Pianista David Kalhous vystudoval pražskou konzervatoř a AMU a poté se vydal za dalšími uměleckými zkušenostmi do zahraničí (Vídeň, Tel-Aviv, USA). V současné době žije v New Yorku a je profesorem klavírní hry na Florida State University College of Music, kam pravidelně létá každý týden na dva až tři dny. V jeho repertoáru zaujímá významnou pozici tvorba skladatelů 20. a 21. století. Umělec se aktivně podílel na řadě projektů propagujících nejnovější hudbu a velmi sympaticky působí skutečnost, že inicioval vznik osmi nových klavírních skladeb, které objednal od mladých českých autorů. V České republice vystupuje David Kalhous poměrně zřídka, a tak byl jeho recitál v nově zrekonstruované Sukově síni Rudolfina (18. 12. 2015) jednou z mála příležitostí, kdy si ho mohlo tuzemské publikum živě poslechnout. Své vystoupení zahájil umělec Čtyřmi mazurkami, op. 17 F. Chopina. První mazurku hrál zvučným, hutným tónem a s výraznými rubaty. Ta sice vycházela z logiky hudby, ale působila bohužel trochu neosobně. Stejně tak – hutně, bez zřetelnější snahy o odlišení a tudíž poměrně fádně – vyzněly i následující dvě mazurky. A pokud čtvrtá mazurka přinesla něco trochu jiného než předchozí tři, bylo to spíše zásluhou autora než interpreta. Chopinovy mazurky se dnes prostě hrají poetičtěji a barevněji, než jak je vnímá David Kalhous. Po celé první číslo recitálu – a pak po celý večer – nebylo navíc možno přeslechnout, že pianistovi dost neprofesionálně „bouchá“ pedál.
Působivým oživením večera byla česká premiéra skladby Hindyish, kterou napsal na klavíristovu objednávku Jiří Kadeřábek. Kompozice je sama o sobě velice zajímavá a v jejím pestrém průběhu čeká posluchače řada překvapení, ale i tady – podobně jako u Chopinových mazurek – jsem měl pocit, že by interpret mohl projevit více fantazie. Kalhousův recitál příjemně odlehčilo následujících pět drobných kousků z proslulého cyklu Játékok (Hry) soudobého maďarského skladatele Györgyho Kurtága: Fanfáry, Doina, Malá bouře, Stonky trávy a Sbohem. Poslední skladbička nese podtitul „ve stylu Janáčka“, což pravděpodobně dovedlo Davida Kalhouse ke zvláštnímu a pro mne ne zcela pochopitelnému kroku – pianista totiž na tuto skladbu navázal „attacca“ Janáčkovu Sonátu I. X. 1905. Kurtágovy hravé drobnosti se tak formálně staly jakýmsi nechtěným prologem k dílu, které patří k nejzávažnějším v celé české klavírní literatuře. V Janáčkově Sonátě samotné jsem pak, přiznávám, víc než v jiných skladbách večera postrádal hlubší osobní zaujetí interpreta. Nepříliš dobrý dojem z tohoto díla naštěstí umělec napravil Skrjabinovou Sonátou č. 5, op. 53, která uzavřela první půlku večera. Jedno z nejnáročnějších klavírních děl zvládl David Kalhaus po technické stránce opravdu bravurně a po stránce výrazové nepoměrně přesvědčivěji než Janáčka, i když jsem v některých místech měl pocit, že by jim prospělo výrazové i zvukové vylehčení. Nutno ovšem dodat, že David Kalhous s tichou dynamikou povšechně dost šetří.
Po přestávce následovala Tři echa před úplňkem od Ondřeje Štochla – druhá z osmi skladeb, které vznikly na Kalhousovu objednávku. Autor v tomto díle uplatnil tzv. preparovaný klavír – mezi některé struny vložil gumové válečky, které deformovaly zvuk nástroje. Průhledné, nápadité a nepříliš rozsáhlé skladby korespondovaly svým obsahem s poetickým názvem cyklu – do Kalhousova recitálu vnesly cosi ze zjihlé adventní atmosféry a patřily k tomu nejhezčímu, co tento večer zaznělo. Své vystoupení uzavřel klavírista velkolepými Brahmsovými Variacemi B dur na Händelovo téma, op. 24. Rozsáhlý variační cyklus (24 variací se závěrečnou fugou) se ve svém oboru řadí k vrcholům evropské hudby a David Kalhous jej bezpochyby považuje za své „parádní číslo“. I když se u něho už začala projevovat únava a přestože v jeho hře opět převládala silnější a nepříliš profilovaná dynamika, hudbě scházela větší barevnost a její tok byl díky menší dávce fantazie poměrně předvídatelný, podařilo se umělci několikrát „překročit svůj stín“ a příjemně překvapit, což jsem ocenil zvláště v lyrických variacích č. 5, 6, 11 či 19.
