úterý, 11. duben 2017

Nejednotné zahájení Velikonočního festivalu duchovní hudby

Napsal(a) 

Capella Cracoviensis, foto archiv CC Capella Cracoviensisfoto: archiv CC

V neděli 9. dubna 2017 proběhl v brněnském kostele sv. Janů zahajovací koncert Velikonočního festivalu duchovní hudby. Za účelem honosného odstartování festivalu nebylo k prvnímu koncertu zvoleno nic menšího než monumentální oratorium Johanna Sebastiana Bacha Matoušovy pašije. O provedení se postarala polská Capella Cracoviensis vedená dirigentem Janem Tomaszem Adamem.

Z dramaturgického hlediska je uvedení Matoušových pašijí v den Květné neděle promyšleným krokem, který nejen organicky zapadá do přediva liturgického roku, ale dále zcela záměrně odkazuje k pětistému výročí reformace, vymezenému veřejným vystoupením Martina Luthera roku 1517. Tématem současného ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby je svědectví. Zprávu evangelisty Matouše můžeme chápat jako svědectví přímého účastníka velikonočních událostí v Jeruzalémě.

Matoušovy pašije obsahují řadu nelehkých pasáží, melodických skoků a v neposlední řadě také výrazově vypjatých okamžiků, při tomto všem je však nutné zachovat naprostou jednotu a propojenost. Sólisté Capelly Cracoviensis tento aspekt opomenuli. Těžko si totiž jinak vysvětlit nesoudružnost výsledného provedení. Zatímco Karol Kozłowski v roli evangelisty Matouše podal excelentní výkon z hlediska vyjádření expresivity textu recitativů, které zvýraznil výtečnou prací s dynamikou, náhlými crescendy a decrescendy, ráznou, ale i z ničeho nic jemnou, vždy však afekt textu kopírující dikcí, v áriích působil krotce a nevýrazně. Vlivem nedostatečné artikulace a pouze zanedbatelného emočního sledování textu působil nevýrazně také představitel Krista Jacek Ozimkowski. Tato interpretova až letargická nezaujatost vedla i ke zřejmě nezáměrným úsměvným momentům. Za zmínku stojí recitativ z druhého dílu (Und von der sechsten Stunde an war eine Finsternis) pro tenor a bas, ve kterém do nejvyšší extatičnosti vybičovaný hlas sv. Matouše popisoval Ježíšův výkřik na kříži ("Und um die neunte Stunde schriee Jesus laut und sprach:“), načež Ozimkowski pouze velmi blahosklonně kontroval smířlivým hlasem „Eli, Eli“. Poměrně dobrou úroveň po dobu celého koncertu si však uchoval představitel Jidáše, Piláta a Petra Łukasz Klimczak, který působil pevně jak intonačně, tak stylově a jeho projev byl čitelný a energický.

Mohlo by se zdát, že nejzásadnější výhrady jsou směřovány sólistům, byly to však sólistky, které rozpolcenost provedení přivedly na vyšší úroveň. Nejednou jsem lkal nad zaváděním operních manýrů do duchovní hudby a bědoval nad nesnadností zpětného nahrazení sólistek diskantisty. Dle všeho se totiž stále jedná o jediný spolehlivý způsob provádění duchovní hudby minimálně starších období, jakkoliv je hůře realizovatelný. V podstatě všechny sólistky se prezentovaly poměrně značným vibratem, které bylo-li navíc přítomno ve sborových částech (což se také nezřídka stávalo), nepatřičně vystupovalo ven a trhalo jinak pro sbory tolik důležitou jednotu. Tímto nešvarem se provinila především sopranistka Marzena Lubaszka, jejíž vibrato se v áriích (obzvláště Blute nur, du liebes Herz!) objevovalo téměř na každém tónu, což vedlo nejen k nepříliš jasné melodické lince, ale také k podivné dýchavičnosti zpěvačky. Naopak chvályhodně citlivým užíváním vibrata se projevila sopranistka Małgorzata Lubaszka, která však bohužel po většinu času zápasila s intonací, a především v áriích byly tyto nedostatky velmi znát. Kritika stran vibrata není ovšem cílena pouze na zpěvačky, tenorista Jakub Pawlik ve své árii (Geduld!) vibroval taktéž téměř neustále do takové míry, že se mohlo jednat prakticky o kteroukoliv tónovou výšku v rámci velké sekundy. Bohužel ani tam kde se vibrato neobjevilo, nebyla intonace často správná.

Orchestr držel Jan Tomasz Adamus na uzdě, žádné velké dynamické rozdíly se v instrumentálním doprovodu nekonaly a interpreti podali přiměřený výkon. Akustické dispozice kostela byly vzhledem k poměrně velké návštěvnosti na dobré úrovni, a tak se zvuk netáhnul prostorem ani netříštil. Ze sólových instrumentálních interpretů potěšila nejvíce s lehkostí hraná gamba.

Mohlo by se zdát, že jsem vůči nebohému vibratu snad až pedantsky a nepřiměřeně zaujatý, tento přístup má však své důvody. Máme-li se opravdu snažit docílit hodnotného provedení (odhlédněme nyní i od snahy o historicky poučenou intepretaci, které jsem obecně zastáncem), je žádoucí jistá homogennost, soulad. Jestliže však část interpretů zpívá jedním způsobem a druhá opačným, jen těžko můžeme tento soulad hledat. Zaměříme-li se pouze na árie můžeme ještě polemizovat s myšlenkou, že jistá stylová roztříštěnost může za určitých podmínek působit svěže a nově, není ostatně nutné se každou cenu bránit novým zvukovým možnostem a novým hlediskům. Tato hypotéza však nutně musí vzít za své právě ve sborových částech, které najednou působí nejednotně až rozbitě. Cílem jistě není pohanět interprety, ale poukázat na mnohdy problematické aspekty přednesu hudby obecně. Bohužel se totiž s těmito nešvary setkáváme na pódiích i v chrámech dnes a denně.

Lukáš Pavlica

Absolvoval magisterský obor Hudební věda na Masarykově univerzitě, v současné době studuje pod vedením doc. PhDr. Jany Perutkové, Ph.D., doktorský studijní program. Aktivně se věnuje publicistické a kritické činnosti, kromě externího dopisovatele pro časopis Harmonie zastává místo redaktora portálu Brno – město hudby. Spolupráci navázal rovněž s hudební revue Opus musicum nebo magazínem vysokých škol Universitas. Kromě publicistické činnosti a výzkumu se okrajově věnuje také hudebnímu aranžérství a spolu s dalšími skladateli a hudebníky instrumentoval a natočil CD Hudebníček cílící na rozvíjení melodického a rytmického cítění u dětí do čtyř let.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.