středa, 8. červen 2016

Neobyčejně emotivní Šostakovič a Vasks v Kutné Hoře

Napsal(a) 

Foto Jan Šmok Foto Jan Šmok

IX.ročník Mezinárodního hudebního festivalu Kutná Hora ozdobil v pořadí čtvrtý koncert, tentokráte v GASKu, bývalé Jezuitské koleji. V úterý 7.června zde zazněly dvě klavírní tria Dmitrije Šostakoviče a klavírní kvartet současného lotyšského skladatele Péterise Vaskse.

Samozřejmě o kvalitě zvoleného repertoáru netřeba pochybovat. Ovšem to samo o sobě není zárukou hudebního zážitku. Co však z tohoto komorního koncertu učinilo až nadpozemský umělecký zážitek, byl způsob interpretace. Ovšem, violoncelista Jiří Bárta má se Šostakovičovou hudbou bohaté zkušenosti, ale přesto mne jeho strhující výkon a  výkony všech aktérů na pódiu zasáhly nečekanou silou. K dokonalé hráčské technice i ke schopnosti číst partituru interpreti přidali niterný emoční prožitek, jaký se tak často na pódiích festivalů vážné hudby neobjevuje. Zúčastnění hudebníci skladby v Kutné Hoře formou workshopů pouze nenacvičují, ale pojímají  je za své a do sebe. Navíc většina se kutnohorského festivalu zúčastňuje pravidelně, takže se hudebníci navzájem dobře znají. Hudba se tak proměňuje v silné lidské výpovědi...

Trio pro housle, violoncello a klavír č.1 s moll, op.8  je raným Šostakovičovým dílkem a dokumentuje jeho počáteční bezbřehou hravost a radost z hudby, nezatížené ještě existenciálními a ideologickými tlaky. Mladá britská houslistka Chloë Hanslip, violoncellista Jiří Bárta a ruský pianista ukrajinského původu Konstantin Lifschitz hráli patřičně uvolněně, někdy až rozverně, hodně zpěvně, občas byly patrny i jazzové inspirace.

Foto Jan Šmok Foto Jan Šmok

Šestivětý Kvartet pro housle, violu, violoncello a klavír  napsal Vasks v roce 2001. Jde o mimořádně emotivní dílo, které se od meditativního antré vyklene k vrcholu, které posluchače doslova rve na kusy, aby přišla jímavá katarze, jakou jsem snad dosud neslyšel. Úžasně vyzněly sólové party smyčcových nástrojů, dokonce ve spektrálních barvách. S Jiřím Bártou zde hrála jeho kmenová pianistka s Ebenova tria Terezie Fialová, která dokázala nejen udržet napětí uvnitř skladby, ale dokonce jej umocnit až k hmatatelnosti. V tomto nepřetržitém pnutí probíhala kongeniální souhra všech aktérů na pódiu; vedle Fialové a Bárty hráli vskutku znamenitě mladý houslista Jan Mráček, jenž v současné době studuje ve Vídni, a ostřílený violista Karel Untermüller, jinak člen Heroldova kvarteta. Více než půlhodinový kvartet byl odměněn dlouhotrvajícím bouřlivým potleskem.

Foto Jan Šmok Foto Jan Šmok

Následovala přestávka, kterou jsem tentokrát opravdu přivítal (ačkoli jinak ji považuji spíše za narušení), neboť jsem měl pocit, že jsem právě slyšel snad tu nejsugestivnější komorní skladbu v mém dosavadním životě. A kladl jsem si otázku, zda se Šostakovič svým již vyzrálým dílem, které mělo po přestávce následovat, Vasksovi vyrovná. Možná to byla pošetilost, nebo malověrnost vůči velikánovi hudby 20.století, kterého mám ještě k tomu asi i nejvíc naposlouchaného, ale to jsem netušil, že Šostakovičovo Trio pro housle, violoncello a klavír č.2 c moll, op. 67 se co do barevnosti a sugestivity Vasksově skladbě nejen vyrovná, ale leckde ji i překoná. Šostakovič totiž dokáže být nejen progresivní, ale také více melodický, mnohdy až taneční, čerpající z ruské lidové hudby; pak také kontrasty mezi polohami mocněji sytí dramatičnost díla a dodávají mu i jistou narativnost. Bárta, Hanslip a Lifschitz mi, proč to nepřiznat, vyrazili dech! A nejen mně. Celé posluchačské auditorium povstalo k bouřlivým ovacím.

Dají se takové hudební emoce vyjádřit slovy? Natož pak koncert recenzovat, jakkoli posuzovat, když mne ta hudba vlastně zcela smetla ze všednosti a pocitu malosti až někam do jiné dimenze, opravdového světa? Pokusil jsem se onen výjimečný prožitek alespoň přiblížit...

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.