pátek, 13. květen 2016

Järvi si s Mou vlastí ví rady

Napsal(a) 

Paavo Järvi a Česká filharmonie, foto Pražské jaro/Ivan Malý Paavo Järvi a Česká filharmoniefoto: Pražské jaro/Ivan Malý

Bez přestávky a skvěle. Tak předestřel Mou vlast na úvodním koncertě Pražského jara za pultem České filharmonie Paavo Järvi. Ve Smetanově síni zněla 12. května Smetanova hudba v rámci tradic, a přece nově. Dostatečně inovativně a zároveň ukotveně. Zajímavě a uspokojivě. Bohatě. A hlavně bez rutiny. 

Hostující dirigent může narazit na neochotu orchestru, nebo se může prosadit příliš. Paavo Järvi dokázal filharmoniky dostatečně přesvědčit o tom, že mají jít s ním, a svůj pohled a vklad nepřehnal. Oni přinesli rámec a zažité zvyky, on nové podněty a detaily. Nalezli společně kompromis, aniž by tím jakkoli umrtvili obsah. Filharmonie hrála nesmírně kultivovaně a propracovaně a ochotně opakovaně zabíhala do velké výrazové intenzity.

Má vlast vyzněla jako krásná hudba, bez nadbytečného patosu, s jasnými konturami i jemnými odstíny, naplno, ale nikterak hlučně. Symfonická báseň Vyšehrad měla velký kontrast v tempech, zvýraznil se tak oblouk formy i fantazijní uchopení historických výjevů. V nádherně podané Vltavě, navazující v podstatě bez přerušení, upoutala dirigentova práce se smyčci a s dynamikou a znovu kontrastnost - umné odlišení nálady různých obrazů. Šárka, vyprávěná a barvitě modelovaná, bezkonkurenčně tempově vygradovala. S básní Z českých luhů a hájů, v cyklu v mimohudebním programu nejabstraktnější, si někdy posluchač neví rady; Järvi jí ale dal jako málokterý z dirigentů zřetelný průběh a tím i jasný smysl. Dvojici Tábor a Blaník vystavěl pak strmě, vyhroceně, možná s méně zřetelným osobním vkladem než ostatní básně, ale i tak obecně plně v souladu se svým pohledem na téma a smysl celého cyklu.     

Má vlast tentokrát víc než jindy podněcovala představy blízké opernímu světu. Na mnoha místech vyvolala vzpomínku na Smetanovy typické postupy v tvorbě pro hudební divadlo. Nechala probleskovat jak typicky české, tak jakoby wagnerovské momenty, hrdinské, taneční i lyrické. Nepůsobila popisně, ale evokovala svou epičností scénické situace, dramatické proměny a zvraty. A několikrát vyvolala neodbytné představy filmového ztvárnění – ne, že by zněla jako filmová hudba, hudba doprovázející nějaký film, ale jako hudba, podle níž by bylo úžasné natočit bohatě imaginativní film s krásnými obrazy různé dynamiky, intenzity a tempa – nejspíš proměnlivými obrazy krajiny. 

Před dvaadvaceti lety dirigoval při zahájení Pražského jara Mou vlast Neeme Järvi, otec letošního protagonisty. Vzpomínka na květen 1994 říká, že tehdy za pultem Pražských symfoniků (jimž byl tento úkol svěřen poprvé v historii festivalu) přidal skladbě na ostrosti a dravosti a ubral na lyrice. Ujal se provedení energicky a s temperamentem, hrálo se jako o život, v detailech nově, ale rozhodně ne svévolně. Neeme Järvi přišel se zvukově mohutnou, vnitřně dramatickou freskou, která působila spíše ryze hudebními než monumentálními národními významy. A hýřil jako silná osobnost pódiovou výmluvností směrem k hráčům i směrem k divákům a posluchačům. Jako interpret zcela přesvědčil… Oproti němu sice Paavo Järvi působí v současnosti rezervovaněji, věcněji či nenápadněji, nicméně o legitimitě svého bohatě strukturovaného vidění a slyšení partitury přesvědčil orchestr i publikum neméně jednoznačně. Má vlast byla na tomto konkrétním koncertě vzrušujícím a poutavým dílem, skvěle napsanou  hudbou vyvolávající bohaté obrazy a emoce. Spojení Paava Järviho a České filharmonie se ukázalo být šťastnou a špičkovou záležitostí.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.