Nevšední dramaturgickou interpretaci nabízí nové zpracování Straussovy Elektry v Opeře Curych. Krvavá antická tragédie probuzená do dnešní doby rakouským režisérem Martinem Kušejem ukazuje hlavní protagonistku jako mladou ženu žijící na okraji společnosti, která nezažila nic jiného než násilí a nic jiného než násilí ani nežádá.
Premiéra však byla ohrožena. Eva Johansson, která se měla jako Elektra představit v Curychu poprvé, nečekaně onemocněla. V den premiéry 13. 12. 2003 uvítala Opera americkou sopranistku Janice Baird , která se svého vskutku čerstvého angažmá chopila obdivuhodně profesionálním způsobem. K úspěchu inscenace napomohla velkou měrou také psychologizující scéna Rolfa Glittenberga , odrážející vnitřní svět Elektry. Temně šedé jeviště a postranní dveře s bílým polstrováním měly zabránit hlasitým projevům násilí, jež zde byly na denním pořádku. Avantgardně realistické kostýmy navrhla Heidi Hackl . Jukka Rasilainen pojal velmi zdařile roli Oresta svým wagnerovsky školeným hlasem, Rudolf Schasching spojil tvrdost a lidskou zkaženost v roli Aegistha. Velký potlesk náležel Marjaně Lipovšek , která jako terorizující a terorizovaná Klytaimestra prokázala svůj pěvecký i herecký talent a obhájila své místo mezi světovými špičkami. Psychicky labilní a naivní Elektřině sestře Chrysothemis propůjčila jasný a čistý soprán Melanie Diener . Hudební zpracování pod vedením Christopha von Dohnányiho dokázalo, nakolik inspirující může být opera téměř sto let po svém vzniku. Temné nálady díla umocňovalo silné dunění žesťů. Orchestr Opery zmobilizoval své poslední rezervy a strhl lavinu emocí, dramatičnosti a deprimujících disonancí.
Kušej představuje vraždu a pomstu jako každodenní záležitosti dnešního světa. Elektra jako symbol nenávisti, odporu a násilí žije dál ve zkorumpované společnosti bez východiska. Po závěrečném tanci smrti s karnevalovými tanečníky zůstává osamocena. Tentokrát tedy neumírá.
