Brusel – Popelka, zdařilá operní pohádka

Operní domy trpí akutním nedostatkem vhodných titulů pro období Nového roku a zejména Vánoc. Bruselská opera, která byla nedávno oceněna německým Opernjahrbuch 2011 jako „opera roku“, musela jako mnohé jiné opery hledat vhodnou náhradu. A skutečně ji našla v Popelce Julese Masseneta. V posledních letech Brusel uvedl Werthera, Dona Quichotta a nyní i Popelku a napravil tím dost macešské zacházení s francouzským skladatelem. Massenetova Popelka (Cendrillon) byla v Bruselu naposledy uvedena v červnu roku 1982. Lze říci, že se Massenetova rehabilitace povedla, všechny produkce včetně Popelky měly velký úspěch jak u publika, tak i u kritiky.

Popelka je jednou z nejpopulárnějších pohádek vůbec, nejznámější verze pochází ze sbírky francouzského spisovatele Charlese Perraulta z roku 1697. Jen v Evropě se nachází více než 500 variant. Massenetův libretista Henri Cain se držel poměrně věrně Perraultovy verze. Opera byla dokončena v roce 1895 a teprve o čtyři roky později uvedena v pařížské Komické opeře. Tehdy s velkým úspěchem, o čemž svědčí asi 60 vyprodaných repríz, v Bruselu jich bylo 15, a to je na místní poměry velmi slušné. Dnes ovšem Popelka nepatří do velkého operního repertoáru. Bruselská opera dokonce představila dvě různá obsazení, to originální Massenetovo, kde Popelku zpívá soprán a prince mezzosoprán, a alternativní verzi s mezzosopránem (Popelka) a tenorem (princ).

Zásluhu na úspěchu tohoto nastudování má bezesporu Laurent Pelly , momentálně jeden z nejvíce žádaných divadelních a operních režisérů ve Francii. Výprava Belgičanky Barbary de Limburg je celkem jednoduchá, textem pohádky potištěné mobilní stěny, kde se celý příběh odehrává. Pelly a jeho návrhářka ovšem vytvořili z mála hodně, divák najde vždy něco nového po celé, skoro tři hodiny trvající, představení a nepotřebuje k tomu žádné časové transpozice, žádnou okázalou výpravu ani žádné nesrozumitelné experimenty. Je to velmi solidní operní divadlo, nic víc a nic méně. Velkou zásluhu na tom má Pellyho logická personální režie, navíc velmi vtipná. Humor najdeme v četných scénkách a tak má také pohádka vypadat. Kromě režie se Pelly rovněž postaral o vkusné kostýmy, které jen hýří barvami a tam už tolik nešetřil. Celkem tradiční avšak zajímavá choreografie Laury Scozzi vhodně doplňuje pozitivní obraz zdařilé inscenace.

Pozadu nezůstává ani hudební nastudování. Opera pozvala 36letého Francouze arménského původu Alaina Altinoglua . Přes svůj věk dělá mladý dirigent Altinoglu skvělou kariéru na předních operních scénách v Evropě a Americe. V Bruselu byl poprvé a hned se dobře uvedl. Operní orchestr hrál precizně s neobyčejnou lehkostí a s citem pro Massenetovu melodickou linii. V Bruselu bude vždy srdečně vítán. Pěvecké obsazení je dost obšírné a Bruselská opera tentokrát dala, dost výjimečně, šance mladým belgickým pěvcům, z kterých na sebe upoutal zejména barytonista Lionel Lhote jako otec Popelky Pandolfo. Izraelská mezzosopranistka Rinat Shanan vytvořila věrohodnou titulní roli, což platí i o kanadském tenoristovi Frédéricu Antounovi (princ) a francouzské mezzosopranistce Noře Gubisch (Madame de la Haltière). Obtížnou postavu čarodejnice zvládla kubánsko-americká sopranistka Eglise Gutiérrez bravurně, nelze se divit, že vloni zpívala Elvíru v madridském Teatro Real společně s Juanem Diegem Flórezem. Bruselská inscenace byla koprodukce s Festivalem Santa Fe, Covent Garden (Londýn), Gran Teatre del Liceu (Barcelona) a Opéra de Lille. Může to vypadat na příliš mnoho spolupracujících oper, ale konečný výsledek stál za to.

Sdílet článek: