Divadlo v Görlitz (Zhořelci) na východě bývalého východního Německa není velkou scénou, typově odpovídá například Opavě, ale soudě podle programu sezony a podle výsledné podoby posledního ze série představení Martinů Julietty (30. 3.), je to divadelní soubor zdravě ambiciózní. Vedle Julietty a několika dalších oper je v této sezoně na programu nově také Prodaná nevěsta. Nemusí to znamenat žádné velké tíhnutí k české kultuře (ještě blíž než do severních Čech zde mají ostatně do Polska), ale spíše skutečnost, že dramaturgie ví, co patří ke spolehlivým základním dílům evropského komického repertoáru (Smetana) a co z nehraných či mezinárodně objevovaných titulů může být zajímavým obohacením (Martinů). Však také režisér Klaus Arauner při svém úvodním slovu ve foyeru před představením neopomněl zdůraznit, že Julietta se letos hraje jen na dvou místech – v Görlitz a v Paříži…
Surrealistické snové dílo pojal pro loňskou podzimní premiéru komplexně jednotně a zdařile, ovšem značně odlišně od očekávaného a snad i logického a obvyklého lyrického zakotvení. Neodolal především prvoplánově lákavému splynutí moderního díla meziválečného „pražského“ skladatele s kafkovskou poetikou, která je sice také z té doby, ale poezii předlohy se do určité míry přes jakousi příbuznost dost příčí. Kafka vedl Araunera už v jeho prvotní obecné úvaze, když rámoval inscenaci do filmové sekvence a do slovního poučení o zákonu, snech a přemýšlení a když měl (trochu nadbytečný) nápad nechat nad vším „dohlížet“ moderní všudypřítomnou bezpečnostní kameru.
Asi nejvíc se režisér vzdálil původním představám v pojetí samotné titulní postavy. Julietta, ztvárněná sopranistkou Yvonne Reich, byla velmi konkrétní, dominantní, ostře červeně oblečená – tedy žádný vábný francouzský přelud, ale až expresionisticky nelaskavá a agresivní postava z německého kulturního okruhu. Pěvecky role vyšla v intencích tohoto pojetí slušně. Stejně jako tato koncepce zamrzel i způsob, jímž režisér prožil druhé dějství opery. Ačkoli se orchestr – Nová Lužická filharmonie – vypořádal s hudbou Bohuslava Martinů, s níž musel mít nulovou zkušenost, na dané regionální podmínky obdivuhodně dobře, prošlo druhé jednání s kouzelnou scénou v lese kvůli režisérovi příliš zběžně, takže i hudebně ne zcela uspokojivě. Například kouzelné poeticky znějící místo s lesními rohy nebo hudba kolem slov o ozvěně zazněly až nezajímavě, dirigentem Eckerhardem Stierem jakoby téměř nepovšimnuty či nedoceněny, tedy vlastně promarněně.
První dějství využívalo surrealistické absurdity přístavního města ve scénografii i v detailech jednotlivých postav zdařile, třetí dějství se v sugestivně realizované „kanceláři snů“ naopak blížilo nejvíc zmíněnému pražskému Kafkovi. Režisér zvýraznil postavu všemocného úředníka, trochu ironického, a pomocí červeného světla rozsvěcujícího se při opakovaných trýznivých pokusech hlavního hrdiny proniknout zpět do světa snů se mu podařilo gradovat celý výjev až k dramatickému vyvrcholení. Logicky se mu pak podařilo v navazujícím závěru vyjádřit návrat příběhu do výchozího bodu.
Inscenace stála na tenoristovi Marcu Horusovi v roli hledajícího, nechápajícího, toužícícho, naivního a trpícícho Michela. Tato postava nesejde ze scény. Mladý pěvec s pěkným témbrem ztvárnil úlohu pěvecky s citem i dostačující technikou, lyricky, přesvědčivě. Přidal k tomu psychologicky neotřelé a uvěřitelné herectví a pomohl rozhodujícím způsobem vytvořit – přes veškeré výhrady ke kafkovskému pojetí díla – jednotné, do určité míry přízračné, ale i fantazijní a myšlenkově podnětné představení. Hudebně by bylo samozřejmě nutné dát přednost Juliettě skutečně symfonické, se všemi dynamickými nuancemi; obsazení orchestru v Görlitz však takovou zvukovou velkorysost neumožňuje. I tak však byla hudební úroveň večera v podstatě hodná obdivu.
