pondělí, 1. únor 2016

Barvy a odstíny v malbě, hudbě a slovech

Napsal(a) 

Jan Kačer, foto Petr Pilát Jan Kačerfoto: Petr Pilát

Druhý večer cyklu Moravské galerie nazvaný Vox imaginis pokračoval 27. ledna v jednom ze sálů Místodržitelského paláce v Brně. Pořad s názvem Modrá, žíhaná a červená představoval tři umělecké oblasti, všechny vysokých kvalit. V centru pozornosti stál obraz významného akademického malíře, grafika, designéra a pedagoga Jana Kotíka (1916–2002) Tabule, registrující modrou, modrofialovou, červenofialovou a hnědočervenou (1967), který je v majetku brněnské galerie už od roku 1968; následujícího roku jeho tvůrce odešel do Západního Berlína. Abstraktní, ale harmonicky působící malba byla vystavena po celý večer, takže přítomné publikum si ji mohlo prohlížet. Další uměleckou oblastí byla recitace Jana Kačera, který si vybral různě zaměřené, ale vždy velmi osobní texty, totiž prožitky, reflexe či výjevy z deníků básníka Jiřího Ortena (podle jejich barev byl nazván celý pořad). Letos osmdesátiletý herec a režisér seděl u stolku s lampou a přednášel svým nádherným hlubokým hlasem s vhledem a zralostí svého věku, přičemž každé slovo mladinkého básníka neslo v Kačerově podmanivém přednesu velký význam, či dokonce opravdové poselství. Mezi úryvky z Ortenových deníků zazněly v podání brněnského Graffova kvarteta tři skladby, buď celé, nebo po větách. Ocenila jsem jejich výběr. Janáčkův První smyčcový kvartet Z podnětu Tolstého Kreutzerovy sonáty (1923) byl nejstarší a nejznámější, Graffovci ho mají spolu s Listy důvěrnými na stálém repertoáru. O to větší pozornost se soustředila na další dvě skladby, mezi nimiž stálo téměř padesát let. Ve Čtvrtém smyčcovém kvartetu Ad honorem J. S. Bach (1984) se skladatel Viktor Kalabis inspiroval nejen hudbou barokního velikána (bylo to znát v sazbě některých motorických úseků, v melodice), ale obsahově i proslulým Shakespearovým 66. sonetem, plným znechucení nad světem. Obě polohy byly zřetelné, samozřejmě šlo o skvěle vystavěné a promyšlené, přitom moderní dílo, jak znám i další Kalabisovy skladby. Třetí skladbou večera byl Smyčcový kvartet č. 3 od brněnského rodáka Pavla Haase, Janáčkova žáka a bratra známého herce. Jednalo se o skladbu z let 1937–1938, naplněnou vitálním výrazem; zaujala mě její třetí věta začínající dvojhlasem druhých houslí a violy, skoro chorálně recitovaným. Kvartet s bohatým hudebním průběhem skončil překvapivě durovým kvintakordem, který jako by symbolizoval naději. K vyznění večera přispělo i to, že proběhl jako pásmo, bez potlesku, který by rozptyloval; ten byl až na samém konci. Stejně jako Jan Kačer ovládal nuance svého hlasu, tak předvedli instrumentalisté detaily hudebního projevu. Jen v silnější dynamice působil prostor jako velká hala, v neprospěch hudby. Pořad patřil umění 20. století, nabídl skvělé skladby a texty, někteří z jejich autorů byli umělci židovského původu, což byl na Mezinárodní den památky obětí holocaustu záměr, i když to nebylo výslovně zmíněno. V téměř zaplněném sále Místodržitelského paláce bylo přítomno publikum všech věkových skupin – od několika dětí přes mladé lidi a dospělé až po starší – a zcela napjatě poslouchalo. I mě pořad zcela pohltil. Člověk byl přímo nucen přemýšlet nad textem, sledovat hudbu, hlavně průběh jednotlivých hlasů, občas odskočil očima na obraz, který stál vedle hudebníků. Cyklus Vox imaginis se koná už druhým rokem a nabízí komponované pořady z více uměleckých oblastí, které v Brně předtím chyběly, které jsou velmi citlivě sestaveny a mají vysokou úroveň.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.