Radek Baborák je u nás v současnosti známý především jako vynikající hráč na moderní lesní roh. Málokdo si dnes vzpomene, že při svém absolventském koncertě na pražské konzervatoři trval na tom, že Beethovenovu hornovou Sonátu F dur , napsanou pro Jana Václava Sticha-Punta, bude hrát na dobový nástroj. To, že se o interpretační praxi minulosti doposud zajímá, bylo jasně patrné i na jeho koncertě na letošním Pražském jaru, kde vystoupil se svým vlastním souborem, Baborák Ensemble , a to jako sólista i dirigent (Rudolfinum, 26. 5.). Čtyři čísla jeho festivalového programu se na domácích pódiích neobjevují každý den: Telemannův Koncert Es dur pro dva lesní rohy, smyčce a basso continuo, TWV 52: Es1 , z doby kolem roku 1720, od Josepha Haydna Symfonie C dur, Hob. I: 7, „Le midi“ ze šedesátých let 18. století a Koncert D dur pro lesní roh a smyčce, Hob. VIId: 4 , dokončený zhruba v letech 1781 – 1785 a konečně Mozartova Symfonie g moll, KV 183 (173dB) , z let 1773 – 1774. Vzhledem k tomu, že šlo o derniéru souboru v jeho dnešní podobě, stojí za připomenutí, že Baborák Ensemble je zjevem obvyklým spíš v oblasti staré hudby – jde totiž o soubor sestavený ze špičkových sólistů a komorních hráčů. Na jeho výkonu je to znát – je vytříbený a precizní. A právě tak ho Radek Baborák i řídil, ať už z dirigentského stupínku, nebo od lesního rohu: detailně vykreslil každou frázi, v Haydnově symfonii podtrhl nezvyklé koncertantní prvky v prvních houslích a violoncellu (Haydnovi kolegové v esterházyovské kapele, houslista Luigi Tomasini a violoncellista Joseph Weigl, byli vynikající sóloví hráči), v obou hornových koncertech zdůraznil brilantní stránky sólových partů, pečlivě propracoval nejjemnější dynamické odstíny u Mozarta. Že se v koncertech i přídavcích předvedl jako vynikající sólista, není třeba zvlášť zdůrazňovat; výsledný dojem byl po všech stránkách strhující. Lze si jen přát, aby Baborák Ensemble pokračoval tak, jako začal (i když pod jiným názvem – podle zakladatelova přání se jménem Rafaela Kubelíka v záhlaví), a aby jeho dirigent zůstal co nejdéle věrný lesnímu rohu. Byla by nesporná škoda, kdyby příliš brzy následoval příkladu famózního barokního hobojisty a výtečného dirigenta Paula Goodwina, za kterým zůstaly sólové nahrávky a projekty stěží překonatelné kvality (jako kupříkladu London Oboe Band). Bylo by nesmírně zajímavé už teď vědět, kam Radek Baborák svou sólovou kariéru v nejbližší budoucnosti nasměruje – zůstane výlučně u moderního lesního rohu, nebo se bude znova věnovat i dobovým nástrojům? V každém případě se zdá, že jeho vystoupení na letošním Pražském jaru zdejší obecenstvo o hodně posunulo k vytouženému stavu, kdy by se zdejší hudební život co do kvality podobal kupříkladu londýnskému (jinými slovy řečeno, kdyby se – jak se na evropskou metropoli mimořádného historického a kulturního významu významu sluší – Pražské jaro konalo nikoli jednou ročně, nýbrž každý den).
