pátek, 7. únor 2020

Mrazivá Rusalka s Beczałou

Napsal(a) 

Olga Bezsmertna, Jongmin Park, foto Michael Pöhn Olga Bezsmertna, Jongmin Parkfoto: Michael Pöhn

„Vyprodáno“, hlásila cedule nad pokladnou ve Vídeňské státní opeře. Hrála se Dvořákova Rusalka, a tak našince potěšilo, že je o ni v rakouské metropoli zájem. Obsazení slibovalo v hlavních rolích Piotra Beczału a Olgu Bezsmertnu.

Současná inscenace, pod níž je podepsán německý režisér Sven-Eric Bechtolf, měla premiéru v lednu roku 2014, kdy s ní na této scéně debutoval dirigent Jiří Bělohlávek. Po něm ji převzal Tomáš Netopil a po něm zase Tomáš Hanus, který dirigoval i představení 2. února, jež bylo dle údaje v tištěném programu 21. v pořadí. Během uplynulých let se za pultem objevili i někteří další dirigenti a na jevišti se vystřídali různí sólisté.

Inscenace patří k těm, které v Rusalce hledají jiné než líbivě pohádkové akcenty, což je dnes už spíš móda, ale je to jistě v pořádku, pokud režisér důsledně sleduje nosnou myšlenku. Bechtolfova Rusalka se odehrává na horizontálně rozděleném jevišti, jemuž dominují suché kmeny stromů či od mrazu zamžené okno. Zámek je stylizován mezi strohé stěny se zaskleným průhledem do světa přírody. Třebaže nepatří k nejoriginálnějším, dá se v dnešním operním světě, plném banálních aktualizací, Bechtolfova práce pořád ještě považovat za jednu z těch lepších (zvláště v porovnání s myšlenkově vyprázdněnou, chaotickou Rusalkou, kterou v září 2019 uvedlo Theater an der Wien). Zachovává jistou poetiku, takže Rusalka je dlouhovlasá víla a Ježibaba má kostým z havraních křídel, na druhou stranu se nevyhýbá ani tvrdším, ba šokujícím momentům, hlavně když Ježibaba ubodá Kuchtíka, v jehož krvi si pak lesní žínky smáčejí ruce. Zrovna tento krutý čin ovšem z režijní koncepce nijak nevyplyne, ačkoli si ho lze vyložit tak, že přírodní živly nejsou o moc laskavější než lidé.

V titulní roli v prvních sériích excelovala Krassimira Stoyanova. Teď ji měla zpívat Olga Bezsmertna, nicméně představení na poslední chvíli odřekla kvůli zdravotní indispozici. Narychlo ji zastoupila ukrajinská sopranistka Sofia Soloviy, která tuto roli souběžně zpívala v St. Gallenu, a na jevišti Vídeňské státní opery si tak odbyla neplánovaný debut. Její výkon bylo tedy nutno brát s rezervou. Hlas sám o sobě působil příjemně a kulatě, pěvkyně ale měla problém s jeho znělostí, zvuk do značné míry zůstával na jevišti a nedokázal se dynamicky rozpínat, jakkoli se jí dirigent Hanus očividně snažil situaci ulehčit a orchestr krotit. Byla by asi lepší první žínkou, nutno však ocenit rychlost a pohotovost, s níž se vpravila do inscenace.

, foto Michael Pöhn foto: Michael Pöhn

Piotr Beczała je hvězdou první velikosti a patří k nejlepším současným interpretům Prince (zpíval ho ostatně i v Praze). Třebaže není herecky příliš tvárný, opticky stále odpovídá postavě, kterou ztvárňuje, i když už překročil padesátku. Co do zvukového kouzla jeho tenor vždycky připomínal zlatou trubku. Ta mu v hrdle zůstává, nicméně při navštíveném představení jako by na zlato občas padal stín, některé výšky nepůsobily tak lehce a svítivě jako dřív. Každopádně jeho čeština byla nejsrozumitelnější ze všech.

Jihokorejský basista Jongmin Park už Vodníka ztvárňoval při jednom z dřívějších revivalů. Není to zpěvák s bůhvíjakým charismatem (hlavně v porovnání s Güntherem Groissböckem, jenž byl obsazen v první sérii), nicméně hlas mu zní, roli má dobře připravenou, snažil se o dynamické nuance, jistou vřelost i pečlivou výslovnost. Monica Bohinec byla dříve Cizí kněžnou, nyní přešla na Ježibabu, ale pro ni by potřebovala ještě barevnější, zvučnější hloubky (člověk si pořád vybavuje Doloru Zajick…). Elena Zhidkova jako Cizí kněžna vypalovala tóny ostřejším, naštěstí nikoli vyloženě nepříjemným hlasem; rozumět jí nebylo ani slovo, ovšem na jevišti působila jako uvěřitelná „femme fatale“. Špatně obsazena byla první žínka – Diana Nurmukhametova měla příliš slaboučký a rozvibrovaný hlas. Szilvia Vörös jako druhá a Margaret Plummer jako třetí žínka byly o poznání lepší. Gabriel Bermúdez jako Hajný a Rachel Frenkel jako nešťastný Kuchtík podali slušné výkony.

Orchestr tentokrát nebyl tak pozorný jako umí být jindy, zvláště v dechové sekci se daly slyšet nepřesnosti, nicméně celkově se Hanusovi dařilo vyvážit dramatickou vervu s lyrickým kouzlem, na něž jevištní obrazy víceméně rezignují.

Věra Drápelová

Vystudovala fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy. Je editorkou rubrik Kultura, Názory a Rozhovor v redakci MF Dnes. Autorsky se věnuje klasické hudbě a opeře.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.