V pondělí 8. listopadu se v rámci sedmého ročníku olomouckého Festivalu české a evropské hudby v sále Reduty konal koncert „České a evropské hudební baroko“. Vystoupil na něm česko-japonský soubor Thuri Ensemble , pojmenovaný podle jeho zakladatele a vedoucího Jana Thuriho , který se sám ujal hry na hoboj. Jako další členové se nám představili: Jaroslav Bohdal – housle, Miwako Kawade – violoncello a Megumi Yamada – klavír.
Koncert byl uveden Třemi tanci Jana Dismase Zelenky, kde se představil téměř celý soubor, kromě Megumi Yamada (klavír). Tři krátké tance posluchače stylově i kvalitativně naladily na vysokou laťku, kterou však Ensemble nedovedl po celou délku vystoupení udržet. Následovalo sólové vytoupení klavíristky Yamada skladbou Františka Xavera Thuriho – Hommage à J. K. Kuchař . V této jediné sólové skladbě večera ukázala Yamada smysl pro detail i celkovou propracovanost tohoto nepříliš technicky obtížného, avšak hudebně zajímavého pseudoklasicistního díla.
Návrat do baroka velmi známou volnou větou z Orchestální Suity D dur J. S. Bacha (BWV 1068), někdy nazývanou jako „Air“, byl pro obecenstvo šokem. Celková sehranost souboru náhle poklesla a také individuální výkon, zejména u houslí, byl značně rozpačitý. Podobným dojmem působil Thuri Ensemble i po zbytek koncertu. První část uzavřela čtyřvětá Triosonáta G. F. Händela, která bohužel v podobném trendu pokračovala.
Po přestávce následoval Koncert d moll Alessandra Marcella, který však nebyl ukázkou typicky italské barokní hudby, jak by se dalo čekat. Značně deklasující byla realizace basso continua. Použití klavíru je již dnes v provozování hudby baroka téměř raritou o to méně slýchanou v souboru specializovaném na tuto hudbu. I violoncello, které ani v hudbě tohoto charakteru nezmírnilo své vibrato s přehnaně romantickou amplitudou, bylo ukázkově nebarokní. Ani výkon houslisty se po přestávce neobrátil k lepšímu. Smutným vrcholem pak bylo provedení Händelovy Sonaty G dur v obsazení: housle, cello, klavír, kde nepomohl jinak velmi muzikální hráčský výkon Jana Thuriho, a zbytek souboru, v čele s houslistou, se skladbou značně bojovali.
Návratem ke kvalitě individuální hry i sehranosti pak byla závěrečná skladba F. X. Thuriho – Sonata à 3 stromenti , kterou se s úspěchem syn skladatele F. X. Thuriho se svým Enseblem rozloučil s olomouckým, i přes mnohé nedostatky koncertu, vděčným publikem.
Další slabinou koncertu byl zpoplatněný program s informacemi o souboru. Uvedení skladeb zde bylo velmi kusé a neodborné. Obecenstvo by si zajisté zasloužilo dozvědět se o Bachově skladbě více, než zmíněné „Air“. Rušivě působily časté gramatické chyby v textu a jeho stylistická nevybroušenost.
Samotné pojetí koncertu se zdálo být orientováno na hudby méně znalé posluchače, čímž Thuri Ensemble olomoucké posluchače podcenil. Doba, kdy bylo obecenstvo uspokojeno barokním „mixem“ provozovaným na jakýkoliv instrumentář, je již několik desetiletí za námi a dnes již u souboru specializovaného na „starou hudbu“ takovýto přístup nelze akceptovat. Nakonec ani do názvu koncertu: „České a evropské hudební baroko“ se Ensemble nevešel, a to zejména díky druhému klavírnímu pseudoklasicistnímu číslu.
Nelze než s politováním konstatovat, že Thuri Ensemble svou koncertní cestu do středu Moravy značně podcenil a nedokázal svou kvalitu, oceněnou nejednou mezinárodní soutěží, náležitě prezentovat.
