Symfonický orchestr Českého rozhlasu dostal na Pražském jaru prostor symbolicky přesně v den (18. 5.) devadesátého výročí rozhlasového vysílání u nás. S šéfdirigentem Ondrejem Lenárdem využili v Rudolfinu šanci především v Berliozově Fantastické symfonii , které se dostalo energického, až vášnivě strhujícího provedení. Byl to jeden z těch uměleckých výkonů, které překvapí spontánní mohutností a intenzitou a které se udrží v paměti. Partitura vyzněla v plné síle své romantické vznětlivosti a exaltovanosti. Kreace gradovala až k závěrečnému akordu vrženému s velkou energií do prostoru sálu. První polovina koncertu byla přitom zcela odlišná. Měla připomenout letošních 150 let spolku Umělecká beseda a učinila tak jednak uvedením Pochodu k slavnosti Shakespearově , krotkou a přehlednou příležitostnou skladbou Bedřicha Smetany, jednoho ze zakladatelů besedy, jednak světovou premiérou skladby Zaniklé štěstí současného člena spolku Jana Klusáka. Jde o jeho třetí symfonickou báseň, stejně jako v případě předešlých do určité míry vycházející ze Smetanovy hudby. V tomto případě Jan Klusák využívá motivický materiál klavírního cyklu Sny. Něco málo zaznívá i docela explicitně, o to však nejde – důležitější je celková nálada skladby, klidná, vyrovnaná, neprovokující, vzdálená racionální věcnosti. Jestliže Jan Klusák patří mezi exponenty Nové hudby, v tomto novém díle, přiznaném žalozpěvu za zesnulou manželku, se projevuje mnohem spontánněji, respektive smířlivěji, ve zvuku a výraze přívětivěji. Příjemně tím překvapuje. Do programu první poloviny patřila i Fantazie pro klavír a orchestr Jaroslava Ježka – skladba působící opačně: rozumověji, nevstřícněji. Sólista Igor Ardašev tyto znaky partitury vykrýval svou virtuozitou, ale plně eliminovat je nemohl.
