Pamatuji se na koncertní provedení oratoria Faustovo prokletí Hectora Berlioze provedené před řadou let ve Smetanově síni. Hudba na mne tehdy velice zapůsobila, ale děj se mi zdál příliš jednoduchý a málo nosný pro eventuální scénické provedení. S napětím a skvělou náladou umocněnou krásným prosluněným dnem a procházkou působivě obnoveným historickým centrem Drážďan jsem očekával divadelní inscenaci v Semperově opeře s tím, že drážďanští určitě předvedou toto monumentální hudební dílo v moderním nebo nadčasovém pojetí. Nemýlil jsem se. Anglický inscenátorský tým, režisér Keith Warner, výtvarník David Fielding a kostymérka Emma Rott, vytvořil scénu pomocí ležícího velkého kovového válce, jehož přední část je otevřená a vnitřní plášť polepený šachovnicí černobílých čísel a vzorců. Na nevelké ploše uvnitř a na forbíně před tímto velikým „kotlem“ se rozehrává faustovské drama plné jevištních překvapení, hlavně ve scénicko-režijním pojetí. Zde ovšem nesmím zapomenout na výbornou světelnou režii z dílny Jana Seegera. Takovéto směry jsou dnes již v moderním divadle samozřejmostí, protože současný náročný divák, toužící navíc po efektní a neustále se měnící vizuální podívané, je rád něčím překvapován a šokován. Právě svižnost celého představení dovolila hrát čtyřdílné, přes dvě hodiny trvající dílo, bez pauzy. Výborně byl také rozehraný velmi početný sbor, kostýmně rozdělený na dvě části. Jedna představuje dobro, druhá pak ďábelské zlo. Baletní a pantomimické vložky nebo baletní dublérka Markétky vhodně zapadají do celkové inscenační koncepce. To všechno by ale nemohlo tolik emotivně vyznít bez nádherné Berliozovy hudby, někdy krásně jemné, pak zase dramaticky burácející. Tím se už dostáváme k největšímu vkladu večera – hudební složce. V Německu velmi oblíbený a v Drážďanech se často vyskytující charismatický dirigent střední generace Marc Albrecht vynikajícím způsobem zvládal za spolupráce bezkonkurenční Drážďanské Staatskapelle všechna úskalí náročného díla. Naslouchat jemným, ale přesto perfektně slyšitelným pianissimům tak velkého orchestru, kdy se bojíte dýchat, nesmírně citlivé vyvážení dynamiky (orchestr- zpěváci), to je jen část pochvaly tohoto nebývalého hudebního provedení. Dalším překvapením pak byl představitel Fausta, americký tenor tmavé pleti, Vinson Cole. Pěvecký výkon tohoto známého, trochu neohrabaně se pohybujícího sedmapadesátiletého pěvce s šedivou hlavou, který ovšem prošel všemi světovými scénami včetně Metropolitní opery, byl dokonalý. Pro informaci musím sdělit, že roli Fausta měl původně zpívat výtečný Marcello Giordani. Sophie Koch, štíhlá, půvabná světová mezzosopranistka, v Semperově opeře vystupuje často. Připomenu skvělého Oktaviána v Růžovém kavalírovi nebo Komponistu v Straussově Ariadně. V této roli jsem ji slyšel v Paříži a byl jsem nadšen. Její Markétka je přesvědčivá v dívčí nevinnosti i ve svém neštěstí po zabití dítěte a očekávající v žaláři popravu. Nevelký pěvecký part zvládla dokonale, ale vedle Vinsona Coleho neměla zcela jednoduché postavení. Kristinn Sigmundsson, muž mohutné postavy, světlejšího basu s červeně nalíčenou tváří a botou-kopytem, je představitelsky jako Mefisto dokonalým protihráčem Faustovi. Brandera ztvárnil znělým hlasem pohyblivý Michael Eder. Opět bylo požitkem poslouchat výborný, herecky i pohybově dokonale rozehraný, skoro devadesátičlenný operní sbor, který vedl Matthias Bauer.
Blíží se závěr opery. Faust se ocitá na nemocničním lůžku, u kterého stojí primář-Mefisto, zdravotní sestra-Markétka a procesí zdravotního personálu kliniky. Faust umírá a legenda končí. Byl to sen? Byl to na jedné straně snový, ale pro diváky opravdový, reálný hluboký zážitek a ukázka toho, jak kvalitně se dá operní dílo hudebně předvést. Nemyslím to sarkasticky, ale moc bych přál něco takového našim divákům.
