První koncert v chrámu svatého Michala představil Dvořákovu Mši D dur (tzv. Lužanskou) a Te Deum téhož autora. Stejný program měl, mimochodem, i druhý koncert prvního ročníku festivalu v roce 1994. V tomto roce se představil Spevácky zbor mesta Bratislavy se sbormistrem Ladislavem Holáskem, který doprovázela Severočeská filharmonie Teplice. Vše řídil výborný dirigent Zbyněk Müller. Jako sólisté vystoupili Mária Kobielska (soprán), Anna Nitrová (alt), Aleš Voráček (tenor) a Roman Janál (baryton). Nutno říci, že nejvýrazněji působil Aleš Voráček a to jak hlasově, tak interpretačně. Lužanská mše je záměrně psána pro menší těleso, tomuto předpokladu obsazení vyhovovalo, aniž by to bylo na úkor kvality zvuku. Jen při vypjatějších pasážích se zvuk sboru ztrácel pod mohutností orchestru, tomu se ale v nekoncertních prostorách asi nelze vyhnout. Obě tělesa provedla mši citlivě i přes drobné problémy se souhrou. Ve druhé polovině koncertu, Dvořákově Te Deum, pak osobitým a citlivým projevem zaujali diváky zejména sólisté, sopranistka Mária Kobielská a barytonista Roman Janál. I tato část koncertu se tak nesla v povedeném duchu až do monumentálního finále, které diváci ocenili potleskem vestoje.
Na druhém koncertě představil vynikající český komorní soubor Martinů Voices duchovní hudbu barokní i současnou. Koncert se konal v kostele svaté Kateřiny, jedná se o útulný kostelík kousek od olomouckého Dolního náměstí, koncertně však příliš využívaný není. Pro mnoho diváků to tak díky koncertu mohla být jejich první návštěva tohoto méně známého místa. Martinů Voices přednesli široký repertoár, od známého Allegriho Miserere mei, Deus až po stylizaci amerických černošských spirituálů. Začátek ovšem patřil právě Allegrimu. Ve spíše kratší akustice kostela skladba vyzněla jinak, než by posluchači mohli očekávat, nicméně i přesto krásně. Náročný Hymnus k svaté Cecílii Benjamina Brittena ukázal především interpretační kvality souboru a jeho vedoucího Lukáše Vasilka a vrchol koncertu představovaly Čtyři písně o Marii Bohuslava Martinů (k Martinů se ostatně soubor hlásí už svým názvem). Písně stylově i interpretačně kvalitně zvládnuté soubor ke svému pojmenování vskutku opravňovaly. Na závěr koncertu umístěné černošské spirituály (Five Negro Spirituals od Michaela Tippetta) ukázaly, že sbor se pohybuje s jistotou i v jiných žánrech.
Třetí koncert byl zakotven (vyjma jedné skladby) v období klasicismu. Přední český dechový soubor PhilHarmonia Octet, složený ze špičkových mladých sólových hráčů, přednesl jako první Partitu Es dur Františka Vincence Kramáře. Tato invenčně napsaná komorní skladba dala vyniknout kvalitám souboru jednak v souhře a intonaci, jednak v interpretačním propracování. PhilHarmonia Octet ukázal, že pečlivé nastudování a dotažení skladby do nejmenšího detailu se vyplácí. Jednotlivé hlasy spolu dobře fungovaly, celek působil kompaktním dojmem a neobjevilo se ani jedno místo, v kterém by posluchač mohl nabýt dojmu, že je interpretačně nedomyšlené nebo nedopracované. Zaujala mě zejména všechna zakončení jednotlivých úseků a částí, která byla vždy pečlivě promyšlená a precizně zahraná. Onou výše zmíněnou výjimkou byla druhá skladba koncertu z pera estonského skladatele Arvo Pärta. Fratres je Pärtova snad nejznámější skladba napsaná technikou tintinnabuli. První verze skladby vznikla v roce 1977, nejznámější (také nejpovedenější i nejúspěšnější) verze pro housle a smyčcový orchestr byla napsána v roce 1980. Úprava, která zazněla na koncertě pochází z roku 1990 od Beata Brinera. Není všeobecně známo, ze které verze vycházel, ale v porovnání s houslovou je tato o mnoho ochuzena. Na začátku chybí virtuózní úvod, průběh skladby pak vyznívá poněkud ploše, navíc i zde chybí sólová melodie. Pro ty, kteří se na tuto (snad jednu z nejznámějších soudobých) skladbu těšili, mohla být zvolená úprava zklamáním, náhradou jim však mohla být vynikající interpretace. Koncert zakončila Serenáda c moll Wolfganga Amadea Mozarta. Zde se soubor předvedl v plné síle, podobně jako v úvodní skladbě. Krásný dojem z koncertu podpořila i akce olomoucké Flory „Rozkvetlé památky“, v jejímž rámci byl kostel Zvěstování Páně vkusně vyzdoben květinami.
Čtvrtý koncert se konal v krásném barokním sále v Klášterním Hradisku. Podle programu měl být zcela vyplněn ruskou a ukrajinskou hudbou v návaznosti na interprety – basistu Tarase Štondy a klavíristku Asju Titovyč, oba ukrajinské národnosti. (O tento koncert měl právě pro tyto výjimečné interprety zájem i Český rozhlas, který jej nahrával.) Moderátorka pořadu na začátku oznámila, že dochází ke změně a pro první půli byl nakonec vybrán jiný repertoár. Koncert tedy začal díly G. F. Händela, A. Stradelly, F. Duranta, J. S. Bacha, W. A. Mozarta a G. Bizeta. Změna byla poněkud překvapivá, díky ní však mohli diváci ocenit šíři repertoárového záběru Tarase Štondy i Asji Titovyč. Barevně i interpretačně výrazný hlas sólisty byl publikem přijat s obrovským nadšením. Asja Titovyč se projevila jako zkušená klavíristka; je i vynikající sólistka, což předvedla divákům na Busoniho úpravě Bachovy Chromatické fantazie a fugy d moll. Její hra mohla místy působit dojmem určité nedotaženosti; spíše než se skladbami však bojovala s nedostatky nástroje. Je škoda, že v Olomouci není kromě sálu filharmonie jiný koncertní sál s kvalitním klavírem.
Závěrečný koncert se konal týden po předposledním, v kostele sv. Mořice v Olomouci, který se pyšní jedněmi z nejvzácnějších varhan ve střední Evropě. Na programu bylo Te Deum Antona Brucknera a Requiem francouzského skladatele Camille Saint-Saënse. Zejména kvůli druhému dílu měl o přímý přenos zájem dlouhodobý mediální partner festivalu TV Noe. Filharmonii Hradec Králové řídil Jaromír M. Krygel, společně s nimi vystoupil Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy. Nutno říci, že výběr účinkujících (včetně sólistů – Veronika Džioeva (soprán), Jana Sýkorová (alt), Jaroslav Březina (tenor) a divákům již známý bas Taras Štonda) se opravdu povedl. Filharmonie pod pevnou rukou dirigenta ukázala to nejlepší, co mohla, a ani sbor nezůstával pozadu. Brucknerovo Te Deum bylo velkým jak hudebním, tak duchovním zážitkem. Toto relativně krátké, ale na interpretaci náročné dílo bylo napsáno skladatelem, který se v době, kdy se všichni zaměřovali na novátorské pojetí hudby, držel hlavního proudu a z něho přirozeně vyrůstal. Snad proto je dílo tak snadno pochopitelné a přitom nepovrchní. Sbor i orchestr udržel pozornost ve všech pasážích a nepolevili ani ve strhujícím Aeterna fac a hlasově náročném In te Domine speravi. Vynikající intonační a zvukově kompaktní výkon sboru se snoubil s precizností a propracovaností orchestrálního zvuku. Jen je škoda (je to však pochopitelné z důvodu ladění), že místo píšťalových varhan byly použity digitální, ty však mistrovsky zvládal mořický varhaník Karel Martínek. Druhou polovinu koncertu zaplnilo Requiem od Camille Saint-Saënse. Jemu byla pro změnu vyčítána (jak se píše v programu) povrchnost a málo vášně. Ať už to je jakkoliv, interpreti první, náročnější půlku díla zvládli precizně a bez problémů. Od Hostias je již skladba srozumitelnější až k závěrečnému Agnus Dei. Výkon sólistů odpovídal celkové vysoké úrovni večera, mezi nimi vynikal zejména tenorista Jaroslav Březina. Při pohledu na sbor a orchestr bylo patrné, že vynikající práci odvádí (a také na zkouškách odvedl) dirigent Jaromír Krygel. Všechna, i ta sebenáročnější místa byla hudebníky a zpěváky interpretována s velkou jistotou.
21. ročník festivalu opět ukázal Olomouci krásu duchovní hudby v autentických prostorách. Díky spolupráci s TV Noe mohli atmosféru dvou koncertů okusit i diváci, kteří se přímo na koncerty nedostali; v případě závěrečného koncertu dokonce v přímém přenosu. (Repríza závěrečného koncertu se bude na TV Noe vysílat 13. listopadu, určitě stojí za poslech!) Festival dlouhodobě spolupracuje i s Českým rozhlasem, který pořizoval záznam dvou koncertů. Zejména recitál Tarase Štondy je jistě velmi cennou nahrávkou. Úroveň jednotlivých koncertů je dlouhodobě vysoká a neustále se zlepšuje, pro velké množství olomouckých posluchačů představuje jedinou možnost setkání s interprety evropské úrovně. Ve městě s takto bohatou kulturní a duchovní historií má takový festival svoje nezastupitelné místo.
