Předpoklad, že na koncertě souboru, jenž se hlavní měrou věnuje interpretaci sextetů, uslyším ideální interpretaci tohoto komorního seskupení a „vylepším“ si tak mnohý poslech těchto skladeb, uváděných spíše příležitostně (na závěr koncertu dvou kvartet či jiných těles různých komorních uskupení, jak to bývá často zvykem), nevyšel. Sexteto českých filharmoniků , v jehož čele stojí koncertní mistr našeho prvního orchestru Bohumil Kotmel a jehož uměleckou oporou je koncertní mistr skupiny violoncell František Host , je souborem prvotřídních instrumentalistů, kteří cítí potřebu kompenzovat svou orchestrální hru interpretací komorních skladeb – a smyčcový sextet je dobrou příležitostí k souhře. Hned od první věty Sextetu A dur op. 48 Antonína Dvořáka, jímž koncert uvedli, mne překvapil suchý a slabý zvuk ansámblu; po celé čtyři věty se v něm nezaleskl ten pravý sólový tón jedince nebo sytě emočně prodchnutá vlna muzikantského vzplanutí. Jakkoli je sextet poměrně rané dílo autora, zejména druhá (Dumka ) a třetí věta (Furiant ) skladby dávají mnoho možností k výrazové různorodosti a lyrické rozezpívanosti. Preciznost a umírněnost charakterizovaly interpretaci Dvořáka, čímž dílo nebylo zcela naplněné. V Brahmsově Sextetu B dur op. 18 se kvality souboru zprvu více probarvily a objevilo se hráčské muzikantství i jedinečná technika Bohumila Kotmela, jenž se v této skladbě několikrát jako vůdčí hlas prosadil; stejně tak dostal příležitost nádherný tón violoncellisty Františka Hosta. Druhá věta dala vyniknout sólistickým schopnostem instrumentalistů a nabízela představu, že právě v Brahmsově díle se do široka rozvinou. Vzápětí však Scherzo třetí věty opět vyznělo jen jako dobře reprodukovaný notový zápis a gradace závěrečného finále dosvědčila, že i s respektem vystavěná věta nestačí, není-li v ní projev specifického lesku interpretačního naplnění. Při poslechu koncertu Sexteta českých filharmoniků jsem si neuměla vysvětlit, kam se podělo mistrovské výrazové zaujetí Bohumila Kotmela, jaké jsme mohli slyšet na jeho recitálu v minulé sezoně. Nepochybuji v nejmenším o kvalitě všech šesti členů Sexteta i o jejich osobním provázání s komorní hudbou. Avšak tentokrát se interpretace Dvořáka i Brahmse nepropojila s tolik potřebným sólistickým elementem.
