Do Prahy přijely – po dvojici koncertů v Německu – dva pěvecké sbory a členové dvou orchestrů z univerzitního města Reutlingen v Bádensku-Württembersku a v jeho okolí a s nimi pět sólistů s dirigentem a sbormistrem Martinem Künstnerem – erudovaní hudebníci se zázemím v církevním i necírkevním provozu, pěvci s operními i koncertními zkušenostmi. Německý romantik Carl Loewe žije v evropském hudebním dění především písněmi, ale provedení oratoria dalo jasně najevo, že i jeho zapomenutá duchovní tvorba stojí za poslech. Zhruba osmdesátiminutová skladba zazněla v novodobé české premiéře s muzikantským vkladem, který ji v tom okamžiku aktivně zařadil na odpovídající místo, sousedící bez obav s díly slavnějších autorů té doby, především asi Felixe Mendelssohna-Bartholdyho.
S libretistou Augustem Zeugnem vytvořil Loewe (vzdělaný nejen v hudbě, ale také v luterské teologii) kolem roku 1840 přejný, poučený, ovšem typicky romantický příběh o Husově cestě z Čech do Kostnice, začínající obrazem odehrávajícím se v Praze a vrcholící marnou obhajobou před koncilem a jeho smrtí. Střední díl je téměř bukolickou scénou v lesích při setkání s kočujícími cikány a s pastýři. Ve skladbě se vrací motiv varování, ať Hus do Kostnice nejezdí, vystupuje zde také král Václav s manželkou Žofií i král Zikmund s manželkou Barborou, Jeroným Pražský a další postavy… Dílo nevrcholí přehnaně dramaticky, drasticky či tragicky, ale zpěvem „ohňových duchů“, hlasů, které ztělesňují plameny hranice, ale které také nakonec v projasnění zpívají o tom, že „Husův duch, vyrván popelu, září všemu lidstvu“. Místy zní Loeweho výrazně melodická a nepříliš složitá hudba idylicky a líbezně, místy závažněji, vystihuje prostředí a nálady, spoluvytváří v až operním slova smyslu charakteristické obrazy a situace. Nepřehání niternost. Jan Hus má působivé monology a na logických místech zaznívá protestantský chorál. A třetí oddíl začal i v Praze – jako na dvou známých nahrávkách – velmi originálním způsobem: v souladu s partiturou a libretem živým zvoněním kostelních zvonů.
Oratorium s neběžným námětem je zřetelným vyjádřením povědomí severoněmeckých luteránů o tom, že Hus v mnohém svými názory a postoji připravil evropskou reformaci a že získal sto let po své smrti Lutherovo explicitní uznání. Nekomplikovanost a názornost Loeweho invence směřuje k pozitivním emocím, tedy k dojetí příběhem a poselstvím i k potěšení z hudby. I v chrámové akustice dílo vyznělo srozumitelně, adekvátně námětu, přes svou prostotu až překvapivě monumentálně. Martin Künstner vedl provedení v profesionálních parametrech, spíše ke svižnějším tempům a tím i k dramatičtějšímu účinku, ale nepřesáhl zároveň hranici raně romantického, vše spíše idealizujícího postoje.
Z koncertu vznikla rozhlasová nahrávka. Tím, že se konal mimo obvyklé souřadnice pražského hudebního dění, z hlediska profesionálů a obvyklých návštěvníků skoro jako kdyby nicméně v ten den vlastně neexistoval. Oratorium Johan Hus však není nic obskurního a klidně by bývalo mohlo zaznít jako zajímavá položka i v programu některého zavedeného pořadatele či orchestru. V ideálním případě dokonce tuzemskými silami. Jako jednoznačný objev tedy ještě stále na naše hudebníky čeká.
