec netýkaly hudební řeči skladatele, ta je srozumitelná, expresivní a hýří nápady. Eötvös sám to formuloval takto: „Použil jsem určité intervaly, určité rytmy a jisté instrumentální konstelace, abych posluchači představil co možná nejprůzračnější a nejsrozumitelnější hudbu.“ To se mu myslím podařilo. Rovněž interpretace jako celek byla přinejmenším uspokojivá a scénické nastudování odpovídalo stylu opery. Problémy se týkají libreta a volby rolí. Eötvös začal pracovat na libretu s Němcem Hennebergem a po jeho smrti dokončil text sám. Za předlohu mu sloužila známá Čechovova předloha. Ovšem z nesmrtelného díla zbylo jen torzo, řekl bych, že opera vlastně nemá žádný příběh, což je na skoro dvě hodiny hudebního divadla dost málo. Jsou to jen jakési úryvky či sekvence, a i když člověk integrálně sleduje ruský překlad, dost z toho nechápe. Navíc skladatel obsadil čtyři ženské role kontratenory. Tím sice dosáhl žádoucí stylizace, ale z díla se úplně vytratil onen typický Čechovův milostný poměr mezi mužem a ženou. V opeře není ani jedna ženská role (Anfisu zpívá pro změnu bas), ale není to funkční jako třeba v Janáčkově Z mrtvého domu . Navíc si Eötvös přidělal starosti s obsazením – sežeň na jeden večer čtyři výborné kontratenory. To se nepodařilo ani v Bruselu Oleg Ryabets , Lawrence Zazzo a Alain Aubin (Irina, Máša a Olga) zpívali celkem slušně, Gary Boyce svým afektovaným pojetím úplně shodil postavu Nataši.
O režii, scénickou výpravu a kostýmy se postaral Japonec Ushio Amagatsu , který vycházel z typického japonského divadla s kimony. Na první pohled odpovídá vše stylizovanému obrazu skladatele, ale po čase omrzí neustálé přemisťování tří pláten a symbolika (například čtyři visací váhy), kterou chápou jen tvůrci produkce, není zrovna šťastná. Úspěšné bylo orchestrální nastudování. Eötvös pracuje se dvěma orchestry, komorním v orchestřišti (ten řídil sám) a větším za scénou, tam pomáhal jeho pravidelný spolupracovník, Němec Roland Böer . V Bruselu se ale za scénu nevešel, a tak byl umístěn ve sborové zkušebně o několik pater výše a za pomoci složitého elektronického systému vypoušten do hlediště. Byl to sice riskantní nápad, ale vyšel dobře. Přítomnost skladatele za dirigentským pultem vybičovala operní orchestr k neobyčejnému výkonu.
Premiérové obecenstvo přijalo Tři sestry většinou nadšeně, nejsem si však jistý, že tomu tak bylo také při reprízách, tam totiž nechodí hudební kritici, intelektuální nadšenci soudobé hudby a snobové, ale normální operní fandové. Chtěl bych se mýlit, mám však pocit, že takto pojaté ztvárnění literární předlohy, i přes vizuální atraktivitu divadla, spíše zvětšuje než zmenšuje onu hrozivou propast mezi soudobou hudbou a jejím spotřebitelem.
