Opera Idomeneo patří k raným skladatelovým operám, je operou seria, napsanou na rutinní libreto, které bylo Mozartovi předloženo. U nás se tato opera hraje vzácně – Národní divadlo ji uvedlo roku 1931 v režii Ferdinanda Pujmana a na scéně Jana Zrzavého, naposledy ji u nás velmi úspěšně hrálo Moravské divadlo Olomouc v režii Ladislava Štrose (získalo s ní cenu Festivalu českého hudebního divadla 1997).
Inscenaci Idomenea jsem očekávala s napětím jako dílo režiséra Yoshiho Oidy a scénografa Toma Schenka , tvůrců vynikající inscenace Brittenovy opery Smrt v Benátkách, kterou uvedla loni v koprodukci s festivalem v Aldeburghu, v Bregenzi a s Opérou de Lyon Státní opera Praha (cena Festivalu hudebního divadla Opera 2009). Malinko mě překvapila příbuznost scénografického řešení Toma Schenka pro Smrt v Benátkách a pro Idomenea – výtvarně pojednaný zadní horizont, před nímž je na tahu zavěšeno čtvercové „promítací plátno“ se zrcadlovým rubem. Scénografii Idomenea však vévodí na rampě stojící popravčí špalek, do něhož při předehře zasekne člen mimického sboru ostrou popravčí sekyru. Ta sekyra je milníkem celého dění. Inscenátoři téměř neužívají reflektorů, umístěných v hledišti, svítí se ze šál a z jeviště (světelný design Lutz Deppe ).
Jinak jsou u obou zmíněných inscenací shodné pouze obecně platné inscenační principy – užití skromného množství významotvorných rekvizit, vytváření metaforických obrazů, vplývání jednotlivých prvků inscenace do jednotného stylově čistého řečiště, zde podobného obřadu. Kostýmy Eleny Mannini se jen lehoučce vydělují ze scénografického prostředí, jako by je navrhla ruka téhož výtvarníka. Důležitou součástí inscenace je důsledně stylizovaný pohyb herců. Šestičlenný mimický sbor postupně vytváří s pomocí dlouhých bambusových tyčí prostor vězení pro trojskou princeznu Ilii nebo systém zábran, které od sebe razantně odvrhuje princezna Elektra, Iliina sokyně v lásce ke krétskému princi Idamantovi. Veškeré proměny, přestavby scény jsou součástí akcí, přecházejí povlovně do dalšího dění. Každá z postav opery bojuje svůj vlastní boj mezi povinností a láskou a láska Ilie, která chce obětovat svůj vlastní život za život Idamantův, usmíří hněv bohů. Oni nakonec rozhodnou, že se krétský král Idomeneo musí vzdát svého trůnu ve prospěch svého syna Idamanta a jeho nevěsty – Ilie. Idomeneo a Elektra musí pykat za jejich štěstí. Aby inscenátoři zvýraznili tuto linii příběhu, uzpůsobili jí Mozartovu operní formu změnou pořadí některých hudebních čísel (a vzdali se baletních výjevů a meziher). Nejvýraznějším (a nepříliš zdařilým) dramaturgickým zásahem (inscenační úprava Yoshi Oida a Rob Kearley) je přesunutí dramatické Elektřiny árie až za finále opery. Režisér Oida zde spěje k otevřenému konci: Idomeneo brání Elektře v sebevraždě – ona se k němu v zoufalství přimyká.
Inscenaci nastudovalo jediné obsazení (s výjimkou Ilie, kterou zatím zpívá jen Martina Janková a snad až časem by do této role měla vstoupit Kateřina Kněžíková ). Představitelé jednotlivých postav jsou zvoleni typově (a samozřejmě hlasově) naprosto přesně. Ilii ztělesňuje Martina Janková s nepopsatelnou líbezností, čistotou, citovostí, empatií, s detailně propracovaným herectvím, o výborném hlasovém zvládnutí role netřeba mluvit. Stejně úspěšným představitelem své tenorové role je Charles Workman (Idomeneo), který se po lehké ohlášené indispozici na první premiéře při premiéře druhé předvedl v ideální formě. Idamante Hannah Esther Minutillo je štíhlý, ležérně chlapecký, k němuž se báječně hodí její nezdolný mezzosoprán bez nadbytečného sametového zabarvení. Elektra Csilly Boross je přesvědčivě výrazná, energická, hlasově průrazná až drsná. Zato Jaroslav Březina (Arbace) odvádí svou menší roli s lahodnou virtuozitou pěvce, který je v tomto typu repertoáru doma. Orchestr velmi dobře připravil šéfdirigent opery Národního divadla Tomáš Netopil , který tuto operu nastudoval nedávno v Turíně, úspěšně mu sekunduje vybraný komorní sbor (sbormistr Pavel Vaněk ). Inscenace Idomenea je hodna mozartovského genia loci.
