Varšavská filharmonie nabídla festivalovému publiku (Smetanova síň, 25. 5.) velmi atraktivní program. Zahájila jej Dvořákovou symfonickou básní Zlatý kolovrat, op. 109. Působivé dlouhé vstupní crescendo, jež evokovalo blížícího se jezdce, vtáhlo posluchače přímo do děje slavné Erbenovy básně a šéfdirigent Varšavských filharmoniků Antoni Wit dokázal pak po celou půlhodinu udržet ve skladbě potřebný tah a napětí. Jeho gesta byla účelná i hezká – ani přehnaná, ani skoupá – a orchestr na ně velmi citlivě reagoval. Dvořákova hudba zněla opravdu pohádkově, ve vší své nedostižné barevnosti a melodické bohatosti. Zvláště dobře se v tomto díle uvedly žestě, které dodávaly hudbě nejen patřičný lesk, ale na mnoha místech dokázaly velmi sugestivně navodit tajemnou pohádkovou atmosféru. Beethovenův Klavírní koncert č. 4 G dur, op. 58 patřil k hlavním magnetům nejen tohoto večera, ale celého festivalu, neboť jeho sólistou byl Rafał Blechacz, vítěz varšavské Chopinovy soutěže v roce 2005 a dnes jeden z nejzajímavějších představitelů mladé pianistické generace. Skromně působící umělec, jemuž je pouhých sedmadvacet let (a na pódiu vypadá ještě mnohem mladší), zahrál vstupní sólo s nesmírným půvabem a svěžestí a nápaditě oživené osminy hned v prvních dvou taktech naznačovaly, jakým směrem se asi bude ubírat sólistovo pojetí nejpoetičtějšího z Beethovenových klavírních koncertů. Blechacz hrál opravdu krásně – neobyčejně lehce (technicky i výrazově) a lyricky a svou hrou rozhodně posluchače nezklamal. Orchestr mu byl partnerem solidním a spolehlivým, bohužel ne však inspirativním – jiskru elánu ze sebe vykřesal teprve v závěru finální věty. Blechacz pravděpodobně onu nepříliš velkou osobní angažovanost orchestrálních hráčů citlivě vnímal – občas jako by i on ztrácel energii a jeho hra působila místy trochu unaveně. Celkový dojem ale pianista napravil ve dvou Chopinových mazurkách, které hrál jako přídavek. Pod jeho prsty se skladby rozzářily jako drahokamy a potvrdily, že Blechacz opravdu patří ke světové pianistické elitě. Reputaci si nakonec vylepšil také orchestr. Jako poslední číslo programu zazněl slavný Koncert pro orchestr Witolda Lutosłavského. Efektní dílo s bohatě využitými žesti a bicími bylo dirigentu i orchestru zjevně velmi blízké a o jeho provedení nelze napsat nic jiného, než že bylo strhující. Nadšenému publiku se Varšavská filharmonie odměnila dvěma „tanečními“ přídavky: Mazurem z Moniuszkovy opery Strašný dvůr a Polkou z Lutoslawského Malé suity.
Zveřejněno v
Kritiky
Označeno v
Věroslav Němec
Hudební editor a redaktor, klavírista (bývalý), pedagog (bývalý), muzikolog, hudební publicista. V letech 1975–2000 pracoval v hudebním nakladatelství Supraphon (1989–91 šéfredaktor, 1998–99 ředitel, 1999–2000 místopředseda představenstva). Od roku 2000 je šéfredaktorem hudebního nakladatelství Amos Editio, které v roce 2012 získalo pod jeho vedením prestižní Cenu České hudební rady. Jako pianista vystupoval v klavírním duu se svou manželkou Jitkou. S časopisem Harmonie spolupracuje od roku 1999. Ve svých textech, jichž vyšlo v Harmonii přes 500, se věnuje především klavírní interpretaci.
