O kvalitě klavírních skladeb Josepha Haydna není sice mezi pianisty nejmenších pochyb, ale jen málokterý si dovolí sestavit z nich celovečerní program. Haydnovy klavírní skladby byly totiž určeny spíše pro provozování v malé uzavřené společnosti, pro velkou koncertní síň se zdají být klavíristům málo efektní. András Schiff je však umělcem, který o vnější efekty nedbá ani v nejmenším. Bez ohledu na předsudky vybral pro své vystoupení v cyklu České filharmonie Klavírní recitály (Dvořákova síň, 20. 11.) výhradně Haydnovy skladby: Capriccio G dur Hob. XVII:1 , Fantazii C dur Hob. XVII:4 , Variace f moll Hob XVII:6 a tři sonáty – č. 32 g moll , č. 53 e moll a č. 62 Es dur . V případě jiného interpreta by se možná jednalo o riskantní dramaturgický krok, Schiff je ovšem jednou z největších hvězd současného pianistického nebe, takže vzdor „neefektnímu“ programu bylo Rudolfinum zaplněné do posledního místa. Od prvních tónů nebylo pochyb, že právě Haydnova hudba je tomuto umělci mimořádně blízká. Posluchači seděli téměř bez dechu (ba dokonce omezili i kašlání, které pianistu při jeho minulém pražském vystoupení tolik iritovalo). Schiffova hra se vymyká jakémukoli slovnímu popisu: fascinuje poetičností, pastelovou barevností, vynikající a přitom neokázalou technikou, jemným humorem, myšlenkovou přehledností i neobyčejnou lidskou pokorou. O Schiffově pianistickém mistrovství svědčí například i to, že se při úvodním Capricciu G dur Hob. VII:1 vůbec nedotkl pedálu – aniž by se to jakkoli negativně projevilo ve zvuku! Časté změny temp, které uplatňuje při své hře, bychom jiným pianistům pravděpodobně neodpustili, u Schiffa však působí tak, že je považujeme za cosi naprosto samozřejmého. S rubaty pak těsně souvisí i jeho práce s tichem a velkými zámlkami, které vstupují do Schiffovy hry jako nedílná součást hudebního toku. Tempa rychlých vět byla často závratná, ale hudba přitom zněla lehce, vzdušně a naprosto přirozeně, a to tím spíše, že rychlé pasáže prolétly nezřídka v pianissimové dynamice. Okouzlení posluchači aplaudovali na závěr koncertu vstoje a Schiff se odměnil přídavkem vskutku velkorysým: Beethovenovou Sonátou f moll, op. 2/1 . Tento přídavek ovšem nevybočil z haydnovského ladění večera, neboť Beethoven dedikoval celý svůj op. 2 právě Josephu Haydnovi. Schiff hrál Beethovenovu sonátu se všemi repeticemi, takže se vlastně jednalo o nejrozměrnější dílo celého recitálu. Jako další přídavek následovala náročná finální věta z Beethovenovy Sonáty F dur op. 10/2 , jež odezněla v neslýchaném tempu a lehkosti. Své vystoupení uzavřel pak Schiff volnou větou z Beethovenovy Patetické . Překrásný večer jen znovu potvrdil to, co je o tomto pianistovi všeobecně známé: se Schiffem se posluchači nikdy nenudí.
